ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.2.2006
sp. zn. 2 Azs 2/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. A. M.,
zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, 602 00 Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 64 Az 3/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována
jako „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2004, č. j. OAM-3520/VL-20-04BZ-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo
založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu, a to v důsledku zobecnění
informací správním orgánem a chybějící individualizace posuzovaného případu. Ze strany
žalovaného tak došlo k porušení §19 odst. 1 zákona o azylu. Porušení povinností zjistit
veškeré údaje potřebné pro vydání rozhodnutí ve věci azylu spočívá ve zobecnění informací,
které jsou správním orgánem pouze interpretovány a nikoliv zjišťovány. Stejnou
povinnost stanoví i ustanovení §3 odst. 3 a 4 a §32 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu,
ve znění platném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „spr. ř.“). Stěžovatelka má za to,
že z hlediska zásady materiální pravdy byl správní orgán i krajský soud povinen zjistit
všechny okolnosti daného případu, bez ohledu na vylíčení osobní situace a vylíčení důvodů,
které přiměly stěžovatelku opustit Bulharsko. Stěžovatelka dále uvádí, že řízení
před správním orgánem i krajským soudem trpí vadami pro nedostatečné zjištění materiální
pravdy, a to z hlediska chybějící odpovědi na otázku, zda stěžovatelka byla pronásledována
z důvodů, které zakládají právo na udělení azylu. V těchto řízeních nebyla ani objektivně
posuzována otázka, zda mohla pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
svého postavení případně příslušnosti k určité sociální skupině.
Stěžovatelka má dále za to, že žalovaný a posléze i krajský soud nesprávně posoudili
právní otázku, zda splňuje podmínky dle §12 zákona o azylu, zejména pak ustanovení
§12 písm. b) téhož zákona. Dále uvádí, že trpí odůvodněným strachem z pronásledování
z důvodu příslušnosti k tureckému etniku a svému muslimskému náboženskému vyznání,
kterému byla vystavena ve svém domovském státě před útěkem do ČR.
Současně v rámci kasační stížnosti požádala stěžovatelka o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření sděluje, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Uvádí, že žádost
stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a proto se nemůže v řízení o kasační
stížnosti dovolávat posouzení azylu dle §12 a §14 zákona o azylu. Žalovaný proto navrhuje
kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek pro nedůvodnost nepřiznat.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Žádost o udělení azylu podala
stěžovatelka dne 7. 12. 2004 a pohovor k této žádosti s ní byl proveden dne 22. 12. 2004.
Jako důvod své žádosti o azyl uvedla, že Bulharsko opustila kvůli manželovi a dětem. Manžel
měl problémy. Nějaký člověk jim ukradl auto, manžel podal žalobu k soudu, ale soud
nerozhodl. Její starší syn byl neznámými chlapci zbit na diskotéce a poté hozen do řeky.
Mladší syn nechce chodit do školy, učitelka mu nevěnuje pozornost a spolužáci jej bijí.
Stěžovatelka dále uvedla, že spoluobčané je nemají rádi a považují je za Cikány, ale oni jsou
Turci. Ve vlastnoručně psaném prohlášení tyto skutečnosti zopakovala. Ve výše zmíněném
pohovoru pak uvedené údaje potvrdila.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 12. 2004, č. j. OAM-3520/VL-20-04-BZ-2004
žádost stěžovatelky o azyl zamítnul jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
zjištěno, že v případě stěžovatelky lze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu
ve smyslu zákona o azylu.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Konstatoval,
že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla, žádné skutečnosti, které by byly
podřaditelné pod důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Zemí původu
stěžovatelky je Bulharsko, odkud stěžovatelka do ČR přicestovala. Tato země splňuje kritéria
bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu, a tento fakt stěžovatelka svými tvrzeními
nijak nezpochybnila. Žalovaný proto nepochybil, když žádost stěžovatelky zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.,
neboť stěžovatelka namítá, že žalovaný a posléze i krajský soud nesprávně posoudili právní
otázku, zda splňuje podmínky dle §12 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
a dále namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitka,
že napadené rozhodnutí nebylo založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu,
není důvodná. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti
o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody,
pro které stěžovatelka žádá o poskytnutí azylu. Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením
stěžovatelky, že zásada materiální pravdy je jednou ze základních zásad demokratického
právního státu, ale v žádném případě nemůže být chápána tak, že by správnímu orgánu,
potažmo soudu, vznikala povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu,
případně důvody pro posouzení skutečnosti, že stěžovatelčina země původu pro ní není
bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 2 zák. o azylu. Pokud tedy stěžovatelka
neuváděla skutečnosti, které by obsah zpráv o situaci v její zemi původu, které měl žalovaný
k dispozici k rozhodnutí a jsou součástí správního spisu, zpochybňovaly, lze považovat
takovéto zjištění skutkového stavu za dostatečné. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl (srov. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS; srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka popsala důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem,
za kterých opustila zemi původu, a o jeho sociální situaci s ní pak správní orgán vedl
dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovatelce kladl otázky směřující k podstatě věci
a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí
správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový
stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil porušení žádného s ustanovení
spr. ř. ani zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze;
tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínek pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení předmětné
stížní námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci
ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a již se nezabýval otázkou, zda stěžovatelčiny
problémy v zemi původu lze podřadit pod ust. §12 zákona o azylu, jak je tvrzeno v kasační
stížnosti.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Dle §2 odst. 1 téhož zákona se bezpečnou zemí
původu rozumí stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního
občanství stát posledního trvalého bydliště, v němž státní moc dodržuje lidská práva
a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, který jeho občané
nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12, který ratifikoval
a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách
a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování
lidských práv. Meritem rozhodování důvodnosti této stížní námitky je tedy posouzení otázky,
zda je Bulharsko (neboť stěžovatelka má Bulharské státní občanství a z Bulharska do ČR
přicestovala) bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením žalovaného i krajského soudu,
že Bulharsko pro stěžovatelku bezpečnou zemí původu je. Jak vyplývá ze zpráv, které měl
žalovaný při rozhodování k dispozici (zprávy MV ČR a informace MZV ČR)
a které stěžovatel v průběhu správního a soudního řízení svými tvrzeními nezpochybnil,
je Bulharsko státem založeným na systému parlamentní demokracie a jeho Ústava zaručuje
spravedlivou justici. Bulharsko přistoupilo k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv
a svobod, k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a opčnímu protokolu
k tomuto paktu, k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace.
Na území Bulharska působí bez omezení řada místních a mezinárodních nevládních
organizací, které mohou svobodně vyšetřovat případy porušování lidských práv.
Z výše uvedených zpráv nevyplývá, že by turecká menšina (která je v Bulharsku menšinou
nejpočetnější) byla vystavena pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a z tvrzení
stěžovatelky nevyplynulo, že v jejím konkrétním případě by tomu bylo jinak. Potíže,
které, jak stěžovatelka tvrdí, měli příslušníci její rodiny (manžel, kterému ukradli auto,
přičemž o žalobě této věci se týkající soud nerozhodl; syn, který byl neznámými osobami zbit
na diskotéce a poté vhozen do řeky; další syn, který se ve škole potýká s nezájmem učitelů
a fyzickým napadáním spolužáky), nejsou jistě triviální, ovšem na druhé straně nejsou
ani něčím, co by se v běžném životě nemohlo stávat a co by dotčené osoby nemohly snášet
a proti čemu by se nemohly účinně bránit. Stěžovatelka nedoložila, že by se její příbuzní stali
obětí uvedených potíží v důsledku své etnické příslušnosti, ani nedoložila, že by státní orgány
nebyly ochotny či schopny poskytovat jejím příbuzným patřičnou ochranu (nedoložila
ani, že se tito příbuzní či jejich zákonní zástupci ochrany u státních orgánů v míře,
kterou po nich lze spravedlivě vyžadovat, tedy s dostatkem důrazu, cílevědomosti
a systematičnosti, domáhali). Uvedené potíže příbuzných proto za těchto okolností nemohly
u stěžovatelky vzbudit odůvodněný strach z pronásledování pro její etnickou příslušnost
k turecké národnostní menšině. Z těchto důvodů je tedy tato námitka stěžovatelky nedůvodná.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí a na okraj Nejvyšší správní soud
poznamenává, že ani ze zpráv nevládních organizací, zabývajících se dodržováním lidských
práv, nevyplývá nic, co by svědčilo o pronásledování turecké menšiny v Bulharsku
(srov. např. http://web.amnesty.org/report2004/bgr-summary-eng).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelkou. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu