ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.260.2017:40
sp. zn. 2 Azs 260/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: G. A., zastoupené
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. OAM-174/ZA-ZA05-ZA14-R2-2012, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2017, č. j. 43
Az 30/2016 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující
proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo
rozhodnuto o její žádosti tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Stěžovatelka v žalobě zejména namítala, že žalovaný ani v napadeném rozhodnutí,
vydaném po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 5 Azs 150/2014 - 62, nezjistil dostatečným způsobem skutečný stav věci, když se jím
obstarané zprávy a informace nezaměřují dostatečně na problematiku pronásledování
arménských jezídů, kteří konvertovali ke křesťanství, ze strany členů jejich dřívější komunity.
Stejně tak se žalovaný nevypořádal adekvátně s tvrzením, že stěžovatelka byla dlouhodobě obětí
domácího násilí páchaného jejím manželem, v důsledku čehož se u ní vyvinuly zdravotní následky
psychického rázu. Stěžovatelka zdůraznila, že „pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 4 zákona
o azylu nemusí spočívat pouze v mučení či nelidském zacházení v jejich flagrantních formách,
nýbrž například i v podobě psychického nátlaku či jiných obdobných jednáních, která ve svém
souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna
původci pronásledování.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k uplatněným žalobním námitkám
zejména uvedl, že žalovaný vzal v potaz stěžovatelkou předložené materiály a náležitě se s nimi
vypořádal. Dle názoru krajského soudu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka mohla mít důvodné
obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný v novém řízení opatřil
aktualizované informace o zemi stěžovatelčina původu, z nichž je patrné, že se tamní komunita
jezídů staví ke svým bývalým členům negativně (jako k osobám opovrženíhodným), nicméně
stěžovatelce samotné byla zachována možnost bydlení u jejích rodičů se současnou materiální
pomocí od jejího bratra. Krajský soud dále ve shodě s žalovaným neshledal, že by stěžovatelčina
konverze ke křesťanství vyvolala jakoukoliv neadekvátní reakci či hrozbu postihu ze strany
jezídské komunity. Byť je stěžovatelčina životní situace přinejmenším nelehká, nelze v jejím
případě spatřovat přítomnost azylově relevantní újmy. Žalovaný se rovněž patřičně zabýval
otázkou rovnoprávnosti žen a mužů v zemi původu a zákazu diskriminace na základě pohlaví.
Krajský soud, stejně jako žalovaný, z opatřených zpráv vyvodil, že státní představitelé země
původu uznávají existenci problémů v této oblasti a také to, že na jejich řešení je třeba vynaložit
větší úsilí. V rovině právní (zejména pak ústavněprávní a mezinárodněprávní) je v zemi původu
garantována ochrana práv žen a zakázána jejich diskriminace. Navzdory tomu z podkladů
obsažených ve správním spise vyplývá, že případy domácího násilí nejsou účinným způsobem
rozpoznávány, vyšetřovány, stíhány a ani trestány. Rovněž týrání mezi manželi a násilí vůči ženám
je velmi rozšířeným jevem. Orgány státní moci země původu se však zjevně snaží tyto negativní
jevy potírat a stěžovatelka tak má reálnou možnost obrátit se na ně. Stěžovatelka ostatně sama
v doplňujícím pohovoru k žádosti uvedla, že její bývalý manžel pro ni již nepředstavuje hrozbu.
Krajský soud se ostatně ztotožnil i s připomínkou žalovaného, že stěžovatelka může svou situaci
vyřešit vnitřním přesídlením. Dle krajského soudu nelze dovodit, že by stěžovatelce v případě
návratu do Arménie hrozila vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, ať již ze strany
státních orgánů (což ostatně stěžovatelka netvrdila), nebo od tamní jezídské komunity.
[4] Stěžovatelka považuje svou stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž
odkazuje na typové vymezení přijatelných kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany,
podané v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
a tvrdí, že krajský soud hrubě pochybil ve výkladu hmotného nebo procesního práva
a že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerepetování nebude docházet i v budoucnu.
[5] Důvody kasační stížnosti ztotožňuje stěžovatelka v obecné rovině s těmi uvedenými
v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud
zcela opomenul zabývat se otázkou poskytovatelů ochrany a hodnocení odůvodněnosti obav
stěžovatelky z pronásledování, byť tyto byly stěžovatelkou v žalobě jasně nastoleny.
[7] Žalovaný se v podstatě nezabýval otázkou existence dostupné a efektivní ochrany
ve vztahu k pronásledování ze strany jezídské komunity, když toliko konstatoval, že stěžovatelka
neprokázala své pronásledování či neadekvátní reakci této komunity na její dřívější náboženskou
konverzi. Stěžovatelka se naopak domnívá, že z pohledu azylové relevance není natolik podstatné
prokázání pronásledování v minulosti, jako spíše pravděpodobnost, že k pronásledování může
dojít v budoucnu. Po žadateli o mezinárodní ochranu nelze spravedlivě ani rozumně požadovat
prokázání proběhnuvšího pronásledování jeho osoby (s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38). Pokud tedy žalovaný a posléze
i krajský soud dovodili, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu proto,
že neprokázala své dřívější pronásledování v důsledku svého náboženství, dopustili
se nesprávného posouzení právní otázky. Nadto stěžovatelka namítá, že byla žalovaným
i krajským soudem nedůvodně odkázána na možnost využití ochrany místní křesťanské komunity
a své vlastní rodiny, jak tomu činila v minulosti. Podle zákona o azylu a kvalifikační směrnice
(směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany), musí být poskytovatelem ochrany stát, resp. státní
orgány, či mezinárodní organizace ovládající podstatnou část státu.
[8] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán sice opatřil v dalším řízení některé nové
informace o zemi původu, z těchto však vyvodil závěry, které s nimi nejsou slučitelné. Zprávy
Human Rights Watch 2016 a Amnesty International 2016 opět neposkytují relevantní informace
stran chování členů jezídské komunity ke konvertitům. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí
navíc potvrzuje stěžovatelčiny obavy, resp. pojednává o souvisejícím riziku. K případné ochraně
bývalých členů jezídské komunity, kterou by měly poskytovat státní orgány Arménie, neobstaral
žalovaný žádné informace; k její praktické efektivitě se nevyjádřil vůbec. To i přesto, že Nejvyšší
správní soud ve zrušujícím rozsudku jasně uvedl, že „pokud ani po doplnění dokazování nebude možné
tvrzení stěžovatele doložit nebo vyvrátit, žalovaný bude povinen z takového tvrzení vycházet.“ Poté, co žalovaný
citoval opatřené zprávy v tom ohledu, že ochrana proti genderově podmíněnému násilí
je v Arménii velmi problematická a naráží jak na předsudky ze strany policejních orgánů,
tak na všudypřítomnou korupci, vyzdvihl naproti tomu, že Arménie problém uznává, snaží
se jej řešit a nelze tedy hovořit o neochotě poskytnout ochranu. K tomu stěžovatelka podotýká,
že azylově relevantním je takové pronásledování, vůči kterému stát nebo jiný poskytovatel
ochrany není schopen nebo ochoten zajistit ochranu. Samotná snaha určeného poskytovatele
ochrany proto nemůže vést k závěru o skutečné efektivitě ochrany jím poskytované. Správní spis
tedy neobsahuje podklady, na základě kterých by bylo lze přijmout výše popsané závěry
správního orgánu, které později přejal i krajský soud.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti prvotně odkázal na své dřívější vyjádření
k žalobě. V obecné rovině se vyslovil ve prospěch zákonnosti a věcné správnosti jak svého
rozhodnutí, tak i napadeného rozsudku. Dále konstatoval své přesvědčení, že zcela respektoval
pokyny obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Křesťané představují
drtivou většinu věřícího obyvatelstva Arménie, zatímco jezídi pouze přibližně 1,3 %. Pokud
jde o potenciální domácí násilí, jehož měla být stěžovatelka obětí, zdůrazňuje žalovaný,
že stěžovatelka je plnoletá a svobodná, se svým bývalým manželem se proto stýkat nemusí
a předejde tím případným konfliktům. Její bývalý manžel se navíc znovu oženil a se svou stávající
manželkou má další děti. Žalovaný proto uzavřel, že uplatněné kasační námitky jsou
neopodstatněné a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[10] Kasační stížnost je přípustná.
[11] Při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti (§104a s. ř. s.) vycházel Nejvyšší
správní soud v první řadě ze skutečnosti, že dřívější rozhodnutí žalovaného o neudělení
mezinárodní ochrany stěžovatelce bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 5 Azs 150/2014 – 62 (dále jen „kasační rozsudek“), v němž vyslovil právní názor závazný
pro další řízení ve věci stěžovatelčiny žádosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě namítá,
že žalovaný tento právní názor dostatečným způsobem nereflektoval a krajský soud pochybil,
pokud z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného nezrušil. Obdobně jako v případě kasačního
rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka namítá takové zásadní
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení
a které nelze z hlediska přijatelnosti (§104a odst. 1 s. ř. s.) prima facie vyloučit (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39); kasační stížnost
je tudíž přijatelná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Spatřuje-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v absenci zohlednění
aspektu poskytovatelů ochrany v zemi jejího původu, nemůže jí Nejvyšší správní soud přisvědčit.
Byť stěžovatelka již v žalobě sporovala odkaz žalovaného na potencialitu poskytnutí ochrany
stěžovatelce jejími souvěrci v zemi původu, nelze odhlédnout od toho, že otázka subjektu
poskytujícího ochranu v zemi původu je relevantní pouze tehdy, hrozí-li žadateli újma ze strany
nestátních původců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 2 Azs 139/2014 – 38). Rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek ovšem stojí na závěrech,
že stěžovatelce taková újma nehrozí. Předmětná žalobní a kasační námitka je tudíž lichá.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí retrospektivně hodnotil stěžovatelčiny možnosti obrátit
se s žádostí o pomoc i na jiné obyvatele země původu, než na příslušníky jezídské komunity,
to však především v ohledu bezprostředního poskytnutí materiálního zázemí a umožnění
uspokojování základních životních potřeb stěžovatelky. Z rozhodnutí naopak nikterak
neplyne, že by žalovaný přenášel povinnost ochrany stěžovatelky před případným fyzickým
útokem ze strany jejího bývalého manžela právě na stěžovatelčiny souvěrce v zemi původu
nebo na její rodinu. Stěžovatelka navíc sama před správním orgánem vypověděla, že se arménská
policie odmítla zabývat jejím vyloučením z jezídské komunity, na druhou stranu však
konstatovala svou pravomoc k ochraně stěžovatelky před případnou trestnou činností
(bez rozlišení, zda bude pachatel motivován náboženskými či rodinně-vztahovými pohnutkami).
Žalovaný si náležitým způsobem opatřil dostupné informace k posouzení, zda arménská
komunita jezídů aktivně pronásleduje své bývalé členy. Z obsahu správního spisu je zřejmé,
že stěžovatelčina konverze ke křesťanství vyvolala jistou averzi tamní jezídské komunity
vůči její osobě, z ničeho ovšem neplyne (stěžovatelka ostatně ani netvrdí), že by tato byla
představována aktivním pronásledováním stěžovatelky. Z dostupných informací je totiž patrné,
že se jezídská komunita ve vztahu ke konvertitům spíše omezuje na jejich ostrakizaci. Dle zjištění
žalovaného ovšem tvoří jezídi přibližně 1,3 % arménské populace, na rozdíl od většiny obyvatel
křesťanského náboženského vyznání. Nelze se proto domnívat, že by stěžovatelčino vyloučení
z jezídské komunity mělo představovat nepřekonatelnou překážku jejího života v Arménii,
neřešitelnou např. využitím možnosti vnitřního přesídlení, jak správně poznamenal žalovaný
a ve shodě s ním i krajský soud.
[14] Stěžovatelka dále namítala, že azylově relevantní je pouze potencialita jejího budoucího
pronásledování, nikoli zjištění, zda skutečně v minulosti k jejímu pronásledování docházelo.
Nejvyšší správní soud jí v tomto přisvědčuje, nicméně nelze opomenout fakt, že náležitá predikce
se nevyhnutelně zakládá na poznatcích o skutečnostech již nastalých. Žalovaný proto zcela
správně vycházel ze stěžovatelčiných tvrzení a azylového příběhu, přičemž posuzoval,
zda zakládají pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Logickým způsobem
pak dovodil, že nebyla-li stěžovatelka takovýmto způsobem pronásledována v minulosti, nemůže
být její strach z pronásledování, při nedostatku informací o jiných případech pronásledování
bývalých příslušníků jezídské komunity, odůvodněný ve smyslu výše odkazovaného zákonného
ustanovení. Žalovaný neopomněl zabývat se rovněž hrozbou fyzického násilí ze strany
stěžovatelčina bývalého manžela. Jeho závěr o relativně nízké pravděpodobnosti realizace
této hrozby, opřený o stěžovatelčinu výpověď stran nové rodiny jejího bývalého manžela
a vyjádření, že ji již „nechal na pokoji“, shledává Nejvyšší správní soud přesvědčivým.
Lze se tudíž přiklonit k názoru krajského soudu, že hrozba pronásledování stěžovatelky jejím
bývalým manželem již není aktuální. Nejvyšší správní soud rovněž ve shodě s krajským soudem
poznamenává, že z obsahu správního spisu vyplývá, že se arménské státní orgány snaží vnímat
a případně řešit problém domácího násilí jakožto relativně rozšířeného jevu v arménských
rodinách a činí v tomto směru legislativní a osvětové kroky. Nejvyšší správní soud nicméně
poznamenává, že i v případě stěžovatelčina návratu do země původu je vysoce nepravděpodobné
její další soužití s bývalým manželem, a tudíž nelze hovořit pro futuro o domácím násilí,
pro něž je typickým znakem určitá závislost oběti na pachateli (a z ní pramenící obtížnost
ohlašování a potírání tohoto druhu trestné činnosti), nýbrž spíše o obdobě nebezpečného
pronásledování, resp. vyhrožování, v případě kterých se stěžovatelka může bezpochyby obrátit
s žádostí o ochranu na příslušné arménské státní orgány. Stěžovatelka v řízení o žádosti
opakovaně uváděla, že se na státní orgány neobrátila s žádostí o ochranu proto, že se bála,
a proto, že by to bylo zbytečné. Nejvyšší správní soud má za to, že za situace, kdy stěžovatelka
již byla rozvedená a žila odloučeně od svého bývalého manžela (který se měl v době jejího
vycestování nacházet na území Ruské federace), bylo přinejmenším předčasné zatracovat
možnost vyhledání ochrany u příslušných státních orgánů; z informací opatřených žalovaným
totiž nevyplývá, že by arménské státní orgány v obecném měřítku selhávaly v poskytování
ochrany před násilnou trestnou činností.
[15] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný náležitě
reagoval na výtky obsažené v kasačním rozsudku a nedostatky svého původního rozhodnutí
(přinejmenším pokud jde o tu jeho část, která pojednávala o žádosti stěžovatelky) napravil.
Krajský soud tudíž důvodně stěžovatelčinu žalobu zamítl. Kasační stížnost není důvodná
a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout,
neboť ani nad rámec uplatněné kasační argumentace neshledal důvody ke zrušení napadeného
rozsudku (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení procesně úspěšná a nemá
tak právo na náhradu vynaložených nákladů. Naproti tomu úspěšný žalovaný patrně nevynaložil
v řízení o kasační stížnosti náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti,
a které by mu tudíž patřilo nahradit.
[17] V řízení před krajským soudem byl stěžovatelce usnesením ze dne 17. 7. 2016,
č. j. 43 Az 30/2016 - 21, ustanoven zástupcem Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát.
Dle §35 odst. 9 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu za jeden úkon právní služby, spočívající
v podání kasační stížnosti (včetně jejího doplnění) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) za jeden
úkon právní služby. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se jeho
odměna zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy odměna ustanoveného
zástupce činí částku ve výši 4114 Kč, jež mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu