ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.59.2013:33
sp. zn. 2 As 59/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: D. T. H.,
zast. Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem Dolní nám. 679/5, Jablonec nad Nisou,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2012,
č. j. MV-47110-3/SO-2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2013, č. j. 59 A 13/2013 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadla v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 3. 2012,
č. j. OAM-13221-18/PP-2011, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím ze dne
14. 3. 2012 byla podle §87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost stěžovatelky o povolení k přechodnému pobytu
dle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí správních orgánů bylo založeno na tom,
že stěžovatelka, která je občanka Vietnamské socialistické republiky, uzavřela manželství s J. Š.,
občanem České republiky, přičemž jediným účelem manželství bylo získání povolení
k přechodnému pobytu na území České republiky podle §87b zákona o pobytu cizinců. Správní
orgány ve svých rozhodnutích obsáhle popsaly řadu rozporů ve výpovědích obou manželů
ohledně základních skutečností týkajících se jejich údajného soužití.
Krajský soud následně ve svém rozsudku konstatoval, že skutkové závěry o účelově
uzavřeném manželství plně odpovídají podkladům, které měl správní orgán k dispozici, vycházejí
z nich po jejich jednotlivém hodnocení a vzájemném porovnání a zhodnocení obsahu výpovědi
stěžovatelky a jejího manžela. Rozdíly ve výpovědích manželů nebyly jen banální, ale neshoda
panovala v zásadních otázkách. Také po procesní stránce neshledal krajský soud ve věci žádnou
nezákonnost. Závěrem se krajský soud věnoval relevanci namítaného těhotenství stěžovatelky,
které mělo dle stěžovatelky zvrátit závěry o účelovosti manželství. Krajský soud konstatoval,
že stěžovatelka podle doložených listin koncem roku 2012 otěhotněla a následně potratila.
To však, dle krajského soudu, nemůže vyvrátit skutkový stav zjištěný správními orgány v době
jejich rozhodování. Správní soud je na základě §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán skutkovým stavem v době vydání rozhodnutí správního orgánu
a nepřihlíží ke skutkovým novotám. Stěžovatelka přitom otěhotněla až po vydání rozhodnutí
správního orgánu, takže k této skutečnosti nebylo možno přihlédnout. Navíc samo těhotenství
stěžovatelky neprokazuje, že manželství nebylo uzavřeno účelově, neboť nebylo možno ověřit,
že otcem měl být manžel stěžovatelky.
Stěžovatelka kasační stížnost opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítá tedy
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelka uvádí, že je nesprávný právní názor soudu o účelovosti uzavření manželství.
To bylo uzavřeno sice po krátké, ale intenzivní známosti. Po roce svazku stěžovatelka otěhotněla.
Vzhledem k tomu, že těhotenství bylo výsledkem mnohaměsíční snahy, přišla stěžovatelka
do jiného stavu až po skončení správního řízení. Těhotenství bylo zjištěno na základě vyšetření
ze dne 20. 12. 2012 a 3. 1. 2013 a potvrzeno bylo vyšetřením ze dne 15. 4. 2013. Vzhledem
ke stresu, který byl způsoben mj. nevyřízeným přechodným pobytem, stěžovatelka očekávané dítě
potratila; potrat byl diagnostikován 2. 5. 2013.
Podle stěžovatelky soud neměl její těhotenství posoudit jako skutečnost, která nastala
až po konci správního řízení. Krajský soud měl naopak vzít v potaz, že těhotenství je výsledkem
snažení, které probíhalo již v průběhu správního řízení, jakkoliv jde o skutečnost, kterou lze jen
složitě prokázat, neboť manželé si nevedou žádnou evidenci pohlavního styku.
Stěžovatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 As 104/2011, dle něhož nelze účelovost manželství posuzovat pouze ke dni vzniku
manželství, ale je třeba vztahy mezi mužem a ženou posuzovat i po dobu správního řízení. Pokud
manželství plní funkci, přestože tomu tak zprvu při jeho uzavření nebylo, není možné takové
manželství považovat za účelově uzavřené. Stěžovatelka uvedla, že se s manželem i nadále snaží
o početí, přičemž s největší pravděpodobností je dokonce již v jiném stavu, jakkoliv tato její
domněnka ještě není lékařsky ověřena.
Navíc stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by některé rozpory ve výpovědích jejích
a jejího manžela dosvědčovaly, že manželství bylo uzavřeno účelově. Neshoda ve výpovědích
je přeceňována a správní orgány postupovaly od počátku tak, aby mohly její žádost zamítnout,
čímž porušily zásadu materiální pravdy.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Zdejší soud se zabýval tím, zda správní orgány (a následně krajský soud) správně
vyhodnotily manželství uzavřené dne 30. 11. 2011 mezi stěžovatelkou a občanem České republiky
J. Š. jako manželství uzavřené za účelem obcházení zákona.
Zákon o pobytu cizinců v §87b odst. 1 uvádí, že rodinný příslušník občana Evropské
unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území ČR pobývat přechodně po dobu
delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat Ministerstvo vnitra
o povolení k přechodnému pobytu. Podle §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí,
že žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu bude zamítnuta, pokud se žadatel dopustil
obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména
pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno
otcovství.
Vzhledem k tomu, že právní úprava zákona o pobytu cizinců vychází z práva Evropské
unie (§1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), poukázaly správní orgány správně na sdělení komise
Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice
2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států (dostupné z eur-lex.europa.eu). Při úvaze nad tím, zda
existuje úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní
předpisy upravující přistěhovalectví, mohou vnitrostátní orgány zejména zohlednit následující
faktory:
- pár se před svatbou nikdy nesetkal,
- pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání
nebo důležité osobní informace, které se jich týkají,
- pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí,
- důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen
(s výjimkou peněž nebo darů, které byly předány jako věno v kulturách, kde
je to běžnou praxí),
- v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových
sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva
pobytu,
- rozvoj rodinného života pouze tehdy, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění,
- pár se rozvedl krátce potom, co státní dotyčný příslušník třetí země získal právo
pobytu.
V posuzované situaci přitom byly zjištěny a odůvodněny neshody stran důležitých
informací, které se týkají stěžovatelky a jejího manžela. Při srovnání protokolu o svědecké
výpovědi J. Š. ze dne 12. 1. 2012 a protokolu o výslechu stěžovatelky z téhož dne dospívá soud
k závěru, že o totožných skutečnostech vypovídala stěžovatelka a její manžel v mnoha případech
diametrálně odlišně. Navíc sama stěžovatelka uvedla, že nehovoří dostatečně česky a její manžel
naopak neovládá vietnamštinu.
Manžel stěžovatelky uvedl, že stěžovatelka pobývá na území ČR od července 2011,
zatímco stěžovatelka uvedla květen 2008. Liší se i odpovědi na otázku, za jakým účelem
stěžovatelka přijela. Zásadní rozdíl se objevuje v popisu toho, kdy a za jakých okolností
se manželé rozhodli vzít. Zatímco stěžovatelka uvádí, že se tak rozhodli v listopadu 2011, její
manžel vypověděl, že uzavření manželství navrhl již týden po seznámení (tj. v červenci 2011).
Neshoda panuje také v otázce nákupu snubních prstenů: manžel uvádí, že je koupila sestřenice
manželky, stěžovatelka popisuje, jak je s manželem kupovali společně. Zřetelné rozdíly se dále
objevují v popisu svatebního dne, liší se údaje o pohlaví svědků, o tom, zda manželé obdrželi
svatební dary, o tom, proč na svatbě nebyla matka manžela stěžovatelky, i o svatební hostině
(manžel uvádí, že hostina byla doma a podával se smažený sýr a hranolky, stěžovatelka popisuje
hostinu v restauraci v supermarketu Interspar). Další neshody panují ohledně počtu sourozenců
manžela, skutečnosti, zda v jejich společném bytě je vana, nebo jen sprchový kout, ohledně
způsobu trávení volného času i stran skutečnosti, na kterou část postele uléhají ke společnému
spánku.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nikterak nepopírá, že došlo k rozporům ve výpovědích její
a jejího manžela (a neučinila tak ani ve správním řízení, když dostala možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí). Stěžovatelka se dokonce ani nijak nesnaží uvedené rozpory osvětlit
či uvést na pravou míru. Jediné, čím stěžovatelka v kasační stížnosti argumentuje, je to, že jde
o rozpory bagatelní. S tím ovšem soud nemůže souhlasit; shora rozepsané rozpory se týkají
skutečností, které jsou pro manželství a skutečné soužití dvou lidí zásadní a snadno
zapamatovatelné. Samotný průběh svatebního dne bývá spojen s intenzivními emocemi, přičemž
lidská paměť výrazně lépe vstřebává informace právě s takovými zážitky související. Není tak
uvěřitelné, že by průběh svatebního dne oba manželé zcela zapomněli, když navíc ani od této
události neuplynulo nijak mnoho času. Totéž platí ohledně údajů o tom, jak se manželé seznámili,
o jejich společném soužití a vedení domácnosti. Lidská paměť je schopna snáze pojmout
informace mnohokrát opakované a pravidelné (způsob soužití, denní rytmus, vybavení
domácnosti), nebo naopak zcela ojedinělé a mimořádně výjimečné (pořízení snubních prstenů,
svatební hostina). Správný tak je závěr soudu a správních orgánů, že vše nasvědčuje tomu,
že manželství bylo uzavřeno jen formálně a jeho jediným účelem bylo obejití cizineckých
předpisů.
V druhé řadě se pak soud zabýval otázkou těhotenství stěžovatelky a důsledkem této
skutečnosti na rozhodování krajského soudu.
Zde vyšel Nejvyšší správní soud z ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., dle něhož
při přezkoumání rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Je přitom evidentní, že v době rozhodování správního orgánu (rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno dne 30. 10. 2012) stěžovatelka těhotná nebyla (těhotenství bylo zjištěno až koncem
roku 2012, termín poslední menstruace byl určen k 18. 11. 2012).
Krajský soud proto jednal správně, pokud k namítaným skutkovým okolnostem, které
nastaly až po vydání rozhodnutí správního orgánu, nepřihlédl. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publ. pod č. 1275/2007
Sb. NSS, ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží. Vybočení z této zásady je přípustné jen
ve zcela výjimečných případech, zejm. v oblasti práva azylového, kdy by mohlo dojít k porušení
některého z ústavně garantovaných práv, resp. zásady non-refoulement. Nové skutečnosti také
bude přípustné zohlednit jedině tehdy, jestliže by již nemohly být posouzeny v novém
správním řízení (k tomu viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, či rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
Nastalý případ však není případem z oblasti azylového práva a stěžovatelce nehrozí
povinnost ze země nuceně vycestovat. Použití citovaného ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. tak není
v rozporu s ústavním pořádkem ani mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána.
Stěžovatelka může nové skutečnosti uplatňovat v případném novém řízení. Krajský soud proto
postupoval správně, pokud k těhotenství stěžovatelky nepřihlédl. Nelze pak krajskému soudu
vytknout ani to, že nad rámec uvedeného ustanovení poznamenal, že těhotenství stěžovatelky
samo o sobě není důkazem toho, že soužití stěžovatelky a jejího manžela není účelové.
Z obdobných důvodů, jaké jsou vyloženy shora, nemohl k dalšímu (druhému) těhotenství
stěžovatelky přihlédnout ani soud zdejší (§109 odst. 5 s. ř. s.).
Případná není konečně ani argumentace stěžovatelky prostřednictvím rozsudku zdejšího
soudu ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 - 102, publ. pod č. 2781/2013 Sb. NSS. V něm
soud uvedl, že účelovost uzavření manželství ve smyslu §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců je třeba posuzovat po celou dobu správního řízení, a to až do rozhodnutí odvolacího
orgánu. Pokud je v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci, není
možné je považovat za účelově uzavřené, a to ani když tomu tak od jeho úplného počátku
nebylo. Z citovaného rozsudku tak plyne jen možnost hodnotit nové skutečnosti nastalé během
správního řízení, nikoliv po jeho pravomocném skončení. V rozhodnutí naopak zdejší soud
výslovně akcentoval ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.
V daném případě tedy nebyly naplněny stručně namítané kasační důvody a zdejší soud
neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu