ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.51.2012:24
sp. zn. 2 As 51/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 98,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1 8. 1. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 98,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a jeho předcházející průběh
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, jímž tento soud znovu rozhodl o žalobě stěžovatele poté, kdy Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011 - 79, zrušil jeho první rozhodnutí v této
věci, a sice usnesení ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 A 108/2010 - 55, jímž byla žaloba stěžovatele
odmítnuta. Nyní napadeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro
nedůvodnost.
[2] Na začátku řešeného sporu stěžovatel písemně požádal Vrchní státní zastupitelství
v Praze o poskytnutí informací – zpřístupnění spisového přehledu z dozorového spisu značky 7
VZV 25/2008, vedeného ve stěžovatelově trestní věci, a o sdělení informací o veškerých
případech, kdy Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytlo informace z tohoto spisu osobám
odlišným od svých zaměstnanců. Vrchní státní zastupitelství v Praze vydalo dne 17. 8. 2010
rozhodnutí, č. j. SIN 4/2010-55, kterým žádost stěžovatele o poskytnutí informací odmítlo podle
§15 odst. 1 ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) odst. 3 a 6 zá kona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále je n „zákon o svobodném přístupu
k informacím“). Následně vydalo Nejvyšší státní zastupitelství ( dále jen „žalovaný“) dne
4. 10. 2010 rozhodnutí, č. j. 1 SIN 102/2010, kterým bylo odvolání stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuto podle §16 odst. 3 a §20 odst. 4
písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), resp. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů ,
namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[4] Argumentaci krajského soudu, kterou cituje ze str. 7, 9 a 10 napadeného rozsudku,
považuje stěžovatel za nepřípadnou a jsoucí v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 2 a čl. 17 odst. 1
a odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k závěru krajského soudu, že stěžovatelem
požadované informace mají charakter interních podkladů a pracovních pomůcek, podpořenou
odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1954/11, stěžovatel
namítá, že uvedené usnesení Ústavního soudu postihuje případ, v němž bylo požadováno
nahlížení do dozorového spisu státního zástupce v režimu trestního řádu (§65), proto tímto
rozhodnutím nelze relevantně argumentovat.
[5] Stěžovatel má za to, že jeho žádost o informace, v kontextu neexistence aktivního
trestního řízení v dané věci, nelze subsumovat pod ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím. Důvodem je především skutečnost, že informace obsažené
v dozorovém spisu státního zástupce se bezprostředně váží k postavení obviněného v průběhu
trestního řízení, což se projevuje taktéž externě, mimo soustavu státních zastupitelství. Není
přitom relevantní, že je způsob vedení tohoto druhu spisu upraven interním pokynem Nejvyššího
státního zastupitelství (kancelářským řádem). Stěžovatel zdůrazňuje, že stěžovatelem požadovaný
údaj o případech, v nichž došlo k seznámení se spisovým materiálem v trestní věci stěžovatele
ze strany osob odlišných od zaměstnanců dozorujícího státního zastupitelství, již z logiky věci
není výlučně vnitřním pokynem povinného subjektu ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[6] Svojí žádostí o informace stěžovatel směřuje ke kontrole činnosti veřejné moci, resp.
ke kontrole činnosti státního zastupitelství, kterou byl v předmětné věci výkon dozoru státního
zastupitelství nad zákonností přípravného trestního řízení v konkrétní trestní věci. Je přesvědčen,
že dozorový spis, vedený státním zastupitelstvím paralelně s průběhem trestního řízení, má být
s to umožnit občanské veřejnosti kontrolu zákonnosti postupu státního zástupce v konkrétní věci
za předpokladu, že tato kontrola neohrozí průběh probíhajícího trestního řízení, resp. schopnost
orgánů činných v trestním řízení plnit jejich legitimní funkci, tj. činnosti vyjmenované v §11
odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel podotýká, že nemá k dispozici
za účelem provedení kontroly činnosti státního zastupitelství jiný právní instrument než tento
zákon.
[7] Stran odmítnutí stěžovatelovy žádosti o informace na základě ustanovení §11 odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatel namítá, že krajský soud nepřed estřel
žádnou argumentaci pro to, že by požadované informace měly být takovými údaji, které povinný
subjekt získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo
obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého
se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo
zneužitím. Aplikace této právní normy je nepřípadná, přičemž žalobní námitky týkající se tohoto
ustanovení krajský soud řádně nevypořádal. Z tohoto důvodu trpí napadený rozsudek
nezákonností a nepřezkoumatelností.
[8] Co se potom týká odmítnutí stěžovatelovy žádosti podle ustanovení §11 odst. 6 zákona
o svobodném přístupu k informacím, ani v tomto ohledu krajský soud nepředestřel relevantní
argumentaci, a proto i v této části je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel pak
k aplikaci tohoto ustanovení uvádí následující. Pokud orgány činné v trestním řízení postupovaly
zákonným způsobem, pak není na místě – v situaci, kdy bylo trestní řízení v dané věci ukončeno
– odpírat s odkazem na ustanovení §11 odst. 6 zákona přístup k informacím. Nelze akceptovat,
že by taktické či jiné, např. organizační či operativní postupy orgánů činných v trestním řízení,
mohly být utajovány právě s odkazem na toto ustanovení.
[9] Důsledkem tohoto přístupu je situace, kdy občanská veřejnost nemá možnost
se dozvědět, jakých prostředků je orgány činnými v trestním řízení užíváno a jak tyto orgány
postupují. Utajování takových informací s odkazem na ustanovení §11 odst. 6 zákona
o svobodném přístupu k informacím je podle stěžovatele nelegální a nelegitimní, a to obzvláště
za situace, kdy nejsou veškeré doklady, vzniklé v přípravném řízení, zakládány do spisového
materiálu, který je použit v řízení před soudem, resp. dostupný obviněnému či obžalovanému
v režimu trestního řádu; není tak možné bezezbytku posoudit zákonnost postupů uplatněných
ze strany orgánů činných v trestním řízení.
[10] Stěžovatel se domnívá, že v demokratickém právním státě není přípustné vyloučit
kontrolu exekutivy ze strany soudní moci a občanské veřejnosti; jde o přímý rozpor
s ustanovením čl. 2 odst. 2 a čl. 17 odst. 1 a 5 Lis tiny základních práv a svobod. Argumenty
krajského soudu ani státních zastupitelství nesvědčí pro aplikaci předmětného ustanovení zákona
o svobodném přístupu k informacím, neboť z nich není patrno, jak by vůbec mohlo poskytnutí
požadovaných informací ohrozit legitimní činnost orgánů činných v trestním řízení. V daném
případě vůbec nebyla naplněna hypotéza, která by umožňovala uplatnění dispozice právní normy
v §11 odst. 6 tohoto zákona.
[11] Stěžovatel proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Stejně jako krajský soud, i žalovaný
má za to, že různé pokyny státního zástupce či zdůvodnění jeho postupu ve formě písemných
materiálů jsou interními podklady, které slouží výlučně státnímu zastupitelství k usměrňování
postupu ve vyšetřování, či vnitřními pracovními pomůckami orgánů činných v trestním řízení.
Z tohoto důvodu je právo stěžovatele seznámit se s těmito doklady na základě zákona
o poskytování informací omezeno. Podporou této argumentaci jsou dle názoru žalovaného
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1954/11, a ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. I. ÚS 54/05, stejně jako rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 1 As 105/2010 - 73, z něhož cituje mj. větu „…pokyny, které státní zástupce udílí policejnímu
orgánu v rámci přípravného řízení, náleží do skupiny vnitřních pokynů ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím“. Žalovaný s odkazem na §12 odst . 2 trestního řádu podotýká,
že postavení policejního orgánu mohou mít i jiné orgány než orgány Policie ČR.
[13] Žalovaný má za to, že ve vztahu k ustanovení §11 odst. 3 a 6 zákona o svobodném
přístupu k informacím je napadený rozsudek odůvodněn, přičemž tyto důvody odmítnutí žádosti
stěžovatele v dané věci objektivně existují. Žalovaný podotýká, že s ohledem na dikci ustanovení
§11 odst. 6 předmětného zákona není pro existenci důvodu odmítnutí žádosti o informace
podstatné, zda trestní řízení probíhá nebo zda je již skončeno. Důvody odmítnutí žádosti
se vztahují i na spisy, v nichž trestní řízení ani nebylo zahájeno.
[14] Je přitom nutno vzít v úvahu, že prvořadým úkolem orgánů činných v trestním řízení
není informování veřejnosti o postupu při výkonu vlastní působnosti, ale právě výkon této
působnosti. Ten slouží k ochraně veřejného zájmu, jak je patrno z §1 odst. 1 zákona o státním
zastupitelství a nemůže být narušován činností vykonávanou v rámci správy státního
zastupitelství, do níž se dle §13e odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství řadí (jde -li
o Nejvyšší státní zastupitelství) i poskytování informací podle zvláštního právního předpisu.
Hranici mezi plněním úkolů vyplývajících z působnosti státního zastupitelství a výkonem jeho
správy jednoznačně stanoví §13a odst. 2 zákona o státním zastupitelství.
[15] Tvrzení žalobce, že má zájem z pozice občanské veřejnosti kontrolovat zákonnost
postupu státního zastupitelství tím, že se seznámí s obsahem dozorového spisu, považuje
žalovaný za neupřímné a účelové. Rozhodnutí a další písemnosti vydané v trestním řízení, jež
jsou relevantní pro posouzení zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, obsahuje
v úplnosti trestní spis; tím je umožněna kontrola zákonnosti tohot o postupu.
[16] Žalovaný má za to, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného je náležitě odůvodněno, přičemž žalovaný se zabýval
i možností požadované informace toliko omezit, namísto odmítnutí žádosti, což v odůvodnění
svého rozhodnutí výslovně uvedl. Vysvětlil též důvody, pro které se i po úvahách o případném
omezení informací rozhodl odvolání stěžovatele zamítnout. Krajský soud v Brně rozhodnutí
žalovaného, včetně odůvodnění, akceptoval.
[17] Pokud stěžovatel tvrdí, že nebyla předestřena dostat ečná argumentace pro to, jak
by vůbec mohlo poskytnutí požadovaných informací ohrozit činnost orgánů činných v trestním
řízení, žalovaný k tomu uvádí, že poskytnutí informací o interních postupech orgánů činných
v trestním řízení, včetně konkrétních detailů těchto postupů, umožňuje nejen aktuálně,
ale i v budoucnu, zejména v typově obdobných případech, postup orgánů činných v trestním
řízení komplikovat, případně může i zcela zmařit dosažení účelu konkrétního trestního řízení.
[18] Žalovaný proto z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
IV. Argumentace Nejvyššího správního soudu
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud, za situace, kdy stěžovatel podal již druhou kasační
stížnost v téže věci, zabýval tím, zda se jedná o kasační stížnost přípustnou [srov. §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s.]. V tomto ohledu lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS,
v němž bylo na základě dosavadní judikatury shrnuto, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejv yšším
správním soudem závazně posouzeným. Jak rozšířený senát uvedl, „námitky opakované kasační
stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího
správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené
proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být
nemohla“. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. tak omezuje přípustnost kas ační stížnosti
ve vztahu k těm otázkám, které Nejvyšší správní soud v téže věci již závazně posoudil.
[20] Vzhledem k tomu, že rozhodnutím o první kasační stížnosti stěžovatele bylo první
rozhodnutí krajského soudu o stěžovatelově žalobě zrušeno z důvodu nezákonného odepření
přístupu k soudu, opakovaná kasační stížnost, v níž je namítáno nesprávné posouzení právní
otázky, resp. nepřezkoumatelnost nového rozhodnutí krajského soudu, je v souladu se shora
uvedeným přípustná. Namítaná pochybení krajského soudu totiž stěžovatel mohl uplatnit
až v kasační stížnosti směřující právě do nového rozhodnutí v téže věci.
[21] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně,
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[22] V dané věci krajský soud přisvědčil žalovanému, který potvrdil rozhodnutí Vrchního
státního zastupitelství odmítnout poskytnutí informací požadovaných stěžovatelem,
a to z důvodů omezení vyplývajících z ustanovení §11 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona
o svobodném přístupu k informacím, když na str. 9 napadeného rozsudku uvedl, že „ důvody (…)
jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, soud zcela akceptuje a v postupu
Nejvyššího státního zastupitelství neshledává žádnou nezákonnost“. V další části odůvodnění se pak
krajský soud podrobněji zabýval toliko prvním z uvedených omezení, tj. možností povinného
subjektu neposkytnout informace, pokud se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním
předpisům povinného subjektu (k tomu viz níže).
[23] Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, konkrétně spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, jak
v kasační stížnosti namítal stěžovatel. K této vadě je ostatně Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti [§109 odst. 4 s. ř. s.], mj. i proto, že důvodnost námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zpravidla bez dalšího povede ke zrušení takového
rozhodnutí, neboť je nelze věcně přezkoumat. Judikatura Nejvyššího správního soudu stran
požadavků na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí je již poměrně rozsáhlá a ustálená,
za všechny lze poukázat např. na rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod
č. 689/2005 Sb. NSS, podle nějž „ není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč
soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací
účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp.
důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá“.
[24] Co se týká důvodu omezení plynoucího z ustanovení §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím (cit. Informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci
kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti pr ováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle
kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím,
se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkol ů vznikly jeho činností.),
krajský soud se konkrétní argumentací stěžovatele v žalobě nezabýval, resp. na ni vůbec
nereagoval; ve vztahu k této argumentaci pouze ocitoval zákonné znění ustanovení §11 odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím a uvedl, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného
zcela akceptuje. Pouhé ztotožnění se s argumentací žalovaného (byť by ji krajský soud případně
doslovně vtělil do odůvodnění svého rozsudku) však nelze považovat za dostačující reakci
na žalobní námitky stěžovatele ohledně odmítnutí poskytnout mu požadované informace
z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 3 předmětného zákona, zvláště za situace, kdy tato
odkazovaná argumentace žalovaného uplatněné žalobní námitky pokrývá pouze částečně. Zmínit
je nutné též skutečnost, že žalobní námitky mohl – co do uplatněné podrobnosti – stěžovatel
rozvést teprve v žalobě, neboť žalovaný až v rozhodnutí o odvolání podrobněji odůvodnil
aplikaci předmětného omezení zákona o svobodném přístupu k informacím, když tak fakticky
nahradil nepříliš přesvědčivé (a ve svém důsledku nepřezkoumatelné) rozhodnutí Vrchního
státního zastupitelství. Za takové situace nelze napadený rozsudek krajského soudu v této části
považovat za přezkoumatelný a tedy vyhovující požadavkům na kýžené standardy odůvodňování
soudních rozhodnutí.
[25] Ke stejnému závěru z obdobných důvodů, tedy nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu, musel Nejvyšší správní soud dospět i co do části týkající se odmítnutí
poskytnout informace s odkazem na ustanovení §11 od st. 6 zákona o svobodném přístupu
k informacím (cit.: Povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně
informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu
při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného
pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva
třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat
trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republ iky. Ustanovení jiných zákonů
o poskytování informací tím nejsou dotčena). Pokud krajský soud toliko akceptoval důvody žalovaného,
pro něž na základě tohoto zákonného omezení nebyly stěžovateli požadované informace
poskytnuty, aniž by se vyjádřil k žalobním námitkám stěžovatele, jež odkazovaným odůvodněním
žalovaného nejsou zcela pokryty, když se jedná o reakci na první podrobné odůvodnění tohoto
důvodu omezení přístupu k informacím, je rozsudek krajského soudu i v této části stižen vadou
nepřezkoumatelnosti.
[26] I přes shledanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu
v uvedených částech se Nejvyšší správní soud meritorně zabýval tou částí rozsudku, v níž
se krajský soud snažil vypořádat s problematikou omezení práva na informace z dozorového
spisu státního zástupce na základě důvodu vymezeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím (cit.: Povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud
se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu ); jedná se totiž o část
relativně oddělitelnou a není proto důvod nevyjádřit se v této části k právnímu názoru krajského
soudu a potažmo žalovaného, který odmítl zpřístupnit stěžovatelem požadované informace
z dozorového spisu státní zástupce.
[27] Jak uvedl zdejší soud již v rozsudku o první kasační stížnosti stěžovatele v této věci, když
připustil soudní přezkum rozhodnutí o žádosti požadující poskytnutí informací z dozorového
spisu státního zástupce, dozorový spis slouží k dokumentaci dozoru nad trestním stíháním
a účasti státního zástupce v prvním stupni trestního řízení, poskytuje přehled o průběhu trestního
stíhání od nápadu věci až po její skončení. Kromě rozhodnutí a opatření státního zástupce
a dalších písemností dokumentujících výkon jeho dozoru obsahuje dozorový spis též stejnopisy
nebo kopie protokolů o výslechu obviněného a nejdůležitějších svědků, klíčových znaleckých
posudků, protokolů o hlavním líčení (jsou-li v řízení před soudem vyhotovovány) a soudních
rozhodnutí (viz ustanovení §140 odst. 1 a 2 kancelářského řádu státního zastupitelství , tj. pokynu
obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 25. 10. 2004, č. 7/2004). Je tedy zřejmé,
že dozorový spis státního zástupce nesestává pouze z pokynů státního zástupce, nýbrž i z dalších
materiálů, relevantních pro trestní řízení v konkrétní věci.
[28] Omezující ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím
představuje kombinaci neurčitého právního pojmu (vnitřní pokyny a personální předpisy) a správního
uvážení (možnost omezení poskytnutí informace). Odmítnout žádost o poskytnutí informací z tohoto
důvodu je tedy možné za kumulativního naplnění dvou podmínek: 1. požadovaná informace
se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům nebo personálním předpisům, a 2. uplatnění důvodu pro
omezení přístupu k požadovaným informacím je skutečně nezbytné, tj. existuje legitimní zájem
na neposkytnutí informace (viz též Furek, A. Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím.
Komentář. Praha : Linde, 2010, s. 262).
[29] Co se týká první podmínky, krajský soud zjevně označil za vnitřní pokyny (slovy „vnitřní
pracovní pomůcky“) písemné materiály a listinné podklady jako jsou rů zné pokyny státního zástupce
či zdůvodnění určitého jeho postupu. Jakkoli by bylo možné s tímto obecným závěrem souhlasit (viz též
úvahy zdejšího soudu v rozsudku o první kasační stížnosti v této věci), nejedná se o argument,
jenž by bez dalšího odůvodňoval omezení poskytnutí konkrétních informací požadovaných
stěžovatelem. Krajský soud se totiž vůbec nezabýval tím, zda stěžovatelem požadované
informace – tj. zpřístupnění spisového přehledu z dozorového spisu značky 7 VZV 25/2008,
vedeného ve stěžovatelově trestní věci, a sdělení případů, kdy Vrchní státní zastupitelství v Praze
poskytlo informace z tohoto spisu osobám odlišným od svých zaměstnanců - spadají pod ony
pokyny státního zástupce, tj. pod vnitřní pokyny ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím. Ačkoliv přitom krajský soud uvedl, že zcela
akceptuje důvody odepření informací, jak je žalovaný rozvedl v napadeném rozhodnutí,
v náhledu na tuto otázku se právní názory krajského soudu a žalovaného zřetelně rozcházejí;
žalovaný totiž považuje za „výlučně interní záležitost státního zastupitelství dle §11 odst. 1 písm. a) “ celý
dozorový spis státního zástupce (viz s. 3 jeho rozhodnutí), zatímco krajský soud pod předmětné
omezující ustanovení výslovně podřadil toliko „pokyny státního zástupce či zdůvodnění určitého
jeho postupu“. V tomto ohledu je tedy rovněž napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný, a to z důvodu své nesrozumitelnosti. Nadto je nicméně třeba uvést,
že charakter požadovaných informací (spisový přehled, informace o osobách vyžadujících údaje
ze spisu) nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o pokyny státního zástupce či zdůvodnění
určitého jeho postupu.
[30] Co se týká druhé podmínky, zákon o svobodném přístupu k informacím nezakládá
povinnému subjektu povinnost, nýbrž pouze možnost požadovanou informaci odepřít (jedná
se o fakultativní zákonný důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací). V takovém
případě musí být zdůvodněno, proč byl takový postup zvolen, s ohledem na meze uvážení
povinného subjektu, jak jsou zakotveny v čl. 4 odst. 4 a čl. 17 od st. 4 Listiny základních
práv a svobod (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008,
č. j. 1 As 44/2008 - 116). Ve vztahu k tomuto konkrétnímu důvodu však ze strany krajského
soudu, ale ani žalovaného, nebyla poskytnuta relevantní argumentace.
[31] Pokud stěžovatel oponuje argumentaci krajského soudu, který na podporu svých závěrů
citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1954/11, lze mu dát
za pravdu v tom, že se zde Ústavní soud primárně zabýval právem nahlížet do spisů podle §65
trestního řádu a zde uvedené závěry tak nejsou pro případ poskytování informací dle zákona
o svobodném přístupu k informacím přiléhavé. Jak ostatně připomněl zdejší soud již v rozsudku
o první kasační stížnosti v této věci, nahlížení do trestního spisu podle uvedeného ustanovení
trestního řádu splňuje požadavek komplexnosti úpravy, a proto se v této části jedná o zvláštní
právní úpravu ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, což
znamená, že pro případy nahlížení do spisů se tento zákon nepoužije (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010 - 104, publ. pod č. 2241/2011 Sb. NSS).
Poskytování informací z dozorového spisu státního zástupce nelze podřadit pod uvedenou
komplexní úpravu nahlížení do spisů, přičemž jak vyplývá z výše uvedeného (ale též již
z odůvodnění rozsudku o první kasační stížnosti v této věci), není možné bez dalšího klást
rovnítko mezi dozorovým spisem státního zástupce (resp. jeho obsahem) a „informacemi
vztahujícími se výlučně k vnitřním pokynům povinného subjektu“, jak to učinil žalovaný, neboť
dozorový spis sestává i z jiných materiálů.
[32] Krajský soud se tedy měl, vázán názorem zdejšího soudu, zabývat tím, zda na požadavek
poskytnutí informací z dozorového spisu státního zástupce (nikoli nahlížení do tohoto spisu) byla
ze strany povinného subjektu uplatněna výše uvedená omezení zákonným zp ůsobem. Bylo
přitom nutné rozlišit, o jaké konkrétní informace jde. Tomuto požadavku však krajský soud
nedostál, když odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje uspokojivou právní argumentaci,
kterou by bylo možné podrobit meritornímu přezkumu. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní
soud ostatními námitkami stěžovatele nezabýval.
V. Shrnutí a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud konstatuje, že došlo k naplnění kasačního důvodu vymezeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto napadený rozsudek krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti r ozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu