ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.124.2005
sp. zn. 2 Azs 124/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. T., právně
zastoupený JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005,
sp. zn. 36 Az 872/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 9. 2003,
č. j. OAM-5184/VL-07-ZA07-2003, jímž mu nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel připomíná, že žalovaný chybně opomněl přihlédnout k článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská
úmluva“), který chrání právo na soukromý a rodinný život, jež na něj dopadá, neboť žije
ve společné domácnosti se svou manželkou, českou občankou, a nezletilým dítětem,
o které se stará. Krajský soud tuto námitku odmítl s poukazem na to, že přiznání překážky
vycestování je dočasným řešením v rámci azylového práva, zatímco k tomu, aby mohl
stěžovatel pobývat se svou manželkou a její dcerou, je potřeba řešení trvalé. Stěžovatel
poukazuje na §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, podle nějž nelze ukončit pobyt cizince
v ČR, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Takový závazek je obsažen
i v čl. 8 Evropské úmluvy. Je přitom irelevantní, zda se jedná o řešení dočasné nebo trvalé,
neboť je pouze na cizinci, jestli bude svou situaci po přiznání překážky vycestování dále řešit
např. v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Právě §91 zákona o azylu
je přitom poslední cestou, jak může stěžovatel ochránit svůj rodinný život, neboť mu bylo
uděleno správní vyhoštění. Žalovaný přitom měl povinnost překážku vycestování posoudit,
když stěžovatelova žádost o azyl nebyla zjevně nedůvodná ve smyslu §16 zákona o azylu.
Stěžovatel dále polemizuje s výkladem zákona o azylu provedeným krajským soudem,
podle nějž je účelem institutu azylu poskytnout ochranu tomu, kdo je v zemi své státní
příslušnosti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí důvodnou
obavu z pronásledování z vymezených důvodů, a to ze strany státu. Stěžovatel
oproti tomu poukazuje na fakt, že podle správní judikatury dostačuje, pokud jsou jevy
zakládající pronásledování prováděny, podporovány či trpěny úřady v zemi původu,
takže nositeli pronásledování nemusejí být nutně přímo složky státní moci. Závěr krajského
soudu v tomto směru odporuje podle stěžovatele i článku 65 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané UNHCR v roce 1992. Konečně poukazuje
i na článek 43 této příručky, podle nějž může na odůvodněnost obav z pronásledování
poukazovat i to, co se stalo jeho přátelům a příbuzným i dalším členům stejné rasové
nebo společenské skupiny.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Dále žalovaný konstatuje, že manželství s občanem ČR není azylově
relevantním důvodem. Žalovaný odkazuje na stěžovatelovo vyjádření v pohovoru,
neboť ať vykládá pojem pronásledování jakkoliv, je právě z tohoto pohovoru zřejmé,
že neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na jejichž základě by mohlo být pronásledování
shledáno, když stěžovatel výslovně uvedl, že nežádá o azyl z politických důvodů.
Konečně žalovaný připomíná, že stěžovatelem citovaná Příručka k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků není pro něj závazná a má pouze doporučující
charakter. Proto navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 16. 11. 2002 na základě
žádosti, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že má stěžovatel v ČR rodinu,
se kterou mu nebylo umožněno žít. Na Ukrajině sice neměl žádné problémy,
ale je tam nestabilní politická situace a velký nacionalismus. Navíc uvedl, že je ruské
národnosti a například v roce 2000 docházelo na Ukrajině k výtržnostem proti občanům
ruského původu. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ze dne 27. 1. 2003. Z tohoto pohovoru vyplývá, že v ČR pobývá
od roku 1997, v roce 1998 se pak oženil s českou státní příslušnicí. V době svého pobytu
v ČR pracoval jako zmocněnec v ruské firmě zabývající se vymáháním pohledávek.
V roce 2000 byl odsouzen za výtržnictví, poté ještě za vydírání a útok na veřejného činitele.
Zdůraznil, že žádá o azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Navíc
se nemohl vrátit na Ukrajinu pro svou ruskou národnost. Hlavním důvodem žádosti o azyl
ale byla snaha zůstat s jeho rodinou.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 19. 9. 2003, když uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
jeho žádosti byly potíže, které mu vznikly v souvislosti se snahou zajistit si legální pobyt
na území ČR. Žalovaný vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině za rok 2002 a z dalších zdrojů. Na pozadí těchto zdrojů žalovaný
konstatoval, že se stěžovatel nijak politicky neangažoval a nebyl tedy pronásledován
za uplatňování politických práv podle §12 písm. a) zákona o azylu. Neuvedl ani žádnou
konkrétní obavu, kterou by bylo možno podřadit písmenu b) tohoto ustanovení. Uváděl
sice jako hrozbu možné konflikty mezi ruskou a ukrajinskou komunitou na západní Ukrajině,
ovšem sám do svého odchodu z Ukrajiny nic podobného nezažil a o těchto konfliktech
pouze slyšel od rodičů. Naopak ze zdrojů žalovaného vyplývalo, že nebylo možno shledat
vážné etnické napětí mezi Rusy a Ukrajinci. Se snahou legalizovat pobyt v ČR odkázal
žalovaný stěžovatele do rámce zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal
ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 zákona o azylu a neudělil
mu ani humanitární azyl, přestože přihlédl jak k tomu, že má stěžovatel astma,
tak k jeho sociální a rodinné situaci. Neshledal ani důvody pro konstatování překážky
vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Brně odůvodněnou porušením několika vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, a domněnkou, že splňoval podmínky pro udělení azylu
stanovené v §12 zákona o azylu minimálně pro vztažení překážky vycestování
podle jeho §91. Nesprávnost neshledání překážky vycestování přitom odůvodnil obdobně
jako následně v kasační stížnosti, tedy zejména poukazem na závaznost článku 8 Evropské
úmluvy a dále na Úmluvu o právech dítěte z roku 1989 (publ. pod č. 104/1991 Sb.).
Krajský soud v Brně tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem, když shledal,
že žalovaný ve správním řízení respektoval zásady obsažené v ustanoveních správního řádu,
která stěžovatel namítal. V otázce překážky vycestování pak krajský soud odmítl stěžovatelův
poukaz na Úmluvu o právech dítěte, která chrání práva dětí a rodičů, stěžovatel
ovšem není otcem nezletilé dcery své manželky, ani není v postavení, které by bylo otci
postaveno na roveň, naopak má stěžovatel vlastní dceru na Ukrajině a k ní ho váže vyživovací
povinnost. Za nedůvodnou označil i námitku vztahující se k článku 8 Evropské úmluvy,
neboť shledání překážky vycestování je dočasným řešením, zatímco stěžovatel by k řešení
své situace potřeboval řešení trvalé. Navíc krajský soud poukázal na vázanost výroku
o existenci překážky vycestování na výrok o neudělení azylu zakotvenou v §28 zákona
o azylu a na to, že stěžovatelův příběh zjevně není příběhem uprchlíka, když stěžovatele
nelze označit za někoho, kdo by žádal o ochranu jako oběť pronásledování. Stěžovatel neměl
strach z pronásledování a jeho žádost o azyl byla motivována obtížemi při legalizaci pobytu
v ČR poté, co byl odsouzen za trestný čin a nemohl využít nástrojů zákona o pobytu cizinců.
Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem
napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel podobně jako v žalobě brojí zejména proti tomu, že u něj nebyla shledána
překážka vycestování založená na tvrzeném rozporu jeho vycestování zpět do země původu
s článkem 8 Evropské úmluvy. Zdejšímu soudu v této otázce nezbývá, než se připojit
k jednotnému hlasu ve stěžovatelově azylovém řízení dosud zainteresovaných orgánů
v tom směru, že překážka vycestování není prostředkem k obcházení institutů zákona
o pobytu cizinců. Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona
o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě. Z takových důvodů však stěžovatel po shledání překážky vycestování
nevolá, jak správně konstatoval zejména krajský soud.
Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky
vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor
vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou
být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement,
tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit
ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo
dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to,
pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské
země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému
pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích
z jejího členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný
čl. 8 Evropské úmluvy. Judikatura vycházející z této úmluvy ostatně řešila situaci obdobnou
stěžovatelově v rozsudku D.v. Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 154/1996/773/974,
http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database), kde
Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení stěžovatelčina práva na respektování
rodinného života v tom, že byla stěžovatelka - alžírská státní příslušnice - vyhoštěna
pro porušování francouzských zákonů z Francie, přestože tím byla oddělena
od svého nezletilého syna, francouzského státního občana. V nyní posuzovaném případě
navíc stěžovatel nenamítá přerušení vazby se svým dítětem, které bylo řešeno v citovaném
rozsudku, ale se svou manželkou a její dcerou.
Lze tak konstatovat, že jakkoli zdejší soud nezpochybňuje tíživost stěžovatelovy
osobní situace, tato tíživost nespadá svou povahou do skupiny následků,
před nimiž jsou žadatelé o azyl chráněni ustanovením §91 zákona o azylu. Stěžovateli
navíc odloučení od jeho rodiny hrozí prvotně proto, že se mu nedaří dostát požadavkům
zákona o pobytu cizinců, neboť za svého pobytu v ČR spáchal několik trestných činů,
za něž byl českými soudy pravomocně odsouzen. Tyto potíže jej však nekvalifikují
pro poskytnutí azylu či pro shledání překážky vycestování. Pokud český vnitrostátní právní
řád zakotvuje ve svém zákoně o pobytu cizinců určité podmínky k tomu, aby stěžovatel
mohl žít se svou rodinou, nelze při vlastní trestnou činností zaviněném neúspěchu v rámci
těchto procesů úspěšně zkoušet postupy podle zákona o azylu a při neúspěchu i zde namítat,
že ČR nedostála svým mezinárodním závazkům. Tyto závazky totiž v daném případě
zakotvují povinnost státu poskytnout osobám v jeho jurisdikci efektivní prostředky,
jak se svých práv domoci, nepředstavují však absolutizovanou záruku, že tyto osoby budou
moci tato práva vykonávat i tehdy, kdy v uplatnění těchto efektivních prostředků neuspějí,
zde proto, že svou vinou nesplňují podmínku trestní zachovalosti definované v §174 zákona
o pobytu cizinců.
Argumentuje-li pak stěžovatel články 43 a 65 metodické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná o zákonný
dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy.
Zejména však ani argumentace těmito dvěma články zjevně nedopadá na stěžovatelův případ,
když se jeden z nich týká případu hrozby, o níž se uprchlík nepřímo dozvěděl, druhý
pak dopadá na pronásledování pocházející od některých složek obyvatelstva,
které je tolerováno veřejnou mocí uprchlíkovy země původu. Stěžovatel se sice zmínil o tom,
že se v době pobytu v ČR doslechl o národnostních třenicích v jeho zemi původu, z pohovoru
však jasně vyplývá, že tyto problémy nebyly důvodem, pro nějž žádal o azyl. Tímto důvodem,
k němuž se i v pohovoru sám vracel a obracel k němu pozornost žalovaného, byla snaha
legalizovat pobyt v ČR tak, aby mohl žít se svou manželkou, když mu jeho trestná činnost
znemožnila využít nástrojů zákona o pobytu cizinců. Takové důvody však, ani pohledem
argumentace obsažené v kasační stížnosti, nezakládají důvod ke shledání pronásledování
ani překážky vycestování. Žalovanému ani krajskému soudu v posuzování těchto otázek
nelze vytknout žádné pochybení, které by zakládalo důvodnost kasační stížnosti,
a tuto je proto třeba zamítnout.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu