ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.208.2005
sp. zn. 2 Azs 208/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. P., zastoupený
advokátem Mgr. Janem Lipavským se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005,
sp. zn. 46 Az 19/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 4. 2005,
č. j. OAM-9617/VL-20-JE01-2001, kterým mu nebyl udělen azyl podle §12, §13
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení; vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel,
nemá oporu ve spisech; a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a v jiné vadě
řízení před soudem.
Stěžovatel nejprve tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil možnost udělení
humanitárního azylu. Z výrazu „lze“ v ustanovení §14 zákona o azylu nelze podle stěžovatele
dovozovat, že udělení humanitárního azylu závisí na svévolném posouzení a rozhodnutí
žalovaného. Při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele naopak humanitární azyl být
udělen musí, takovým důvodem přitom určitě je i skutečnost, že má stěžovatel na území ČR
družku, se kterou hodlá založit rodinu. Žalovaný navíc své rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu nedostatečně odůvodnil, když na nutnosti skutečně důkladného
odůvodnění nemůže nic změnit fakt, že se udělení humanitárního azylu řídí správním
uvážením žalovaného. Stěžovatel v tomto bodě odkazuje také na nález Ústavního soudu ČR
uveřejněný pod č. 153/2004 Sb. a na judikaturu související. Pokud žalovaný důkladně
nezkoumal, zda lze azyl z humanitárních důvodů udělit, či nikoliv, porušil ustanovení
§32 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a nepostupoval v duchu zásady „dobré správy“.
Za druhé stěžovatel tvrdí, že napadené správní rozhodnutí nemá náležitosti stanovené
v §47 odst. 5 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, neboť toto rozhodnutí žalovaného není
podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít dle stěžovatele účinky správního
rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou uvedenou
v kolonce „za správnost“, a to nikoliv v Praze, jak je uvedeno v rozhodnutí, ale v příslušném
azylovém středisku, aniž by bylo mezitím zasláno do Prahy, aby je svým podpisem stvrdil
PhDr. T. H., coby ředitel odboru azylové a migrační politiky. Stěžovatel toto tvrzení dokládá
příliš malým časovým odstupem, znemožňujícím odeslání rozhodnutí do Prahy a zpět. I
kdyby tato domněnka nebyla pravdivá, jistě nemohlo být rozhodnutí žalovaného opatřené
originálním podpisem oprávněné osoby součástí správního spisu v době, kdy byl opis
rozhodnutí vydán stěžovateli, když správní spis byl v té době nikoliv v Praze, ale v příslušném
azylovém táboře. Toto správní rozhodnutí proto bylo nezákonné, resp. nicotné, když o jeho
obsahu neměla v době jeho předání povědomost osoba oprávněná k jeho vydání. Pokud se
s ním seznámila až následně, nemohlo to nicotnost rozhodnutí zhojit. Podle stěžovatele se tak
v tomto případě dokonce nemůže vůbec jednat o rozhodnutí, nýbrž zakládá tato vada
nicotnost tohoto správního aktu, již je povinen soud řešit i bez návrhu účastníka, v čemž
stěžovatel odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Závěrem pak zmiňuje, že se
ze strany žalovaného jedná o vadu opakovanou, což vede i k tomu, že ČR není v očích cizinců
ani vlastních občanů vnímána jako právní stát.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť vycestování
z území ČR by pro něj bylo nepřiměřeným zásahem do jeho osobních poměrů.
Žalovaný ve svém vyjádření především odkazuje na obsah spisu, zejména na vlastní
podání a výpovědi učiněné stěžovatelem v průběhu řízení, a uvádí, že jeho rozhodnutí ve věci
azylu i následný rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
K udělování humanitárního azylu připomíná, že je v jeho diskreční pravomoci, přičemž musí
být pro jeho udělení shledán důvod hodný zvláštního zřetele. Žalovaný však takový důvod
v průběhu řízení nezjistil. V otázce namítané absence podpisu oprávněné osoby žalovaný
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem
zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 27. 9. 2001 na základě žádosti,
v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že měl stěžovatel v Moldavsku špatně placenou
práci, přijel proto za prací do ČR. Našel zde i přítelkyni a chtěl se oženit. Toto řízení bylo
zastaveno rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2003, č. j. OAM-9617/VL-20-P16-2001,
neboť se stěžovatel nedostavoval k pohovoru. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
žalobu, které vyhověl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2003,
sp. zn. 47 Az 432/2003, jímž rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
V něm byl proveden pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu,
a to dne 22. 3. 2005. V tomto pohovoru stěžovatel uvedl, že pracoval jako řidič trolejbusu
v K., ale chtěl trochu poznat svět a vydělat si peníze, proto odjel do ČR, kde pracoval nejprve
pro agenturu, která mu však za práci nezaplatila, poté pracoval nelegálně v M., zvykl si zde a
domů se po smrti matky a poté, co zde našel přítelkyni, nechce vracet.
Žalovaný se rozhodl azyl neudělit, a to svým rozhodnutím ze dne 5. 4. 2005,
v němž shledal, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl byla snaha legalizovat si pobyt
v ČR a že svou vlast opustil kvůli pracovní příležitosti, aniž by měl v zemi původu
jiné problémy. Šlo tedy o účelovou žádost o azyl, kterou nebylo možno podřadit žádnému
z taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel
měl využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný neshledal ani důvody
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, ani žádný zvláštního zřetele hodný důvod
pro udělení azylu podle jeho §14, přičemž vyšel z údajů sdělených stěžovatelem.
Po posouzení situace ve stěžovatelově zemi původu konečně negativně posoudil i existenci
překážek vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Praze. Tuto žalobu opřel o tvrzení, že mu měl být udělen humanitární azyl, neboť pobývá
v ČR již dlouhou dobu, snaží se vybudovat zde zázemí, zatímco v zemi původu již nemá
odpovídající zázemí, rodinné a sociální vazby, a není proto pro něj možné se do vlasti vrátit.
Krajský soud v Praze tuto žalobu zamítl svým výše označeným rozsudkem.
V tomto zamítavém rozsudku krajský soud shledal, že ze stěžovatelovy výpovědi nevyplývá,
že by u něj byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, vzhledem k jeho věku a dobr ému
zdravotnímu stavu, jak plyne z jeho žádosti o azyl. Připomněl navíc, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a je věcí volné úvahy správního orgánu.
Přitom toto rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu jen z toho hlediska, zda závěr správního
orgánu vychází z dostatečných podkladů a je logicky správný. Přitom podle soudu
byly osobní poměry stěžovatele zjištěny žalovaným dostatečně a závěr žalovaného,
že stěžovateli nelze udělit humanitární azyl, není se shromážděnými podklady v rozporu.
Z těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl rozsudkem napadeným
touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Svou prvou kasační námitkou stěžovatel protestuje proti tomu, že žalovaný nesprávně
posoudil otázku udělení humanitárního azylu. V této otázce je třeba nejprve odkázat
na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního
orgánu, o níž hovoří stěžovatel, je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci nezna mená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí
dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště
těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory - ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Ve stěžovatelově případě je třeba pohledem výše citované judikatury konstatovat,
že odůvodnění správního rozhodnutí v otázce humanitárního azylu je sice stručné,
ale dostatečné, když z něj dostatečně plyne, že žalovaný vycházel z údajů poskytnutých
stěžovatelem a že z nich nevyplývá, že by u něj byly dány důvody hodné zvláštního zřetele.
Tento závěr přitom ani podle názoru zdejšího soudu není v rozporu s těmi skutečnostmi,
které ze správního spisu a stěžovatelových vyjádření vyplývají. K otázce významu citových
vazeb v ČR pohledem ustanovení §14 zákona o azylu se ostatně zdejší soud vyjádřil
již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 7 Azs 3/2003: „Samotná skutečnost,
že žadatel o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu,
není bez dalších okolností hodných zvláštního zřetele důvodem pro udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“
Ve své druhé námitce stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je nezákonné,
resp. nicotné pro absenci podpisu oprávněné osoby. Tuto námitku je třeba posoudit pohledem
§47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., tedy tehdy účinného správního řádu (pozn. soudu:
s účinností od 1. 1. 2006 byl zrušen zákonem č. 500/2004 Sb.), který požaduje, aby byl
v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden také orgán, který rozhodnutí vydal,
přičemž toto rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením jména,
příjmení a funkce oprávněné osoby. Soud po prozkoumání správního spisu zjistil,
že stěžovatelovo tvrzení o absenci podpisu na rozhodnutí jemu doručeném se zakládá
na pravdě, s touto skutečností ostatně nijak nepolemizuje ani žalovaný ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti. Na posuzovaném rozhodnutí je opravdu uvedena pouze funkce a jméno
PhDr. T. H. jako pověřené osoby, jeho funkce ředitele odboru azylové a migrační politiky a
toto tištěné označení je překryto otiskem úředního razítka. Jediným podpisem na tomto
rozhodnutí je nečitelný podpis za odrážkou „za správnost“.
Tuto skutkovou situaci je nutno posoudit pohledem setrvalé judikatury Nejvyššího
správního soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003
(publ. pod č. 199/2004 Sb. NSS), na který správně odkazuje i žalovaný, v obdobné skutkové
situaci uvedl: „Není-li vyhotovení správního rozhodnutí, které je doručeno účastníkovi,
opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením
a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a doložkou „za správnost“ podepsanou osobou,
která stejnopisy písemného vyhotovení pořídila, pak takový postup neodpovídá §47 odst. 5
správního řádu. Za situace, kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí,
které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost
rozhodnutí, neboť je zřejmé, že rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba.“
Nicotnost totiž způsobují typicky takové vady, které spočívají například v rozhodování
absolutně nekompetentním orgánem (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994), rozhodování podle právního předpisu, který byl
přede dnem rozhodnutí o odvolání bez náhrady zrušen (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. 8. 1994, sp. zn. 6 A 90/1993), či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy
(viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 5 A 26/1999). Vadu
vyskytnuvší se v nyní posuzovaném rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní,
že by mohla založit nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno bez vědomí této oprávněné osoby. Tak tomu
ovšem v daném případě zjevně není, už proto, že oprávněná osoba vede další řízení v této věci
a tedy se ke svému formálně ne zcela dokonalému rozhodnutí dále hlásí.
Z těchto důvodů lze konstatovat, že je zjevné, že napadené správní rozhodnutí bylo
vydáno osobou k tomu příslušnou a že absencí jejího podpisu přímo na rozhodnutí
doručeném stěžovateli nemohlo dojít k porušení jeho práv vedoucímu k jeho nezákonnosti,
zvláště pak ne nicotnosti, jakkoliv je pravdou, že tento postup žalovaného nebyl formálně
zcela lege artis. Není přitom úkolem zdejšího soudu, aby ověřoval pravdivost
či pravděpodobnost stěžovatelových dohadů ohledně interních procesních postupů žalovaného
a způsobů, jakými spolu jednotlivé vnitřní části žalovaného jako správního orgánu
komunikují a předávají si spisy. Z těchto důvodů nemůže ani tato druhá stěžovatelova
stížnostní námitka obstát, zvláště za situace, kdy tuto svou námitku stěžovatel vůbec
neuplatnil v řízení před krajským soudem a dopadá tak na ni ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
podle nějž kasační stížnost není přípustná mimo jiné tehdy, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož ro zhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud
nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení; nebyly shledány ani vady řízení před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně
vytýkanou vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; a nebyla shledána
ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu pro nesrozumitelnost.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu