ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.82.2006
sp. zn. 2 As 82/2006 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: JUDr. V. J.
zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2006,
č. j. 30 Ca 303/2005 - 56, které bylo vydáno ve věci žaloby žalobce proti rozhodnutí Kolegia
na úseku ochrany utajovaných skutečností při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně,
se sídlem Jezuitská 4, Brno, ze dne 10. 10. 2005, č. j. KI 30/2005 - 10,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2006, č. j. 30 Ca 303/2005 - 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností při Nejvyšším státním
zastupitelství v Brně (dále jen „Kolegia“), ze dne 10. 10. 2005, č. j. KI 30/2005 - 10. Tímto
správním rozhodnutím byl zamítnut opravný prostředek proti rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu ze dne 20. 6. 2005, č. j. 1010/2005 - NBÚ/07-SO.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „za situace, kdy žaloba podaná
u Krajského soudu v Brně směřuje proti rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných
skutečností, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí správního
orgánu, a to rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 20. června 2005, č. j. 1010/2005-NBÚ/07-SO,
které je již předmětem soudního přezkumu v rámci správního soudnictví u Městského soudu
v Praze na základě žaloby, která byla podána dříve než žaloba u Krajského soudu v Brně,
je dána překážka věci zahájené (litispendence). Protože není splněna jedna z podmínek řízení,
Krajský soud v Brně žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.“
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně nesprávně posoudil
právní otázku překážky dříve zahájeného řízení. Překážka litispendence vychází ze zásady,
že v téže věci nelze souběžně konat dvě a více řízení. Totožnost věci je určena totožností
předmětu řízení, ale hlavně totožností účastníků řízení. Je pravdou, že stěžovatel podal žalobu
k Městskému soudu v Praze, která je vedena pod sp. zn. 8 Ca 240/2005, nicméně tato žaloba
napadá rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 20. 6. 2005,
č. j. 1010/2005 – SO a nikoliv rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2005, č. j. KI
30/2005 - 10. Účastníkem řízení u každé z obou žalob tak je jiná osoba na straně žalovaného.
Městský soud v Praze projednává žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Národního
bezpečnostního úřadu, kdežto žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se stěžovatel
domáhá zrušení rozhodnutí Kolegia na úseku utajovaných skutečností. Totožnost řízení
účastníků v tomto případě není dána.
Stěžovatel se rovněž domníval, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu
se zákonem č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“), a představuje porušení článku 26 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“). Podle stěžovatele se odůvodnění rozhodnutí žalovaného
prakticky omezilo pouze na konstatování, že se závěry Národního bezpečnostního úřadu
ztotožňuje; není tedy dostatečně, jasně a řádně odůvodněno. Žalovaný podle stěžovatele staví
rozhodnutí na neprověřených a nerelevantních informacích, nezohledňuje procesní pochybení
Národního bezpečnostního úřadu. Stěžovatel namítal pochybení žalovaného spočívající
v bezdůvodném klasifikování některých skutečností jako utajovaných, označených jako
„Vyhrazené“. Tento postup chápal jako porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále
považoval ustanovení §36 odst. 8 zákona č. 148/1998 Sb. za protiústavní,
neboť je koncipováno obecně, což představuje neúměrný průlom práv zaručených Listinou;
rovněž podle něho neexistují kontrolní mechanismy v souvislosti s aplikací předmětného
ustanovení.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu
zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný v době podání kasační stížnosti již neexistoval, nemohl tedy k ní podat
vyjádření. Neučinil tak ani žádný další orgán veřejné moci; žádný takový ostatně nebyl
soudem k podání vyjádření vyzván.
III.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě odmítnutí projednání žaloby krajským
soudem přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
nikoliv důvody podle písm. a), b), d) téhož ustanovení, které stěžovatel rovněž označil.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu a uplatnil tak stížnostní důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Namítá, že krajský soud v rámci rozhodnutí o odmítnutí žaloby nesprávně posoudil právní
otázku, dospěl-li k závěru, že v řízení o žalobě ve správním soudnictví proti rozhodnutí
Kolegia na vydanému podle zákona č. 148/1998 Sb., v jeho znění účinném do 31. 12. 2005,
kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu o stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí tohoto úřadu, je dána
překážka litispendence, podal-li žalobce ve správním soudnictví již předtím žalobu proti
zmíněnému rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu.
Protože je Nejvyšší správní soud zásadně vázán důvody kasační stížnosti, zaměřil
se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu Krajského soudu v Brně.
Důvody, kterými by bylo třeba zabývat se ex officio, tj. takové důvody nezákonnosti
usnesení o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e), které by
odpovídaly kvalifikovaným nezákonnostem uvedeným v §109 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší
správní soud neshledal. Takovými důvody mohly být zmatečnost v řízení
před krajským soudem, ovšem toliko zmatečnost z důvodů taxativně popsaných
v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(ne však již jiná vada řízení před krajským soudem, i když mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí) a nicotnost rozhodnutí správního orgánu přezkoumávaného na základě žaloby
krajským soudem.
IV.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o této kasační stížnosti není jeho úkolem posuzovat námitky související s řízením
před žalovaným správním orgánem (konkrétně námitku, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v rozporu se zákonem a představuje porušení Listiny), nýbrž že je jeho úkolem
primárně posoudit, zda procesní postup Krajského soudu v Brně byl zákonný.
Nejvyšší správní soud souhlasí s právním názorem stěžovatele, že předpokladem
překážky již probíhajícího řízení je totožnost věci, která je dána nejen totožností předmětu
řízení, nýbrž i totožností účastníků řízení (včetně případných právních nástupců). Krajskému
soudu v Brně je proto nutné vytknout, že rozhodl o odmítnutí žaloby, aniž by se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí vůbec zabýval otázkou totožnosti účastníků řízení.
Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele odmítl pro překážku věci zahájené,
neboť stěžovatel rovněž podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Na straně žalobce u každé
z obou žalob tak byla podmínka totožnosti účastníků splněna, jinak je tomu ovšem na straně
žalovaného.
V řízení před Městským soudem v Praze stěžovatel brojí proti rozhodnutí ředitele
Národního bezpečnostního úřadu, ovšem v řízení před Krajským soudem v Brně je napadáno
rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností při Nejvyšším státním
zastupitelství v Brně, přičemž toto bylo zrušeno zákonem 413/2005 Sb. ke dni 1. 3. 2006, aniž
by výslovně bylo uvedeno, kdo je jeho právním nástupcem, resp. zda právní nástupce Kolegia
vůbec existuje.
Lze proto konstatovat, že pro určení totožnosti účastníků řízení je nezbytné řádně
objasnit otázku procesního nástupnictví v řízení podle s. ř. s. a její vliv na to, zda lze z povahy
věci pokračovat v řízení. Podle §69 s. ř. s. žalovaným je správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Procesní nástupnictví
u žalovaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se tedy řídí nástupnictvím
v působnosti správního orgánu, který byl původním žalovaným, zjednodušeně řečeno
nástupnictvím kompetenčním.
Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 28. 2. 2007, č. j. Nad 43/2006 - 73,
vyslovil, že v žádném případě nelze dospět k závěru, že by ředitel Národního bezpečnostního
úřadu byl právním nástupcem Kolegia. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu stojí v čele
úřadu a z tohoto titulu rozhoduje o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí tohoto
úřadu. Kolegium bylo naopak zřízeno při Nejvyšším státním zastupitelství k tomu,
aby rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu přezkoumávalo, a to jako orgán
nezávislý na Národním bezpečnostním úřadu. U ředitele Národního bezpečnostního úřadu
tudíž nejde o správní orgán, na nějž by ve smyslu §69 s. ř. s. přešla působnost Kolegia,
nestanoví-li nic takového zákon výslovně a neplyne-li to ani implicitně z právní úpravy
utajovaných skutečností účinné od účinnosti zrušení Kolegia. Výslovně tak zákon nestanoví
a důvody k závěru o implicitním přechodu působnosti nejsou z ničeho patrné – daleko spíše
je patrné, že zákonodárce výslovně upravil, jak bude naloženo s neskončenými řízeními před
Kolegiem, avšak otázku soudního přezkumu rozhodnutí Kolegia již vydaných zákonodárce
neřešil a zřejmě ani nijak jinak oproti předchozí právní úpravě řešit nechtěl, neboť podle
všeho měl za to, že není jakéhokoli důvodu upravovat problematiku věcí ve správním řízení
již skončených. Zákonodárce zkrátka zřejmě měl – z jeho pohledu vcelku logicky – za to,
že Kolegium, jakožto fakticky správní orgán třetí instance, který měl podle původního
(protiústavního) záměru zákonodárce nahradit soudní přezkum, po svém zániku žádného
nástupce z hlediska své působnosti mít nemá, neboť nadále bude správní řízení ve věcech
bezpečnostních prověrek klasické dvojinstanční s běžným soudním přezkum ve správním
soudnictví podle s. ř. s.
O litispendenci by však nebylo lze hovořit ani za situace, kdyby na ředitele Národního
bezpečnostního úřadu působnost Kolegia přešla. Ani takto dodatečně nastalá totožnost
účastníků řízení a předmětu řízení by totiž nic neměnila na skutečnosti, že přezkoumávané
správní rozhodnutí Kolegia (které fakticky bylo vydáno ve třetí instanci) bylo vydáno v jiném
řízení než (druhoinstanční) rozhodnutí vydané ředitelem Národního bezpečnostního úřadu.
Takto vedle sebe postavená rozhodnutí správních orgánů jsoucích ve vzájemném instančním
vztahu nemohou být navzájem pojímána jako předměty řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, u nichž by vůbec připadala v úvahu litispendence, neboť nejsou a nemohou
být nikdy totožné z hlediska svých předmětů, jde-li u jednoho rozhodnutí o výsledek
přezkumu rozhodnutí druhého.
Soudní řád správní řeší otázku procesního nástupnictví žalovaného toliko pro případ,
že působnost žalovaného přešla na jiný správní orgán (§69 s. ř. s.), neřeší však výslovně
situace, kdy je správní orgán zrušen bez kompetenčního nástupce, což se stalo v posuzovaném
případě.
Kolegium bylo zřízeno ke dni 12. 7. 2002 zákonem č. 310/2002 Sb.,
jímž byl novelizován zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“). Do zákona o státním zastupitelství bylo
vloženo nové ustanovení jeho §7a, podle něhož se při Nejvyšším státním zastupitelství zřizuje
Kolegium na úseku ochrany utajovaných skutečností. Kolegium plní úkoly stanovené
zvláštním zákonem. Toto ustanovení odkazovalo na citovaným zákonem rovněž novelizovaný
zákon č. 148/1998 Sb., do něhož bylo vloženo ustanovení §77a – 77k. Z ustanovení §77a
vyplývá, že Kolegium bylo oprávněno přezkoumávat rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu, jimiž byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí Národního
bezpečnostního úřadu o nevydání osvědčení a proti rozhodnutí o nevydání potvrzení
(§75 odst. 1, §76 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb.). Ustanovení §77k odst. 6 tohoto zákona
vyloučilo soudní přezkum rozhodnutí Kolegia. Rovněž ustanovení §73 odst. 2 tohoto zákona
stanovilo, že rozhodnutí, opatření a jiné úkony podle tohoto zákona nepodléhají soudnímu
přezkumu, s výjimkou rozhodnutí o pokutách. Ustanovení §73 odst. 2 č. 148/1998 Sb. bylo
zrušeno ke dni 30. 6. 2002 nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.; č. 113, sv. 23 Sb. ÚS), v důsledku čehož nastala
situace, kdy od 1. 7. 2002 bylo možné brojit proti rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu ve dvou liniích, a to jednak na základě žaloby správním soudem a dále
i na základě opravného prostředku podaného ke Kolegiu, přičemž nebyl vyjasněn poměr
speciální přezkumné pravomoci Kolegia k obecné přezkumné pravomoci správních soudů.
Ústavní soud vyslovil, že „ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést
k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže tedy čl. 36 odst. 1,
2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručují každému základní právo na spravedlivý proces
a jestliže ze soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny, musí zákonodárce i v tomto případě garantovat
přezkum správních rozhodnutí nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoli běžný
typ řízení, kterým bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat.“ Ústavní soud dále
v nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (č. 220/2005 Sb.; č. 89, sv. 37 Sb. ÚS), zrušil
ustanovení §77k zákona č. 148/1998 Sb. pro rozpor s ústavním pořádkem, neboť odporuje
ústavně garantovanému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny) a dále odporuje
principům právní jistoty a předvídatelnosti práva vyplývajícího z konceptu právního státu.
Obiter dictum se zabýval i otázku vhodnosti procesní souběžnosti prostředků k ochraně práv
prověřovaných osob, tedy především nezbytností řízení před Kolegiem, a dospěl přitom
prostřednictvím testu proporcionality k závěru, že řízení před Kolegiem „nedostojí nárokům
kritéria způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné
opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva
nebo veřejného zájmu. Jakkoli totiž umožňuje dosáhnout ochrany zájmu na bezpečnosti, není
způsobilé dostát nárokům čl. 36 odst. 2 Listiny a zajistit soudní ochranu právům, jež mohla
být v souvislosti s bezpečnostním prověřováním dotčena. Tento cíl umožňuje nejlépe
dosáhnout soudní přezkum, jehož roli není sto přezkum prováděný Kolegiem nahradit.
Za situace, kdy rozhodnutí Kolegia musí podléhat soudnímu přezkumu, je zjevné, že řízení
před Kolegiem neobstojí ani z hlediska kritéria potřebnosti, protože musí být dále
přezkoumáváno soudem a zavedení tohoto řízení jen rozšiřuje počet osob, které se seznamují
jak s utajovanou skutečností (shodně viz i výše uvedenou odpověď ředitele NBÚ na položené
otázky), tak se soukromými údaji o prověřované osobě (čl. 10 odst 2 a 3 Listiny). Nutno dodat,
že i z čl. 7 odst. 1 Listiny, garantujícího nedotknutelnost soukromí, plyne jak maxima omezení
počtu osob, které se seznamují s informacemi o prověřované osobě (často vysoce intimní
povahy), tak nutnost zajištění nezávislé kontroly celého procesu. Dle principu potřebnosti
je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům
a svobodám - z více možných prostředků. Řízení před Kolegiem takovým prostředkem není.
Protože Ústavní soud dospěl závěru, že řízení před Kolegiem nesplňuje kritéria vhodnosti
a účelnosti, pozbylo smyslu zkoumat, zda by řízení dostálo principu přiměřenosti v užším
smyslu. Ústavní soud pouze připomíná, že podle údajů NBÚ se bezpečnostní prověřování
od listopadu 1998 do února 2002 dotklo 15 352 fyzických osob a 563 "organizací" (srov.
usnesení č. 274 Bezpečnostní rady státu ze dne 27. 3. 2002 dostupné na www.vlada.cz). Řízení
před Kolegiem je nadbytečné, přičemž s ohledem na nesplnění kritérií proporcionality nelze
tvrdit, že tato nadbytečnost neškodí.“ Zákonodárce poté zákonem č. 413/2005 Sb. zrušil
ke dni 1. 3. 2006 ustanovení §7a zákona o státním zastupitelství, což mělo za důsledek
zrušení Kolegia, jehož působnost nebyla svěřena žádnému jinému orgánu.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda lze v případě, kdy je správní
orgán zrušen bez kompetenčního nástupce, odmítnout žalobu stěžovatele pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., anebo zda je třeba v řízení
pokračovat pouze s jedním účastníkem řízení. Pokud by bylo lze odmítnout žalobu, bylo
by rozhodnutí krajského soudu ve výsledku správné, jakkoli by spočívalo na nesprávném
odůvodnění; v takovém případě by nebylo důvodu je rušit a postačilo by, aby nesprávné
důvody rozhodnutí krajského soudu korigoval Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého
rozhodnutí. Nicméně rozhodnutí krajského soudu neobstojí ani z tohoto úhlu pohledu.
Soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob tak, že mimo jiné rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy správními orgány. V posuzovaném případě by aplikace
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byla v rozporu se smyslem soudního řádu správního,
neboť správní orgány by v takovém případě mohly vydávat rozhodnutí, která by nutila jejich
adresáty se určitým způsobem chovat, a pokud by byl následně správní orgán zrušen bez
právního nástupce, bylo by fyzickým či právnickým osobám znemožněno domoci se soudního
rozhodnutí, zda rozhodnutí zrušeného správního orgánu bylo přijato v rozporu se zákony nebo
ne. Takovým postupem by byl zcela popřen účel čl. 36 odst. 2 Listiny a soudního řádu
správního jako provedení tohoto ústavního ustanovení v rovině jednoduchého práva,
neboť by nebylo možné poskytnout účinnou ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob, čímž by došlo k tzv. odmítnutí spravedlnosti - denegatio
iustitiae. Fakticky by šlo o odmítnutí soudního přezkumu rozhodnutí vydaného správním
orgánem, který v době vydání rozhodnutí existoval a měl zákonnou pravomoc rozhodovat
o právech a povinnostech osob, a tedy zasahovat do jejich právních pozic. Pokud by §46 odst.
1 písm. a) s. ř. s. byl takto – v neprospěch soudního přezkumu – vyložen, umožnilo by to
státu, aby se soudnímu přezkumu určitých rozhodnutí vyhnul jednoduše tím, že by správní
orgán, který je vydal, zrušil bez nástupce, na kterého by jeho působnost přešla. Takovýto
výklad je nutno s ohledem na čl. 36 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 větou první Listiny
odmítnout jako ústavně nekonformní, neboť nepřiměřeně omezuje ústavně zaručené právo na
soudní přezkum rozhodnutí veřejné správy a nešetří podstaty tohoto základního práva, když
toto právo fakticky odpírá.
Rovněž nelze přehlédnout, že v důsledku tohoto postupu by bylo znemožněno využít
práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pokud by někomu taková
škoda vydaným správním rozhodnutím zrušeného orgánu vznikla (viz podmínka podle
§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti, která k odpovědnosti za škodu vyžaduje
předchozí zrušení či změnění nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci). I zde by tedy
hrozil při výkladu, který by soudní přezkum za těchto okolností nepřipustil, nepřípustný zásah
do práva ústavní povahy (viz čl. 36 odst. 3 Listiny).
Lze shrnout, že pokud by soudy odmítly meritorně se zabývat správním rozhodnutím
v případě, že již neexistuje správní orgán, který je vydal, a že působnost tohoto zaniknuvšího
orgánu nepřešla na žádný jiný orgán, došlo by tímto k zásahu do ústavně zaručeného práva
na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že v daném případě po určité období
existoval z věcného hlediska nekoncepční paralelní přezkum rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu jak příslušným správním soudem, tak i Kolegiem. Tato skutečnost však
podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu nemůže znamenat vyloučení soudního
přezkumu rozhodnutí Kolegia, a to podle názoru Nejvyššího správního soudu ani za situace,
kdy již bylo Kolegium zrušeno. Výluka ze soudního přezkumu by totiž v první řadě nebyla
vůbec přípustná, neboť Kolegium rozhodovalo o otázkách týkajících se základních práv podle
čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, což takovou výluku a priori vylučuje (viz čl. 36 odst. 2 věta druhá
Listiny); nad rámec toho nutno poznamenat, že uvedená výluka ani není zákonně zakotvena
(viz čl. 36 odst. 2 věta první Listiny).
Z důvodů výše uvedených lze uzavřít, že Krajský soud v Brně pochybil, pokud žalobu
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V.
Nejvyšší správní soud za těchto okolností konstatuje, že shledal nezákonnost usnesení
krajského soudu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť krajský soud
nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku. Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo,
než rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§110 s. ř. s.).
V dalším řízení krajský soud napraví (za předpokladu, že neshledá nějaké jiné, dosud
najevo nevyšedší důvody pro nemeritorní vyřízení věci – Nejvyšší správní soud takové
důvody v této chvíli nevidí) vytýkané pochybení, tedy věc meritorně projedná.
Pokud bude žaloba důvodná, zruší krajský soud napadené rozhodnutí Kolegia
a případně i rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu nebo rozhodnutí Národního
bezpečnostního úřadu (§78 odst. 3 s. ř. s.) a věc předá řediteli Národního bezpečnostního
úřadu nebo Národnímu bezpečnostnímu úřadu, a to buď k dalšímu řízení, anebo (nebude-li
důvodu další řízení vést) k jinému postupu.
V řízení bude jednat toliko se stěžovatelem jako jediným účastníkem řízení, neboť
Kolegium – jak shora vyloženo – nemá procesního nástupce. Okolnost, že v dalším řízení
bude jeho účastníkem toliko stěžovatel, nepředstavuje žádný problém z hlediska fungování
veřejné správy ani z hlediska základních pravidel soudního přezkumu správních rozhodnutí.
Ohniskem soudního přezkumu jsou jednak správní rozhodnutí samotné, jednak procedura
správního řízení předcházející jeho vydání, tedy v obou případech skutečnosti, jež se odehrály
v minulosti, a právní otázky vztahující se k minulosti. V tom se soudní řízení podle
§65 a násl. s. ř. s. liší od běžného občanského soudního řízení, a proto není ničemu na újmu,
pokud v takto specifické situaci bude řízení vedeno i bez žalovaného. A ostatně je to veřejná
moc, na ochranu před jejíž složkou (veřejnou správou) správní soudnictví existuje a jež
rozhodnutím zákonodárce uvedenou situaci způsobila. Případná újma způsobená veřejné moci
tím, že v řízení před správním soudem nebude moci hájit svoji procesní pozici, by proto šla
k její tíži.
Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že se neztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že po zániku Kolegia má soud ve správním soudnictví jednat s Nejvyšším státním
zastupitelstvím, neboť při něm bylo Kolegium zřízeno. Z ustanovení již zrušeného
§7a zákona o státním zastupitelství sice zřízení Kolegia při Nejvyšším státním zastupitelství
plyne, ovšem uvedené ustanovení nebylo ničím jiným než souborem norem o personálním
složení Kolegia. To bylo složeno ze státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství
navržených a po schválení vládou jmenovaných ministrem spravedlnosti, kteří však
při výkonu funkce člena Kolegia – jakkoli se výkon této funkce považoval za výkon funkce
státního zástupce – byli nezávislí na státním zastupitelství a byli po dobu, na kterou byli
jmenováni, z Kolegia v zásadě neodvolatelní. Zřízením Kolegia tedy zákon zřídil relativně
nezávislý správní orgán, vázaný ovšem na Nejvyšší státní zastupitelství toliko svým
personálním substrátem. Jeho zrušením s účinností od 1. 3. 2006 bez výslovné či implicitní
úpravy kompetenčního a procesního nástupnictví, ať již univerzálního či dílčího, přestal
existovat orgán, se kterým by soud ve správním soudnictví měl a mohl jednat jako
s účastníkem řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství nemá tedy nyní v řízení ve věci stěžovatele postavení,
které by je privilegovalo ve srovnání s jakýmkoli jiným správním orgánem. Potřeboval-li
by proto kupříkladu soud pro své rozhodnutí listiny, kterými disponovalo zrušené Kolegium,
může si je opatřit, a to nepochybně i u Nejvyššího státního zastupitelství, pakliže jsou u něho
takové listiny uloženy, ovšem postupem aplikovatelným i na jiné subjekty (§64 s. ř. s., §129
odst. 2 o. s. ř.).
VI.
O nákladech řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu