ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.51.2008:161
sp. zn. 2 As 51/2008 - 161
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) J. H., , b)
B. H. c) I. H. d) H. H. e) V. H. všichni zastoupeni Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se
sídlem Vodičkova 38, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U
Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osoby zúčastněné na řízení: SLAVIA Real Estate, s. r. o., se
sídlem Újezd 1/600, Praha 5, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 24. 10. 2007, č. j. 59 Ca 75/2005 – 114,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti I. H., H. H. a V. H. se z a s t a v u je .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 59 Ca 75/2005 – 114, se ve výrokové části II., ve vztahu k žalobcům J. H. a B.
H., zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1) Žalobci (dále „stěžovatelé“) podali včas kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jímž byly ve spojeném řízení
zamítnuty žaloby V. H., D. H. a L. M., a zároveň byly odmítnuty žaloby J. H., B. H., I. H. a H.
H., proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále též „žalovaný“) ze dne 21. 4. 2005,
č. j. KÚLK 10479/2004-330-rozh. Tímto rozhodnutím žalovaný, k odvolání žalobců K. H., V.
H., J. H. a B. H., částečně změnil rozhodnutí Městského úřadu Harrachov ze dne 15. 7. 2004, č .j.
Výst. 185/2004/A-R, a odvolání žalobců I. H. a H. H. zamítl jako nepřípustné. Citovaným
rozhodnutím Městského úřadu Harrachov byla povolena stavba: výstavba tří nových objektů v areálu
bývalé MŠ 1, které budou obsahovat 86 bytových jednotek, a stavební úpravy stávajícího objektu školky, kde je
navrženo 14 bytových jednotek, včetně zajištění potřebného počtu parkovacích stání a zpevněných ploch na stavební
parcele č. 357/4 v katastrálním území Harrachov (stavba „Anenský dvůr Harrachov“).
II. Obsah kasační stížnosti
2) Stěžovatelé v kasační stížnosti výslovně uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
S odkazem na §75 odst. 2 s. ř. s. se stěžovatelé domnívají, že krajský soud překročil zákonné
meze své přezkumné pravomoci, když rozhodoval o postavení stěžovatelů J. H. a B. H. ve věci
jejich účasti ve správním řízení. Podle stěžovatelů nebyla účast J. H. a B. H. jako osob, jejichž
práva (ve shodě s ostatními stěžovateli uvádějí zejména právo na příznivé životní prostředí, právo
na spravedlivý proces, právo na včasné rozhodnutí, právo na rovný přístup k účastníkům řízení,
právo na soudní či jinou ochranu) mohla být rozhodnutím správního orgánu v rámci stavebního
řízení přímo dotčena, nikdy zpochybňována ani ze strany Krajského úřadu Libereckého kraje.
Stěžovatelé považují způsob a rozsah, jakým se krajský soud vypořádal s námitkami ohledně
porušování jejich veřejných subjektivních práv, za naprosto nedostatečný, neboť řadu těchto
námitek ve svém rozhodnutí zcela opomenul.
3) Stěžovatelé považují rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žalob J. H., B. H., I. H. a
H. H. za nezákonné, protože krajský soud nesprávně posoudil právní otázku účastenství
stěžovatelů v soudním řízení, když usoudil, že stěžovatelé nesplňují podmínky aktivní legitimace
podle ustanovení §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatelé považují rozhodnutí krajského soudu za ryze
formalistické, když bez znalosti místních poměrů vyvodil, že nejedná-li se o „stavbu charakteru
průmyslové stavby“ ani o „sportovní zařízení“, zájmy vlastníků okolních nemovitostí nebudou
dotčeny. Stěžovatelé jsou v této souvislosti přesvědčeni o tom, že právo na zachování příznivého
krajinného rázu místa, ve kterém člověk žije, je nedílnou složkou jeho práva na zachování
příznivého životního prostředí. Stěžovatelé taktéž namítají očividný nesoulad povolované stavby
se závaznými územně plánovacími regulativy a zdůrazňují, že součástí individuálního posuzování
existence dotčení práv případného účastníka stavebního řízení musí být i posouzení místních
poměrů, charakteru místní zástavby, reliéfu terénu a rozsahu zamýšleného projektu.
4) Stěžovatelé mají dále za to, že krajský soud nepostupoval v případě žalobců J. H. a B. H.
v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, když tito nebyli upozorněni na skutečnost, že
soud má o jejich postavení jako účastníků řízení pochybnosti, přičemž bez toho, aby jim bylo
umožněno jejich účastenství doložit, byli rozhodnutím soudu z řízení vyloučeni.
5) Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
6) Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud v odůvodnění svého
rozsudku podrobně rozvedl důvody zamítnutí a odmítnutí předmětných žalob, přičemž
s výrokem i odůvodněním rozsudku krajského soudu se plně ztotožňuje.
7) Osoba zúčastněná na řízení (stavebník) se ke kasační stížnosti na výzvu soudu nevyjádřila.
IV. Podstatný obsah spisů
8) Z obsahu soudního a správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud především následující
relevantní informace.
9) Stavební řízení bylo zahájeno na základě žádosti stavebníka – SLAVIA Real Estate, s. r. o.
dne 30. 4. 2004, ústní jednání bylo nařízeno na 20. 5. 2004. Městský úřad Harrachov vydal dne
15. 7. 2004 stavební povolení ke stavbě „Anenský dvůr Harrachov“, podle kterého mělo
výstavbou objektů o jednom podzemním podlaží, dvou nadzemních podlaží a podkroví
vzniknout 100 bytových jednotek, a dále 50 krytých a 50 venkovních parkovacích stání.
Ze stěžovatelů byli ex lege (podle §59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, dále jen „stavební zákon“) vzati za účastníky stavebního řízení K. H. a V. H. jako majitelé
sousedního „mezujícího“ pozemku. B. H. a J. H. podali dne 4. 5. 2004 Městskému úřadu
Harrachov žádost, aby s nimi bylo v předmětném stavebním řízení jednáno jako s účastníky.
Tento status jim byl přiznán, a to (jak je uvedeno ve vyjádření stavebního úřadu k odvolání proti
rozhodnutí o stavebním povolení) s ohledem na přímé dotčení staveništní dopravou, vedenou po
p. č. 1123/1, k níž nemovitost těchto stěžovatelů přiléhá.
10) Na základě stanovisek dotčených orgánů státní správy a námitek účastníků řízení byly
stavebním povolením stanoveny podmínky provedení stavby, mj. i podmínka Správy KRNAP,
že na hranici s pozemkem p. č. 357/2 v k.ú. Harrachov bude z důvodu ochrany krajinného rázu
realizována varianta drátěného plotu výšky 1,6 m, prorostlého zelení. Účastníci stavebního řízení
uplatnili v rámci stavebního řízení námitky, z nichž bylo (z námitek uplatněných stěžovateli)
částečně vyhověno pouze námitce B. a J. H. týkající se omezení provozu nákladních vozidel
stavby na staveništi a přilehlých komunikacích. Zamítnuta byla mj. i námitka (nyní zesnulého) K.
H., který projevil nesouhlas se změnou části projektové dokumentace řešící oplocení mezi p. č.
357/2 (pozemek ve vlastnictví manželů H.) a p. č. 357/4 (pozemek ve vlastnictví stavebníka),
které bylo, s ohledem na stanovisko Správy KRNAP, z původního záměru, uvedeného
v pravomocném územním rozhodnutí o umístění stavby, upraveno.
11) Proti rozhodnutí Městského úřadu Harrachov podali odvolání B. a J. H., K. a V. H. a H. a
I. H. Posledně jmenovaní podáním požádali dne 21. 4. 2004 (tj. ještě před zahájením stavebního
řízení) město Harrachov o ochranu jejich zájmů v rámci stavebního řízení ve věci výstavby
Anenského dvora. Městský úřad Harrachov těmto stěžovatelům postavení účastníka řízení
nepřiznal z důvodu, že se do stavebního řízení nepřihlásili po jeho zahájení jako účastníci, a tudíž
nebylo možné oprávněnost jejich postavení jako účastníků stavebního řízení posoudit.
Z vyjádření stavebního úřadu k odvolání nicméně vyplývá, že by status účastníků stavebního
řízení nebyl H. a I. H. přiznal i přesto, kdyby tak byli (podobně jako B. a J. H.) učinili, neboť
neshledal, že by mohlo rozhodnutím o stavebním povolení dojít k přímému dotčení jejich práv.
Krajský úřad Libereckého kraje jako odvolací orgán zamítl odvolání H. a I. H. podle §60
správního řádu jako nepřípustné z důvodu, že tito odvolatelé neměli ve stavebním
řízení postavení účastníků řízení. K odvolání K. H. a V. H. a J. H. a B. H. však odvolací orgán
rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil, když mj. bez náhrady odstranil podmínku
stavebního povolení o dodržení podmínek rozhodnutí KRNAP (podmínka č. 16), včetně
podmínky realizace varianty drátěného plotu výšky 1,6 m, prorostlého zelení. Toto své
rozhodnutí odůvodnil také tím, že „oplocení je kompletně vyprojektováno na pozemku ve vlastnictví
stavebníka, a proto není souhlas vlastníků sousedního pozemku k umístění a povolení takové stavby oplocení
nutný“. Odstraněním celé podmínky č. 16 stavebního povolení odvolací orgán podle svého
odůvodnění napravil pochybení stavebního úřadu, který opisem podmínky stanovené
rozhodnutím Správy KRNAP do podmínky č. 16 stavebního povolení vlastně rozhodl podruhé o
věci, o které již rozhodl k tomu věcně příslušný orgán ochrany přírody a krajiny.
12) Krajský soud následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností
zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky V. H. (společně podanou s právními nástupci
zesnulého K. H.) a současně odmítl žaloby J. H., B. H. a I. H. a H. H., které klasifikoval z důvodu
nedostatku aktivní legitimace jako žaloby podané osobami k tomu zjevně neoprávněnými [§46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. ].
13) Ze smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., s přihlédnutím k §71 s. ř. s., podle krajského
soudu vyplývá, že „podání žaloby je nepřípustné, pokud v dostatečně konkrétním rozsahu (žalobce) netvrdí,
jaká jeho konkrétní práva byla porušena, neboť se nikdo nemůže domáhat práv, která mu nenáleží“. Krajský
soud dále zdůraznil, že „neopominutelným předpokladem aktivní legitimace je podmínka, že se musí jednat
o přímé zkrácení práv“. V případě stěžovatelů I. H. a H. H. přisvědčil krajský soud žalovanému
v tom směru, že jejich bylo správně zamítnuto jako nepřípustné, jelikož nebyla splněna podmínka
tvrzení, na kterých konkrétních subjektivních veřejných právech byli tito stěžovatelé
v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu zkráceni. Jejich žalobu proto odmítl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ke stejnému závěru došel krajský soud u stěžovatelů J. H.,
B. H., I.H. a H. H.
V. Podmínky řízení
14) Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení. V tomto směru
především shledal, že kasační stížnost byla podána pěti stěžovateli: J. H., B. H., I. H., H. H. a V.
H. Všichni stěžovatelé byli zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Svobodou.
15) Ke kasační stížnosti však nebyly přiloženy plné moci, které by Mgr. Svobodu opravňovaly
k podání kasační stížnosti a k zastupování v tomto řízení. Proto krajský soud usnesením ze dne
20. 2. 2008, č. j. 59 Ca 75/2005 - 136, stěžovatele vyzval k doložení plné moci udělené advokátovi
k řízení o kasační stížnosti. Byli poučeni o tom, že pokud tento nedostatek návrhu ve lhůtě
jednoho měsíce neodstraní, bude návrh odmítnut.
16) V návaznosti na tuto výzvu doložili plné moci opravňující Mgr. Petra Svobodu
k zastupování v řízení o kasační stížnosti stěžovatelé J.H., B. H., I. H. a H. H. Na tuto výzvu
nikterak nezareagovala V. H. Proto jí krajský soud zaslal usnesením ze dne 28. 3. 2008, č. j. 59 Ca
75/2005 - 141, další výzvu, kterou ji opět upozornil, že pokud ve lhůtě jednoho měsíce nedoloží
plnou moc udělenou advokátovi, bude její návrh odmítnut. Teprve k této výzvě V. H. zaslala
soudu plnou moc, udělenou Mgr. Svobodovi (č. l. 142). Na žádné z těchto plných mocí však není
uveden podpis Mgr. Svobody (potvrzující akceptaci plné moci) a chybělo rovněž datum udělení
plných mocí.
17) Další podmínkou řízení je zaplacení soudního poplatku. Tento společně
s kasační stížností zaplacen nebyl a proto krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 59 Ca 75/2005 - 121, zaslaným Mgr. Svobodovi, stěžovatele vyzval k zaplacení tohoto
poplatku ve výši 3000 Kč. Tato výzva byla následně zaslána i všem stěžovatelům (č. l. 127). Této
výzvě však vyhověla pouze B. H., která tento poplatek zaplatila, což prokázala vylepením
kolkových známek (č. l. 128).
18) Proto krajský soud dne 3. 6. 2008 zaslal Mgr. Petru Svobodovi plné moci k doplnění
chybějících údajů (podpis advokáta a datace); současně jej upozornil, že soudní poplatek zaplatila
pouze B. H.
19) Na tuto výzvu zareagoval Mgr. Svoboda tak, že soudu doložil plnou moc, podepsanou
J.H. a B. H., datovanou ke dni 24. 10. 2007. K zaplacení soudního poplatku ostatními stěžovateli
však nedošlo.
20) Podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
je ve věcech správního soudnictví poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal kasační stížnost;
poplatek je splatný již podáním kasační stížnosti [§4 odst. 1 písm. d) cit. zákona]. Krajský soud
proto zcela správně dospěl k závěru, že tento poplatek měli zaplatit všichni stěžovatelé, nikoliv
pouze stěžovatel jediný (B. H.). Podle položky 15 sazebníku poplatků jeho výše činí v případě
kasační stížnosti 3000 Kč. K tomu je však třeba dodat, že u J. H. zaplacení soudního poplatku
vyžadováno být nemělo: jedná se totiž o manžela B. H., který s ní podal společnou žalobu ke
krajskému soudu a za situace, kdy byl i v žalobním řízení těmito stěžovateli společně zaplacen
jediný poplatek ve výši 2000 Kč (viz č. l. 22) nemá logiku, aby v řízení o kasační stížnosti každý
z těchto stěžovatelů platil poplatek samostatně.
21) Za situace, kdy tři z pěti stěžovatelů soudní poplatek nezaplatili, ačkoliv k tomu byli
vyzváni a byli poučeni o následcích nezaplacení, měl krajský soud řízení vůči jejich osobám
zastavit (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Podle ustanovení §3 odst. 4 tohoto zákona totiž
ve věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje krajský soud. To však krajský soud
v daném případě neučinil a věc předložil k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.
22) Za této situace proto Nejvyšší správní soud zvažoval vrácení věci krajskému soudu
za účelem rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku označenými
stěžovateli. Tento krok však neučinil, jelikož již v minulosti judikoval (usnesení
č. j. 4 As 49/2008 - 177, in: www.nssoud.cz), že ustanovení §108 odst. 1 s. ř. s. rozděluje řízení
o kasační stížnosti do dvou základních fází a jeho smyslem je snížit zatížení Nejvyššího správního
soudu tím, že část úkonů v řízení o kasačních stížnostech provádí krajský soud. Nejprve má
krajský soud, který vydal kasační stížností napadené rozhodnutí, učinit všechny úkony nezbytné
k tomu, aby mohl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodnout. Poté krajský soud
předloží spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti, čímž je zahájena
druhá fáze řízení o kasační stížnosti, tedy řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší
správní soud je však povinen si sám ověřit splnění podmínek řízení a posoudit, zda kasační
stížnost nevykazuje vady. Zjistí-li Nejvyšší správní soud nějaké odstranitelné vady či nedostatky,
které krajský soud neodstraňoval, podle okolností případu buď spis vrátí krajskému soudu,
aby dokončil postup podle §108 odst. 1 s. ř. s., nebo sám vyzve účastníka řízení k odstranění vad
jeho podání či odstranitelného nedostatku podmínek řízení. „Nejvyšší správní soud se v poslední době
přiklání spíše k později zmíněné alternativě, neboť hledí na zásadu procesní ekonomie a ctí požadavek rychlosti
a plynulosti soudního řízení. Na okraj nutno poznamenat, že oprávnění Nejvyššího správního soudu vrátit věc
krajskému soudu k dokončení postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s. lze z tohoto ustanovení vyvodit jen nepřímo. ...
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy třeba vycházet z toho, že obecnou kompetencí rozhodovat
v řízeních o kasačních stížnostech je nadán Nejvyšší správní soud a krajský soud v těchto řízeních činí pouze dílčí
úkony, které mu svěřují příslušné právní předpisy, aniž by tím zbavovaly Nejvyšší správní soud oprávnění tyto
úkony činit. Z této premisy pak Nejvyšší správní soud dovozuje, že ustanovení §3 odst. 4 zákona o soudních
poplatcích opravňuje krajský soud rozhodovat ve věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti, aniž by tuto
kompetenci odnímalo Nejvyššímu správnímu soudu, podobně jako ustanovení §108 odst. 1 s. ř. s. umožňuje
krajskému soudu např. odstraňovat vady kasační stížnosti, což ovšem smí činit a rovněž činí i Nejvyšší správní
soud. Účelem obou zmiňovaných ustanovení (§108 s. ř. s., §3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích) je tedy
snížení zatížení Nejvyššího správního soudu, nikoli však omezení jeho kompetencí rozhodovat v řízeních
o kasačních stížnostech.“
23) Proto Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti, podané stěžovateli I. H., H. H. a V.
H. z důvodu procesní ekonomie pro nezaplacení soudního poplatku zastavil sám (§9 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb.).
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
24) Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační
stížnosti toliko v případě stěžovatelů J.H. a B. H. V tomto směru a v souladu s ustanovením §
109 odst. 2 a 3 s. ř. s. proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu, vázán rozsahem a
důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
25) V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je podle §65 odst. 1 s. ř. s. ten,
kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, oprávněn domáhat se žalobou zrušení takového rozhodnutí,
popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. V souladu s odst. 2
uvedeného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí.
26) Účastníky stavebního řízení podle stavebního zákona byli podle §59 stavebního zákona
z roku 1976 vedle stavebníka osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám
na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám
na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena, a další osoby, kterým
zvláštní zákon toto postavení přiznává, nejedná-li se o stavební řízení vedené podle §137a
odst. 3. Výkladem otázky, které pozemky a stavby lze pro účely účastenství ve stavebním řízení
pokládat za „sousední“, se zabýval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/99 (č. 96/2000 Sb.), na nějž
se odvolávají i stěžovatelé. Ústavní soud judikoval, že praxí doposud uznávaná podmínka
společné hranice vymezující sousední pozemky neplatí, neboť není možné jako účastníky řízení
absolutně vyloučit i vlastníky jiných sousedních pozemků než pozemků „mezujících“
s pozemkem, který je předmětem řízení, pokud jejich práva mohou být v řízení dotčena.
Posouzení otázky, které pozemky je možno pro účely stavebního řízení považovat za „sousední“,
však je v duchu citovaného nálezu Ústavního soudu nutno řešit vždy podle individuálního
případu, zejména s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní plynoucích potenciálních
nežádoucích dopadů. Ustanovení §59 stavebního zákona tedy vycházelo z předpokladu,
že vlastníci pozemků nebo staveb, jejichž vlastnická nebo jiná práva mohla být přímo dotčena
stavebním povolením mohou uplatnit svoje námitky již v rámci územního řízení. Dále je třeba
reflektovat ustanovení §61 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého stavební úřad nepřihlíží
k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny již v územním řízení,
neboť neuplatnili-li stěžovatelé námitky týkající se důsledků umístění stavby a jejího vlivu
na okolí v rámci územního řízení, v němž byli účastníky (resp. účastníky být mohli, leč svého
práva nevyužili), nelze k takovým námitkám uplatněným později v rámci stavebního řízení
přihlížet.
27) V nyní projednávané věci krajský soud odmítl žalobu podanou J. H. a B. H. proto, že se
jednalo o osoby, které nebyly aktivně legitimovány k jejímu podání, a nezkoumal proto její
věcnou důvodnost. K závěru o chybějící aktivní legitimaci dospěl soud na základě toho, že prý
v průběhu soudního řízení neuvedli stěžovatelé nic, co by mohlo být pokládáno ve smyslu
ustanovení §65 s. ř. s. za námitku označující porušení konkrétních práv. Dovodil, že neexistence
porušení konkrétních práv plyne již ze správního řízení, neboť B. H. a její manžel J. H. neměli
být účastníky stavebního řízení podle ustanovení §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Pokud
tedy žalovaný i správní orgán I. stupně se stěžovateli coby účastníky stavebního řízení jednali,
stalo se tak dle názoru soudu zřejmě jen z opatrnosti a není proto důvod tento postup správním
orgánům vytknout.
28) K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se krajský soud mýlí, když tvrdí,
že „podání žaloby je nepřípustné, pokud v dostatečně konkrétním rozsahu (žalobce) netvrdí, jaká jeho konkrétní
práva byla porušena“. Toto tvrzení totiž nemá oporu v zákoně, neboť důvody nepřípustnosti žaloby
(návrhu) stanoví soudní řád správní v dílu I. kromě §68 již jen v §66 odst. 4 a 5, přičemž
v souladu se zásadou zákonnosti není možné připustit takto extenzivní výklad nepřípustnosti
žaloby. Podmínky oprávnění k podání žaloby vymezuje §65 s. ř. s. v odst. 1 jako 1) podmínku
tvrzení, že došlo rozhodnutím správního orgánu ke zkrácení na subjektivních právech žalobce a)
přímo (tj. vadným výrokem rozhodnutí) nebo b) v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení. K podání žaloby je v souladu s ustanovením §65 odst. 2 legitimován také
účastník řízení před správním orgánem, který sice nemá žalobní legitimaci podle §65 odst. 1,
který ale tvrdí, že postupem správního orgánu v řízení, jehož byl účastníkem, byl zkrácen
na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí.
29) Zdejší soud připomíná, že setrvalý výklad ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je takový
(viz zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42,
in: č. 699/2005 Sb. NSS), že je „ nelze interpretovat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu
a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující
se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce.“ „Právo na soudní přezkum každého
rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo zákonem výslovně vyloučeno), je tedy jedním z veřejných subjektivních
práv explicitně zaručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny,
aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu,
a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup
k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy klást si otázku, proč zákon určitou
kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad, dovolávající
se textu zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne,
že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit
se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva. ... Z předestřených úvah tedy vcelku jednoznačně vyplývá
neudržitelnost takové interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje
v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní
hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují se totiž poměrně zhusta situace, kdy se správní
úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil.
Stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak
se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají (a přesto jsou podrobena přezkumu – viz
i citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jednak je takový požadavek
zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný
procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem,
ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy,
kdy je dotčena právní sféra žalobce (srov. i uvedený Hoetzelův názor), tj. kdy se jednostranný úkon správního
orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní
sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti
žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“
30) Nejvyšší správní soud má za to, že se krajský soud popsaným způsobem výkladu zcela
rozchází s citovaným právním názorem. Neopomenutelným předpokladem aktivní legitimace
totiž není přímé zkrácení práv, nýbrž postačuje pouhé tvrzení o dotčení právní sféry žalobce.
Krajský soud se ostatně mýlí i v tom, když tvrdí, že J. a B. H. - a také I. a H. H. - neunesli
břemeno tvrzení, protože „v průběhu celého řízení neuvedli nic, co by mohlo být pokládáno ve smyslu §65 s.
ř. s. za námitku označující porušení konkrétních práv žalobců“. Jak je totiž zřejmé z obsahu žaloby ze
dne 1. 7. 2005, stěžovatelé J. a B. H. namítala porušení jejich konkrétních procesních práv,
vlastnického práva a práva na životní prostředí (změna krajinného rázu, obtěžování hlukem,
prachem a jinými imisemi v průběhu výstavby). Těmito námitkami se krajský soud ve vztahu ke
stěžovatelům nezabýval, neboť dovodil jejich chybějící aktivní legitimaci k podání žaloby.
31) Lze tak uzavřít, že se krajský soud dopustil protizákonnosti, když odmítl žalobu
stěžovatelů J. a B. H. z důvodu, že byla podána osobami k tomu zjevně neoprávněnými podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť tito stěžovatelé porušení svých práv zjevně namítali
a soud se jimi proto měl zabývat věcně.
VII. Shrnutí
32) Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační
stížnosti stěžovatelů I. H., H. H. a V. H. z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
33) Ve vztahu ke stěžovatelům J. H. a B. H. shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto v této části napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci zrušil. Krajský soud je v dalším řízení
vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.) shora uvedeným právním názorem o aktivní legitimaci těchto
stěžovatelů a je povinen – při splnění ostatních podmínek řízení - o jejich žalobě rozhodnout
věcně.
34) Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu