ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.137.2005
sp. zn. 2 Azs 137/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
A. M., zastoupen Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Brno, Křenová 62a,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. 3. 2005, č. j. 36 Az 22/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 12. 2003, č. j. OAM-972/VL-11-P21-2002.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení
azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítá,
že nesouhlasí s názorem soudu, potažmo žalovaného, pokud jde o posouzení podmínek podle
§12 zákona o azylu. V žádosti o udělení azylu totiž uvedl, že jako výraz svého nesouhlasu
s režimem v Běloruské republice odmítl spolupráci s K. V důsledku toho mu pak bylo
znemožněno získat zaměstnání, které by odpovídalo jeho kvalifikaci. Nedokázal tudíž vydělat
dost peněz, aby uživil rodinu. Rovněž byl neustále navštěvován pracovníky K. a jeho život
byl pod neustálým dohledem K. Vždy když byl v České republice, K. se to dozvěděla
a stěžovatel musel vysvětlovat, co zde dělal. Domnívá se tak, že byl pronásledován ve smyslu
§2 odst. 5 zákona o azylu, neboť byl omezen na svém právu vydělat si na živobytí a uživit
rodinu. Dále namítá, že správní orgán pochybil, když v jeho případě nevyslovil existenci
překážky vycestování, neboť ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
která je součástí správního spisu vyplývá, že jsou v Běloruské republice ze strany správních
orgánů soustavně porušována lidská práva. Z toho podle stěžovatele plyne, že mu po návratu
z České republiky hrozí uvěznění a nelidské či ponižující zacházení za to, že zde požádal
o azyl. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. I nadále totiž zastává názor, že důvody
uvedené stěžovatelem nelze podřadit pod §12 ani §91 zákona o azylu. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení). Konkrétně namítá, že splňuje podmínky pro udělení azylu a rovněž
pro vyslovení překážky vycestování, avšak krajský soud toto nesprávně posoudil.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 2. 2. 2002 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kde uvedl, že po ukončení vojenské služby v roce 1991 odmítl podepsat
spolupráci s K. a proto nemohl nikde dostat lepší práci. Měl také telefonáty, které mu
připomínaly, že spolupráci nepodepsal. Proto opustil Bělorusko. K dotazu žalovaného uvedl,
že v České republice byl již několikrát jako turista a za prací (v roce 1997, 1998, 1999).
Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že byl v roce 1991 nucen důstojníkem K.
poskytovat „tajné informace o pohybu peněz a zboží ve firmě“, kde pracoval, on ale odmítl.
K jeho jménu se teď vážou negativní informace, které jsou shromažďovány na oddělení K.
města B.. Rovněž sdělil, že nemůže pracovat a žít jako vysokoškolsky vzdělaný člověk
a doufá, že se v České republice bude moci naplno realizovat. Během pohovoru konaném dne
11. 4. 2002 uvedl, že o azyl žádá proto, že po něm K. chtěla v roce 1991-1992 dodávat
informace. Dále sdělil, že v České republice byl již několikrát (poprvé v roce 1997
na 3 měsíce jako turista, poté od září 1998 do listopadu 1999 a naposledy od února 2000
do července 2001). V říjnu 2001 přijel znovu a v únoru 2002 požádal o azyl. K dotazu
žalovaného, proč tak neučinil již dříve, odpověděl, že se „musel nejprve pořádně rozhodnout
a rozkoukat“. Nemohl tak učinit ani ihned po svém posledním příjezdu do České republiky,
neboť slíbil, že počká na kamaráda, který zde měl být poprvé. Také byl „domluvený s jedním
pánem, že mu vyřídí doklady. Ten ho ale obelhal a vízum mu neopatřil.“ K dotazu žalovaného
uvedl, že jeho potíže začaly po roce 1991, kdy odmítl spolupráci s K. a pak již nemohl sehnat
práci odpovídající jeho vzdělání. Po návratu z České republiky v roce 1999 byl povolán do
K., aby sdělil, proč do České republiky jezdí a co tam dělá. Stěžovatel řekl, že tam pracuje a
odešel. Také uvedl, že příslušníky K. zná, neboť s nimi „chodí na bojová umění“. Jinak s nimi
přicházel do kontaktu pouze náhodně na ulici nebo v tělocvičně. V případě návratu se obává
uvěznění za to, že požádal o azyl. Žalovaný mu rozhodnutím ze dne 17. 12. 2003 azyl
neudělil, dospěl totiž k závěru, že obtíže stěžovatele v zemi původu nedosahují intenzity
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Významnou skutečností rovněž bylo, že
stěžovatel požádal o azyl až v roce 2002, přestože mohl požádat výrazně dříve. Pokud jde o
vyslovení překážky vycestování, tak žalovaný pro to neshledal důvody a odkázal na informaci
MZV ČR ze dne 20. 2. 2003, podle níž nejsou známy případy, že by osoby neúspěšně žádající
o azyl byly v Běloruské republice nějakým způsobem postihovány.
Stěžovatel předně namítá, že mu měl být azyl udělen, neboť byl pronásledován.
Podmínky pro udělení azylu z důvodu pronásledování jsou stanoveny v §12 zákona o azylu.
Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Co se rozumí pronásledováním ve smyslu zákona o azylu
je pak stanoveno v §2 odst. 5 tohoto zákona, tak že jako pronásledování je chápáno ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel naplnění pojmu pronásledování spatřuje
v tom, že poté co odmítl spolupráci s K., nemohl sehnat odpovídající zaměstnání a rovněž byl
několikrát kontaktován příslušníky K.
Krajský soud i žalovaný tyto stěžovatelovy potíže nepovažovali za pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu, avšak azyl stěžovateli neudělili rovněž s ohledem
na skutečnost, že požádal o azyl až v roce 2002, přestože tak mohl učinit dříve. Nejvyšší
správní soud s tímto hodnocením plně souhlasí, neboť nejen že stěžovatelovy obtíže nebyly
takové závažnosti, aby je bylo možno za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovat,
tak se navíc stěžovatel z možnosti udělení azylu diskvalifikoval již tím, že o něj požádal
až během svého čtvrtého pobytu v České republice, navíc po uplynutí více jak tří měsíců
pobytu. Nejvyšší správní soud totiž již ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005,
sp. zn. 2 Azs 423/2004, (dosud nepublikováno) vyslovil, že „o azyl je nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového“. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta,
v níž je po překročení státní hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl
následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.
Ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS),
zdejší soud uvedl: „...cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod
ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody.“
Z této logiky také vyplývá, že cizinec má požádat o azyl neprodleně poté, co má k tomu
příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V opačném případě,
tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu,
kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti
se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu a naopak se spíše jedná o snahu
cizince si v České republice legalizovat pobyt; to může cizince z poskytnutí azylu vyloučit
podobně, jako žádost v jiné, než první bezpečné zemi.
V daném případě měl stěžovatel podle svých slov potíže s K. již od roku 1991 a jejich
intenzita se žádným způsobem neměnila (stále mu bylo znemožňováno získání lepšího
zaměstnání a stěžovatel se cítil pod dohledem K. nespokojen). Přestože byl v České republice
od roku 1997 několikrát, přičemž celková doba pobytu na území České republiky přesáhla
více než dva roky, o azyl nepožádal a učinil tak až během své čtvrté návštěvy, navíc po více
než 3 měsících. Stěžovatelovo vysvětlení, že se zde chtěl nejprve pořádně „rozkoukat“ je
neakceptovatelné a nepostačující. Lze tak uzavřít s tím, že stěžovateli v podání žádosti o azyl
dříve nic nebránilo. Rovněž zmíněné potíže s K., nedosahovaly takové intenzity, aby mohly
být za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovány. Stěžovatel totiž netvrdil, že byl
v ohrožení života nebo svobody a ani že byl vystaven psychickému nátlaku nebo jiným
obdobným jednáním, jak požaduje §2 odst. 5 zákona o azylu. Jak sám uvedl, kdyby
spolupráci s K. přijal, „mohl si najít lepší zaměstnání a mít lepší život.“ Za dané situace
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu žalovaného ani krajského soudu nezákonnost, když
shledali0, že stěžovatel nenaplnil podmínky pro udělení azylu.
Stěžovatel se dále domnívá, že v případě návratu do vlasti, mu hrozí nebezpečí
a je tak důvod pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. Při hodnocení
této námitky je třeba vyjít z ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého povinnost
ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen
jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi,
ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici
přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Podmínky uvedené
v §91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka vycestování, tak nejsou totožné
s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu, a soud se těmito podmínkami
musí zabývat samostatně. V dané věci stěžovatel spatřuje existenci překážky vycestování
v tom, že mu ve vlasti hrozí uvěznění za to, že v České republice požádal o azyl.
Toto své tvrzení blíže nekonkretizoval a naopak - jak vyplynulo z kasační stížnosti – jeho
obava není ničím podložená a vyvstává pouze z obecné situace, která v Běloruské republice
panuje. Jak ale vyplynulo z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
20. 2. 2003, nejsou známy případy, že by osoby neúspěšně žádající o azyl byly v Běloruské
republice nějakým způsobem postihovány. Nelze tudíž stěžovatelovu obavu považovat
za důvodnou. Tím spíše, když se z České republiky vrátil již několikrát a nikdy žádné potíže
neměl. Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem, když jeho žalobu zamítl. Naplnění
důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu