ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.6.2015:38
sp. zn. 2 As 6/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
GRADIOR, spol. s r. o., se sídlem Křižíkova 2989/68a, Brno, zastoupené Mgr. Liborem
Valentou, advokátem, se sídlem Křížová 18, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 21. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R184/2012/VZ-24173/2012/310/RBu, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 31 Af 10/2013 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Písemnou výzvou ze dne 7. 12. 2011 vyzvala Obec Zdounky jako zadavatel zjednodušené
podlimitní veřejné zakázky „Vybavení interiérů objektu Domu kultury ve Zdounkách“ pět
dodavatelů k podání nabídek; text výzvy současně zveřejnila na svém profilu a na úřední desce.
V řádném termínu byly zadavateli doručeny dvě nabídky – nabídka žalobkyně a nabídka
společnosti VESNA INTERIORS, s. r. o. Zadavatel dne 5. 1. 2012 vyloučil žalobkyni z další
účasti v zadávacím řízení s odůvodněním, že její nabídka nesplnila jeho požadavky stanovené
v zadávací dokumentaci. Proti tomu vznesla žalobkyně námitky, jimž zadavatel rozhodnutím
ze dne 25. 1. 2012 nevyhověl. V reakci na to žalobkyně navrhla žalovanému zahájit řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele dle §113 a násl. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). V tomto
návrhu mimo jiné namítala, že požadavky zadavatele splnila, avšak ten zřejmě mylně usoudil,
že mu nabídla kratší než jím požadovanou záruční dobu na předmět plnění. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, č. j. ÚOHS-S84/2012/VZ-4691/2012/510/OKo, návrh
žalobkyně podle §118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách zamítl. Rozklad žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 21. 12. 2012,
č. j. ÚOHS-R184/2012/VZ-24173/2012/310/RBu (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 31 Af 10/2013 – 57 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Za podstatu věci považoval to, zda měl zadavatel postupovat v souladu
s §76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, tedy využít institutu vysvětlení nabídky.
Dle krajského soudu poskytuje citované ustanovení hodnotící komisi pouze možnost o písemné
vysvětlení nabídky požádat. Je tedy na jejím uvážení, zda se rozhodne ve vztahu ke konkrétní
nabídce takto postupovat. Hodnotící komise rovněž není povinna ani oprávněna přihlížet
k jakýmkoli opravám a doplněním nabídek podaným uchazečem z jeho vlastní iniciativy
až po uplynutí lhůty pro podání nabídek. Institutem vysvětlení nejasností nabídky podle
§76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách lze zhojit pouze zřejmé omyly v nabídkách uchazečů,
například formální chyby, zřejmé nejasnosti a překlepy; nelze jím však nabídku doplňovat.
[3] Podle krajského soudu v nyní posuzované věci jednoznačně došlo k situaci, že nabídka
žalobkyně nesplnila podmínky uvedené v zadávací dokumentaci, neboť z ní nebylo zřejmé,
že žalobkyně poskytne na celý předmět plnění veřejné zakázky minimální záruční dobu v délce
36 měsíců. Žalobkyně totiž nedoložila a ani neuvedla, jak dlouhá bude záruční doba u té části
zakázky, kde bude záruka poskytnuta podle záručních listů. K tomu krajský soud dodal, že v době
zadání veřejné zakázky bylo v obchodních vztazích obecnou notorietou, že záruční doba běžného
spotřebního zboží činila standardně 24 měsíců, tedy v případě, že by byla záruční doba
poskytnuta podle záručních listů, pravděpodobně by nebyla splněna jedna ze zadávacích
podmínek zadavatele. Jednání žalobkyně nadto hraničilo s manipulací s parametrem dílčího
hodnotícího kritéria, jelikož obchodní podmínky zadavatele byly vypracovány ve formě smlouvy,
kam uchazeči jen doplnili údaje nezbytné pro vznik návrhu smlouvy. Jakékoli dopisování dodatků
či dalších podmínek plnění se nepředpokládalo a hodnocení žalobkyní navržených podmínek
by pak mohlo být na újmu transparentnosti veřejné zakázky.
[4] Krajský soud konstatoval, že v nyní posuzované věci nejsou splněny podmínky, které
pro postup hodnotící komise vymezil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2011,
č. j. 62 Af 50/2010 – 104. Zadavatel měl najisto postavené, že žalobkyně uvedla u části plnění
záruční dobu zcela nepřezkoumatelně. V žádném případě se nejednalo o nejasnost, která na první
pohled vyvolává dojem chyby, neboť žalobkyně zcela záměrně rozšířila původní návrh smlouvy,
ve kterém se od uchazečů očekávalo jen doplnění číselného údaje. Tento postup nelze přičítat
k tíži zadavatele ani druhého uchazeče o veřejnou zakázku, kterého by se užití institutu vysvětlení
nabídky bezpochyby dotklo na jeho právech. Nemohlo se jednat o nejasnost již na první pohled
zřejmou, lehce popsatelnou a vysvětlitelnou, neboť sama žalobkyně výslovně odkázala na užití
záručních listů. Pokud by svá tvrzení chtěla prokazovat, musela by tak učinit doplněním
důkazních prostředků (záručních listů), a to až po uplynutí lhůty pro podání nabídek. Tento
postup by byl změnou návrhu smlouvy obsažené v nabídce vybraného uchazeče, což je v rozporu
s §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách.
[5] Krajský soud shrnul, že charakter pochybení, kterého se dopustila žalobkyně, vylučuje
použití §76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, neboť pokud by zadavatel postupoval
způsobem, jakého se žalobkyně domáhá, šlo by o jednání zadavatele o podané nabídce, která
nebyla v souladu se zadávacími podmínkami, a takové jednání by umožňovalo doplňování
nabídky v podstatných aspektech smlouvy. Zadavatel by tím nedodržel také zásadu
transparentnosti, jelikož by v žádosti o vysvětlení nabídky požadoval od uchazečů předložení
dalších doplňujících informací a dokladů, což dle krajského soudu nelze považovat za vysvětlení
nabídky, nýbrž za její doplnění. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce údajné netransparentnosti
zadávacího řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s . V ní namítla, že ačkoli podala nejvýhodnější
nabídku, došlo ze strany zadavatele k jejímu zcela účelovému, tendenčnímu a netransparentnímu
vyloučení ze zadávacího řízení. Stěžovatelka byla připravena dodržet zadavatelem požadovanou
minimální záruční dobu v délce 36 měsíců na každou jednotlivou položku, avšak u položek,
kde si nebyla zcela jistá, zda bude schopna poskytnout nadstandardní záruční dobu v délce trvání
52 měsíců, uvedla, že záruční doba bude poskytnuta dle dohody s výrobcem. Tím ale měla
na mysli pouze to, že na převážnou část předmětu veřejné zakázky poskytne záruční dobu
52 měsíců a u zbytku plnění 36 měsíců, nicméně tato záruční doba může být ve prospěch
zadavatele prodloužena podle dohody stěžovatelky s výrobcem příslušných dílů. Pokud
by zadavatel postupoval striktně formálně, neměl její nabídku ze zadávacího řízení vyloučit,
ale dle ustanovení 19.5.1 zadávací dokumentace měl dílčímu hodnotícímu kritériu „Délka záruční
lhůty v měsících“ přiřadit hodnotu 0,01. Stěžovatelka se v minulosti účastnila s podobně
koncipovanými nabídkami vícero veřejných zakázek, ani jednou však nedošlo k takovému
nepochopení jako v nyní posuzovaném případě. Pokud snad k takovému nepochopení došlo,
snažili se zadavatelé vyžadovat objasnění nabídky ve smyslu §76 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatelka uvedla, že její nabídka byla bezkonkurenčně nejvýhodnější a její
vyloučení ze zadávacího řízení tak bylo netransparentní a v rozporu se zadávací dokumentací,
patrně motivované „postranními úmysly“ ze strany zadavatele.
[7] Stěžovatelka nesouhlasila s názorem žalovaného, že užitím institutu písemného vysvětlení
nabídky by došlo ke změně smlouvy po lhůtě pro podání nabídek. Hodnotící komise měla kvůli
svému subjektivnímu vnímání nabídky tento institut využít, čímž by mohla získat
prokazatelně nejvýhodnější nabídku ze všech uchazečů. Napadený rozsudek pak do výkladu
§76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách vnesl ještě více pochybností. Stěžovatelka
se neztotožnila s názorem krajského soudu, že nedostatečným popisem aspektu nabízeného
plnění jsou například překlepy v nabídce. Měla naopak za to, že jím je právě ta situace,
kdy si hodnotící komise nemůže být jista, jakým způsobem má být interpretována vůle uchazeče
poskytnout plnění o určitých parametrech, resp. kdy tato vůle může být interpretována více
způsoby. Stěžovatelka odmítla závěr krajského soudu, že jestliže záruční doba nebyla uvedena,
je potřeba vycházet ze záruční doby běžného spotřebního zboží, tj. ze záruční doby v délce
24 měsíců. Právní vztah stěžovatelky s výrobci jednotlivých dílů by se neřídil občanskoprávní
úpravou, nýbrž obchodněprávní úpravou, která s žádnou automatickou záruční dobou nepočítá.
[8] Stěžovatelka s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011,
č. j. 62 Af 50/2010 – 104, namítla, že zadavatel neměl a ani nemohl mít najisto postaveno, zda její
nabídka vyhovuje zadávacím podmínkám, a musel tedy postupovat podle §76 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách. Stěžovatelka též odmítla názor krajského soudu, že by dodáním záručních
listů po lhůtě pro podání nabídek došlo ke změně její nabídky. Záruční listy jednak nejsou
rozhodné pro posouzení toho, zda měla stěžovatelka v úmyslu poskytnout záruční dobu
na spornou část veřejné zakázky v délce minimálně 36 měsíců, jednak s touto argumentací přišel
krajský soud až ad hoc v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť zadavatel ji nikdy nezmínil.
Stěžovatelka se nadto domnívala, že její nabídka nebude shledána jako nekompletní, neboť byla
zadavatelem po lhůtě pro podání nabídek vyzvána k doplnění kvalifikace ohledně toho, zda
se nenachází v insolvenci. Tímto postupem tedy zadavatel prolomil zákonem danou a krajským
soudem konstatovanou nemožnost doplnění nabídky po lhůtě pro podání nabídek a z tohoto
důvodu by nemělo být nahlíženo ani na dodatečné doplnění záručních listů jako na důvod
pro vyloučení stěžovatelky z účasti na veřejné zakázce.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka ve většině textu
kasační stížnosti téměř doslova opakuje argumenty, které již uvedla ve správním řízení a v žalobě;
k této části kasační stížnosti žalovaný odkázal na svá předchozí rozhodnutí vydaná v této věci
a na napadený rozsudek. Žalovaný konstatoval, že stěžovatelka argumentaci článkem
19.5.1 zadávací dokumentace poprvé uvedla až v kasační stížnosti, takže by k ní neměl Nejvyšší
správní soud podle §104 odst. 4 s. ř. s. přihlížet. K výkladu §76 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách žalovaný uvedl, že účelem citovaného ustanovení je zhojit zřejmý omyl v nabídce
uchazeče. Výklad stěžovatelky, že by tímto postupem bylo možné zhojit jakýkoli omyl
v nabídkách uchazečů, jde zcela proti účelu zákona. Pokud stěžovatelka ve své nabídce uvedla,
že záruční doba bude doložena záručními listy, pak to dle žalovaného nelze vykládat tak,
že stěžovatelka vždy poskytne zadavatelem požadovanou záruční dobu v délce 36 měsíců, neboť
je běžné, že záruční doba může být mezi podnikateli sjednána jakkoli. Žalovaný považoval
odůvodnění napadeného rozsudku za logické a bez protichůdných závěrů. Stěžovatelka
dle názoru žalovaného nerozlišuje mezi jednotlivými fázemi zadávacího řízení, konkrétně mezi
fází posouzení kvalifikace a fází hodnocení nabídek. Případná změna záručních dob po uplynutí
lhůty pro podání nabídek by jednak představovala nepřípustnou změnu smlouvy, která by mohla
ovlivnit hodnocení nabídek, a jednak by zadavatel v takovém případě neuzavřel v rozporu
s §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách smlouvu souladnou s návrhem smlouvy obsažené
v nabídce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval v obecné rovině vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný
a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek důvodů podporujících jeho výrok
(k nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, všechna v tomto rozsudku citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dle Nejvyššího
správního soudu je z napadeného rozsudku jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se krajský
soud řídil a k jakým závěrům dospěl. Napadený rozsudek je tedy bez jakýchkoliv pochybností
přezkoumatelný, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatelka ve své kasační stížnosti
bez obtíží polemizuje. Nejvyšší správní soud nezjistil ani to, že by krajský soud opomenul
vypořádat některou z žalobních námitek stěžovatelky.
[13] Nejvyšší správní soud dále posuzoval námitky stěžovatelky podřaditelné pod kasační
důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle §76 odst. 1 věty první a druhé zákona
o veřejných zakázkách platí, že „[h]odnotící komise posoudí nabídky uchazečů z hlediska splnění zákonných
požadavků a požadavků zadavatele uvedených v zadávacích podmínkách a z hlediska toho, zda uchazeč nepodal
nepřijatelnou nabídku podle §22 odst. 1 písm. d). Nabídky, které tyto požadavky nesplňují, musí být vyřazeny.“
Ustanovení §76 odst. 3 věta první citovaného zákona stanoví, že „[h]odnotící komise může v případě
nejasností požádat uchazeče o písemné vysvětlení nabídky.“
[14] Z předložených spisů vyplynuly pro nyní posuzovanou věc následující rozhodné
skutečnosti. Obec Zdounky jako zadavatel veřejné zakázky „Vybavení interiérů objektu Domu
kultury ve Zdounkách“, jejíž průběh byl stručně shrnut v odst. [1] tohoto rozsudku, stanovila
v článku 19.2 zadávací dokumentace pro hodnocení nabídek dílčí kritéria: cena (váha 60 %), délka
záruční lhůty v měsících (váha 15 %), lhůta plnění v kalendářních dnech (váha 15 %) a sankce
za nedodržení lhůty plnění (váha 10 %). K dílčímu hodnotícímu kritériu „Délka záruční lhůty
v měsících“ v ustanovení 19. 3 zadávací dokumentace uvedla: „Uvádí se délka záruky za jakost
v celých měsících od předání a převzetí díla. Minimální požadovaná hodnota zadavatelem je 36 měsíců.“
V článku 6 zadávací dokumentace zadavatel stanovil, že obchodní podmínky ve smyslu
§44 odst. 3 písm. a) zákona o veřejných zakázkách vymezil ve formě a struktuře návrhu smlouvy,
do něhož uchazeč o veřejnou zakázku doplní údaje nezbytné pro vznik návrhu smlouvy.
Zadavatel uvedl, že nabídka uchazeče nesmí v žádné části obsahovat ustanovení, které by bylo
v rozporu s obchodními podmínkami, a že v případě nejasností v obsahu obchodních podmínek
má uchazeč možnost vyjasnit si je ještě v průběhu lhůty pro podání nabídek způsobem
dle §49 zákona o veřejných zakázkách. V preambuli obchodních podmínek zadavatel
konstatoval: „Uchazeči do těchto podmínek pouze doplní údaje nezbytné pro vznik návrhu smlouvy (zejména
vlastní identifikační údaje, cenu a případné další údaje, jejichž doplnění text obchodních podmínek předpokládá)
a následně takto doplněné obchodní podmínky předloží jako svůj návrh smlouvy na veřejnou zakázku.“
V čl. 8 bod 1 obchodních podmínek (návrhu smlouvy o dílo) pak uchazeči měli doplnit údaj
do věty ve znění: „Na předmět plnění poskytuje zhotovitel záruční dobu …… měsíců, která počíná běžet
dnem podpisu protokolu o předání a převzetí hotového díla.“ Nabídka stěžovatelky byla zadavatelem
vyřazena proto, že stěžovatelka do citované části obchodních podmínek doplnila kromě číslice
52 (tj. měsíců) také dovětek „… vyjma dílů, u kterých výrobce uvádí jinak (bude doloženo záručními listy).“
[15] Stěžovatelka učinila podstatou své kasační stížnosti nesouhlas se svým vyloučením
ze zadávacího řízení, které považovala za účelové, netransparentní, nezákonné, nehospodárné
a přepjatě formální. K tomu je možné v obecné rovině uvést, že z adávací řízení
představuje vysoce formalizovaný postup, jehož nedodržení může vést k negativním
důsledkům pro konkrétního uchazeče, projevujícím se např. i v zamezení získání veřejné
zakázky a možnosti jejího plnění. Podle §76 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách platí,
že při nesplnění požadavků zadavatele uvedených v zadávacích podmínkách musí být uchazeč
vyřazen (tj. bez ohledu na to, v jakém pořadí by se jeho nabídka při hodnocení nabídek umístila).
Argumentace stěžovatelky stran ekonomické výhodnosti její nabídky a s tím souvisejícího
údajného nehospodárného postupu zadavatele je tudíž pro posouzení věci irelevantní. Ze shora
shrnutých podstatných částí předložených spisů je jednoznačně patrné, že jedním z požadavků
zadavatele bylo poskytnutí záruční doby na předmět plnění v délce minimálně 36 měsíců. Pokud
stěžovatelka v závazném návrhu smlouvy uvedla, že poskytne minimální záruční dobu v délce
52 měsíců, avšak zároveň k tomu připojila výhradu, že na některé díly se tato minimální záruční
doba neuplatní, nelze dle Nejvyššího správního soudu z takto formulované výhrady ani z ničeho
jiného dovodit, že na tyto díly stěžovatelka zamýšlela poskytnout záruční dobu v délce minimálně
36 měsíců. Z dovětku stěžovatelky je naopak patrné, že stěžovatelka učinila délku záruční doby
u těchto dílů zčásti závislou na vůli třetích osob (výrobců dílů), které se veřejné zakázky přímo
neúčastnily, a nic nenasvědčuje tomu, že by o požadavku zadavatele na poskytnutí záruční doby
o délce minimálně 36 měsíců věděly.
[16] Pokud stěžovatelka namítla, že její výše popsaný dovětek představoval pouhou nejasnost,
kterou byl zadavatel povinen odstranit postupem dle §76 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách, pak lze souhlasit, že je možné vyjít ze závěrů rozsudku ze dne 6. 10. 2011,
č. j. 62 Af 50/2010 - 104, publ. pod č. 2608/2012 Sb. NSS, v němž se Krajský soud v Brně
podmínkami postupu podle citovaného ustanovení podrobně zabýval. Dle citovaného rozsudku
je především nutné vycházet z premisy, že návrh smlouvy nesmí být zásadně měněn. Zadavatel
má povinnost nechat si vysvětlit nabídku, obsahuje-li návrh smlouvy tvořící součást nabídky
nejasnost spočívající v tom, že je v něm uvedena číselná hodnota, která neodpovídá číselným
hodnotám vyjadřujícím tentýž údaj v rámci zbylého obsahu nabídky, jde-li o nejasnost, která
ve svém důsledku způsobuje, že ani zadavatel si není jistý, v jaké fázi zadávacího řízení se má tato
nejasnost projevit, a jde-li zároveň o nejasnost, která už na první pohled vyvolává dojem,
že uchazeč se v části své nabídky dopustil chyby, tedy o nejasnost již na první pohled zřejmou,
lehce popsatelnou a zároveň vysoce pravděpodobně lehce vysvětlitelnou. Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelkou formulovaný dovětek doplněný do návrhu smlouvy nelze posoudit
jako nejasnost ve smyslu §76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, neboť se nejednalo
o písařskou chybu, překlep, omyl, snadno vysvětlitelné gramatické nebo stylistické pochybení
či jiné srovnatelné pochybení, ale o záměrný projev vůle stěžovatelky poskytnout záruční dobu
v délce 52 pouze na část předmětu plnění veřejné zakázky, zatímco u zbytku plnění bude délka
minimální záruční doby upřesněna v budoucnosti. Tím stěžovatelka záměrně odepřela
jednoznačné vyjádření k zadavatelem požadovanému rozsahu odpovědnosti za vady.
[17] Lze tedy souhlasit se žalovaným a krajským soudem, že zadavatel postupoval správně,
pokud nabídku stěžovatelky ze zadávacího řízení vyřadil, aniž by ji vyzval k vysvětlení nabídky
podle §76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí,
že pod nejasnost ve smyslu citovaného ustanovení lze vztáhnout i situaci, kdy může být vůle
uchazeče interpretována více způsoby. Takový výklad by vedl k tomu, že by ze strany uchazečů
mohlo docházet po uplynutí lhůty pro podání nabídek k uplatnění výkladu, který by pro ně byl
v dané situaci výhodnější. Uchazeč by tak mohl reagovat na aktuální stav zadávacího řízení a zcela
dle své libosti „objasnit“ neurčitě uvedené údaje v jeho nabídce, čímž by mu oproti jiným
uchazečům vznikla neoprávněná ekonomická výhoda a došlo by k narušení soutěže. Dovětek
stěžovatelky navíc nelze chápat jako neurčitý projev vůle, ale jednoznačný úmysl doplnit chybějící
údaje v budoucnosti, tedy po uplynutí lhůty pro podání nabídek. Doložením záručních listů
by tedy nemohlo dojít k pouhému vysvětlení obsahu nabídky, ale k faktické změně (doplnění)
nabídky (k tomu srov. rozsudek ze dne 30. 5. 2013, č. j. 2 Afs 32/2012 – 33, v němž Nejvyšší
správní soud považoval za vysvětlení obsahu nabídky např. odkaz na její relevantní část či data
v ní uvedená, naopak za doplnění nabídky považoval předložení dodatku k původnímu
dokumentu či dokumentu zcela nového).
[18] Stěžovatelka navíc svou výhradou uplatněnou v návrhu smlouvy vnesla nejistotu nejen
ve vztahu ke splnění obchodních podmínek zadavatele, ale i ve vztahu k hodnotícím kritériím.
V případě nevyloučení stěžovatelky ze zadávacího řízení by jí tak hypoteticky nic nebránilo
v tom, aby předložením záručních listů s délkou poskytované záruční doby určenou zcela
dle své libovůle (resp. v součinnosti s výrobci dílů) měnila po uplynutí lhůty pro podání nabídek
nejen svůj návrh smlouvy, ale rovněž i údaj, který byl hodnotícím kritériem pro výběr nabídek.
Právě takový postup, nikoli stěžovatelkou napadený postup zadavatele, by porušil zásady
transparentnosti a rovného zacházení, tedy základní zásady pro zadávání veřejných zakázek
(§6 zákona o veřejných zakázkách).
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani zbývajícím kasačním námitkám stěžovatelky.
Námitku, že zadavatel neměl její nabídku vyřadit, ale namísto toho měl podle ustanovení
19.5.1 zadávací dokumentace pouze přiřadit dílčímu hodnotícímu kritériu „Délka záruční lhůty
v měsících“ hodnotu 0,01, stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, a proto
se jí krajský soud ani Nejvyšší správní soud (§104 odst. 4 s. ř. s.) nemohly zabývat. Nejvyšší
správní soud k této námitce přesto ve stručnosti dodává, že nabídka stěžovatelky byla vyřazena
pro nesplnění zadávacích podmínek zadavatele a k hodnocení její ekonomické výhodnosti
tak vůbec nedošlo. K zásahu do práv stěžovatelky a k tvrzenému prolomení zákonem dané
nemožnosti doplnění nabídky po uplynutí lhůty pro podání nabídek nemohlo dojít ani tím,
že zadavatel stěžovatelku vyzval postupem dle §59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách
k objasnění dokladů prokazujících její kvalifikaci ve vztahu k základnímu kvalifikačnímu
předpokladu podle §53 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Tento postup je svou
povahou zcela odlišný od hodnocení obsahu nabídky uchazeče, neboť slouží k prokázání
kvalifikace dodavatele k plnění veřejné zakázky a neposuzuje se při něm soulad jeho nabídky
s požadavky zadavatele na předmět plnění veřejné zakázky. Užitím tohoto postupu tedy nemůže
dojít k doplnění obsahu nabídky. Zadavatel nadto tímto postupem v podstatě umožnil
stěžovatelce prokázat její kvalifikaci k plnění veřejné zakázky, čímž jednal v její prospěch,
a nemohl tím zasáhnout do jejích veřejných subjektivních práv.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu