ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.174.2005
sp. zn. 2 Azs 174/2005 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. Y.
zastoupen Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou se sídlem Brno, Křenová 64, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005,
č. j. 36 Az 97/2004 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Sofie Pondikasové se u r č u je částkou 3225 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2004, č. j. OAM-499/VL-18-11-2004.
Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil azyl pro nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1, 2 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a vyslovil, že se na něho nevztahuje
překážka vycestování podle §91 citovaného zákona. Krajský soud dospěl k závěru,
že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci,
proto žalobu zamítl.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá, že správní orgán nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci, neopatřil si úplné důkazy a jeho rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů. Dále poukázal na to, že v zemi jeho původu vládne diktatura
a stěžovatel tam měl problémy kvůli své politické činnosti, účastnil se totiž demonstrací.
Pokud by se vrátil, byl by zřejmě uvězněn. Poukazuje rovněž na čl. 43 a 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem OSN, které jsou na tíživou situaci v Bělorusku aplikovatelné. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti
V doplnění kasační stížnosti pak zdůrazňuje, že správní orgán nedodržel zásadu
vyhledávací, neboť měl zajistit další podklady a důkazy bez ohledu na to, co stěžovatel tvrdil
ve správním řízení. Správní orgán podle stěžovatele pochybil, když pominul skutečnosti,
které vyplývají ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Bělorusku z roku 2002
a informace MZV ČR č. j. 106017/2003. Z těchto dokumentů plyne, že: v Bělorusku dochází
k represi „kverulantů“ a „odpůrců režimu“, adekvátní opatření ochrany občanů
proti organizovanému zločinu jsou pouze v rovině teoretické, nelze vyloučit postihy osob,
které požádaly o azyl v jiných zemích, a že účast běloruského občana na akcích nerežimních
organizací může končit pronásledováním těchto osob. Rovněž soudnictví není nezávislé
a v zemi se nekonají svobodné volby, dochází k porušování lidských práv a nezákonnému
zatýkání a zadržování. Stěžovatel dále uvádí, že skutečnosti ohledně své účasti
na demonstraci a problémů s policií při prvním pohovoru neuvedl z obavy, že se je dozví
běloruské úřady. Jeho obavy pominuly až po kontaktu stěžovatele s právníkem a jinými
žadateli o azyl. Rovněž uvádí, že s ohledem na situaci v Bělorusku by případná stížnost
na jednání policie mohla stěžovateli spíše uškodit a proto si nikde nestěžoval. Stěžovatel
poukazuje na to, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je dostačující i pouhé
riziko, že jednotlivec bude podroben zakázanému zacházení (tj. mučení a nelidskému
zacházení); v daném případě toto riziko je. Rovněž podle stěžovatele byly naplněny podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť z uvedených skutečností plyne
reálná možnost pronásledování za účast na demonstracích a žádost o azyl v České republice
(stěžovateli totiž hrozí bití a mučení v případě zadržení). Rovněž měla být konstatována
překážka vycestování podle §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Ve „zprávě ZU“
je totiž doslovně uvedeno, že nelze postih žadatelů o azyl vyloučit, a tvrzení žalovaného,
že tomu tak není, je nesprávné. Nevyslovení překážek a neudělení azylu je tak v rozporu
se zákonem o azylu, ale i Evropskou úmluvou o lidských právech. Stěžovatel v dalším podání
doplnil, že kasační stížnost podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje svoje rozhodnutí
i rozhodnutí krajského soudu za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že v průběhu správního
řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by umožňovala udělení azylu, neboť stěžovatel
požádal o udělení azylu z důvodu legalizace svého pobytu, což není azylově relevantní
skutečnost, stejně jako jeho bytové problémy v zemi původu a jeho přání pracovat
a žít s přítelkyní v České republice.
Stěžovatel k vyjádření žalovaného opět zdůraznil, že se zúčastnil protivládní
demonstrace a že měl v zemi původu problémy s policií, což žalovaný zcela opomenul.
Rovněž se nevypořádal s otázkou proč nebyl udělen humanitární azyl ani překážka
vycestování. Uvedl také, že mu z Běloruska volala matka, že policie ví o jeho žádosti o azyl
v České republice. Stěžovatelova maminka má u policie známé, kteří vědí, že stěžovatele
a jeho přítelkyni po návratu nechá policie zavřít.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu (Městského soudu v Praze) režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti
rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti
víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení), tvrdí, že splňuje podmínky pro udělení azylu a pro vyslovení
překážky vycestování a krajský soud toto nesprávně posoudil. Namítá však také důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit), domnívá se totiž, že správní orgán nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a neopatřil si potřebné podklady.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 10. 2. 2004 stěžovatel podal
žádost o udělení azylu, kde uvedl, že Bělorusko opustil dne 2. 3. 2002 proto, aby si vydělal
na byt. V Bělorusku nemá bydlení ani práci; najít práci je tam prakticky nemožné,
neboť to prezident L. neumožňuje. O azyl žádá proto, aby si legalizoval pobyt. V České
republice byl již za prací v roce 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům své žádosti pak
vyplynulo, že stěžovatel při tomto pohovoru nově uvedl jako důvod svého odchodu
z Běloruska (vedle obtíží s bydlením) také skutečnost, že se v lednu roku 2001 zúčastnil
demonstrace, kterou policie rozehnala a stěžovatel byl zadržen. K dotazu žalovaného, proč to
nezmínil již ve své žádosti, stěžovatel uvedl, že byl rozespalý a bál se, že by se o tom mohli
dozvědět v Bělorusku. Bát se přestal až teprve poté, co mu právník sdělil, že se v Bělorusku
nic nedozví. Ohledně demonstrace, které se měl zúčastnit spolu se svou přítelkyní, uvedl, že si
nepamatuje, která strana ji organizovala, ale ví že na transparentech byla hesla jako: „L.
Diktátor, dej nám práci, snížit daně“. Když je zastavila policie a vyzvala k rozchodu, nikdo
neodešel. Pak je začala policie rozhánět a jednotlivé demonstranty nakládat do aut.
Stěžovateli se nepodařilo utéct, dostal ránu obuškem přes záda a byl odvezen na policejní
stanici, kde byl vyslechnut a bylo mu sděleno, že pokud se bude účastnit další demonstrace,
půjde do vězení. Byl zde zadržen přes celou noc a ráno propuštěn. Žádné další demonstrace se
již nezúčastnil, ani se neinformoval, proč byl zadržen. Rovněž uvedl, že měl potíže s policií
kvůli nesprávnému parkování, byly mu totiž zabaveny doklady. Dále poukázal na to, že
nemohl najít zaměstnání a že to je podle jeho názoru kvůli účasti na demonstraci. K dotazu
žalovaného, proč nepožádal o azyl ihned po svém příjezdu, uvedl, že chtěl nejprve prodloužit
svoje vízum i vízum své přítelkyně a dal proto 50 000 Kč zprostředkovateli; ten však
prodloužení nezařídil a peníze si ponechal. Stěžovatel si chce nyní legalizovat pobyt, neboť za
poslední měsíc dostal dvakrát pokutu 2000 Kč za to, že zde pobýval nelegálně a bylo mu
sděleno, že „příště bude odvezen na cizineckou policii“.
Žalovaný mu rozhodnutím ze dne 16. 3. 2004 azyl neudělil z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rozhodl,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Dospěl
totiž k závěru, že žádost o azyl je účelová a stěžovatel si jí hodlá pouze legalizovat pobyt
v České republice. O pravdivosti jeho tvrzení týkajícího se účasti na demonstraci pak vyslovil
pochybnost, a to s ohledem na skutečnost, že tuto informaci stěžovatel neuvedl ve své žádosti,
ale až při pohovoru, navíc výpověď o demonstraci poskytnutá stěžovatelem se výrazně
odlišuje od výpovědi, kterou poskytla jeho přítelkyně.
Stěžovatel namítá, že jím vylíčené skutečnosti – zejména účast na demonstraci – jsou
důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu; s tím nelze souhlasit.
Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Co se rozumí pronásledováním zákon o azylu stanoví výslovně
(za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu
posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním). Stěžovatel
má zato, že ho jeho účast na protivládní demonstraci a následné zadržení policií
kvalifikuje k udělení azylu. Nejvyšší správní soud s ním však v daném případě nemůže
souhlasit. I kdyby totiž uznal, že se stěžovatel skutečně protivládní demonstrace
zúčastnil - přestože je jeho tvrzení o účasti na demonstraci značně nedůvěryhodné
a jeví se účelovým (zejména kvůli tomu, že tuto informaci stěžovatel neuvedl ve své žádosti,
ale až při pohovoru, a to údajně ze strachu před běloruskými úřady; na druhou stranu se nebál
při pohovoru dát za vinu nedostatek pracovních příležitostí přímo prezidentu L., navíc tomu
nasvědčují i další skutečnosti uvedené v rozhodnutí žalovaného) - není možné za daných
podmínek o udělení azylu z tohoto důvodu uvažovat.
Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena žádná lhůta, ve které je cizinec povinen
o azyl požádat, Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81 (přístupný na www.nssoud.cz), konstatoval, že o azyl je nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým
odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena,
lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu
ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit podobně, jako žádost v jiné,
než první bezpečné zemi. Z uvedeného je zřejmé, že k tomu, aby žádost o udělení azylu mohla
být úspěšná, je třeba, aby cizinec o udělení azylu požádal neprodleně po svém příchodu
do země. V daném případě stěžovatel podle svých slov o azyl žádá z důvodu perzekuce
za účast na demonstraci v lednu 2001. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v České republice
již v roce 2001 (jak uvedl v žádosti o udělení azylu), je tedy nanejvýš logické, že o azyl měl
požádat již tehdy; to však neučinil a naopak se vrátil zpět do Běloruska. Znovu přijel
do České republiky v březnu 2002, avšak o azyl opět nepožádal a učinil tak až téměř po dvou
letech (v únoru 2004), navíc poté, co se mu nepodařilo legalizovat pobyt prostřednictvím
ukrajinských zprostředkovatelů a dostal dvě pokuty za nelegální pobyt s výstrahou, že příště
již to jen pokutou řešeno nebude. Nejvyšší správní soud za této situace plně souhlasí
se žalovaným a krajským soudem, že důvodem, pro který stěžovatel o azyl žádá, je snaha
legalizovat svůj pobyt v České republice. Tento důvod pak není azylově relevantním
a azyl mu tak nebyl udělen zcela po právu. Na shora uvedeném nemůže
nic změnit ani nedemokratický režim prezidenta L., který v Bělorusku panuje
a jehož nedostatky - byť jsou velice závažné - zmínil stěžovatel v kasační stížnosti.
Pokud jde o stěžovatelem uvedenou možnost udělení humanitárního azylu,
tak k tomu je třeba poukázat na nenárokový charakter humanitárního azylu. Udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je totiž věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele. Žadatel
o azyl tudíž jeho neudělením nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního
orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil
meze stanovené zákonem. To však v daném případě zjištěno nebylo, navíc stěžovatel
proti neudělení humanitárního azylu v žalobě přímo nebrojil.
Stěžovatel rovněž namítá, že na něho měla být vztažena překážka vycestování
podle §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť kdyby vycestoval zpět do Běloruska,
byl by uvězněn, protože požádal v České republice o azyl a hrozilo by mu nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud již opakovaně uvedl,
že podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, a překážky vycestování
podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, přístupný
na www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, uveřejněný
pod č. 260/2004 Sb. NSS). V naposled uvedeném rozsudku zdejší soud rovněž konstatoval,
že udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost
pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 (pozn. soudu nyní odst. 5)
citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech
v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu
ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám
po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem
nastávajícím v odlišném čase. Podle §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu povinnost
ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu.
V dané věci stěžovatel spatřuje existenci překážky vycestování v tom, že mu ve vlasti
hrozí uvěznění za to, že v České republice požádal o azyl. Tuto skutečnost mu měla potvrdit
jeho matka při telefonickém hovoru. Jak vyplynulo ze zprávy MZV ČR č. j. 106017/2003,
nejsou známy případy, že by osoby neúspěšně žádající o azyl byly v Bělorusku nějakým
způsobem postihovány, nicméně tuto skutečnost nelze vyloučit. Nejvyšší správní soud
má tedy zato, že stěžovatel může být po svém návratu vystaven určitým administrativním
těžkostem, případně i postihu, ten však zjevně nebude dosahovat intenzity požadované
§91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť z žádných informací nevyplývá,
že by mu hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu,
jak požaduje citované ustanovení. Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem,
když jeho žalobu zamítl. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebylo shledáno.
Stěžovatel rovněž namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci,
neopatřil si úplné důkazy a jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů.
Podle stěžovatele měl žalovaný v souladu se zásadou vyhledávací, zajistit další podklady
a důkazy bez ohledu na to, co stěžovatel tvrdil ve správním řízení. S touto námitkou
však nemůže zdejší soud souhlasit. Jednak se jedná o námitku nekonkrétní, neboť stěžovatel
neuvádí jaké další podklady měl žalovaný opatřit ani co z nich měl zjistit. Rovněž neuvádí,
v čem spatřuje nesoulad rozhodnutí se zjištěnými podklady. Takovým nekonkrétním důvodem
se nemůže Nejvyšší správní soud zabývat; řádně vymezený důvod kasační stížnosti totiž musí
vedle zpravidla právního hodnocení situace obsahovat okolnosti skutkové, tedy v čem
konkrétně stěžovatel namítaná porušení zákona spatřuje. Tak tomu u dané námitky nebylo.
Je vhodné však uvést, že v řízení o udělení azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Tato žadatelova aktivita nemůže být nahrazena žádnou činností
správního orgánu. Správní orgán pak zejména ověřuje pravdivost a hodnověrnost
stěžovatelem uvedených skutečností a k tomu zajišťuje důkazy. Nelze tak stěžovateli
přisvědčit, že žalovaný má povinnost zjišťovat podklady bez ohledu na žadatelem poskytnuté
informace, naopak je to žadatel, který svým tvrzením stanoví rozsah dokazování. V daném
případě žalovaný svojí povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci plně
dostál a rozhodnutí je vydáno na podkladě skutečností obsažených ve správním spisu.
Zdejší soud má zato, že žádné další důkazy prováděny být nemusely, neboť všechny
podstatné skutečnosti žalovaný zjistil. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. neobstojí.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného z uplatněných důvodů kasační
stížnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Ustanovená advokátka vyčíslila požadovanou odměnu částkou 4300 Kč
[4 úkony právní služby: příprava a převzetí a vyjádření ze dne 17. 6. 2005, 24. 6. 2005
a 27. 6. 2005 (pozn. soudu: advokátka má na mysli vyjádření ze dne 26. 7. 2005,
neboť dnem 27. 6. 2005 žádné vyjádření datováno není); a 4 režijní paušály po 75 Kč].
Pokud jde o vyjádření ze dne 24. 6. 2005, tak v něm pouze jednou větou sdělila, že kasační
stížnost podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jednalo se o skutečnost,
kterou advokátka zřejmě opomněla do předchozího podání zaznamenat, ale která z něho byla
zcela zřejmá; takový přípis pak nelze považovat za řádné písemné podání ve věci samé,
za něž by jí mohla náležet odměna. Soud proto určil odměnu advokátky částkou 3x 1000 Kč
za tři úkony právní služby - převzetí a příprava věci a dvě písemná podání týkající se věci
samé a 3x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1
písm. b) a d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
3225 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu