ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.28.2009:77
sp. zn. 2 Azs 28/2009 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: O. P., zastoupeného JUDr. Karlem Hruškou,
advokátem se sídlem Podolské nábřeží 250/14, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2008, č. j. 29 Az 75/2007 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2008, č. j. 29 Az 75/2007 - 27,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 12. 10. 2007, č. j. OAM-1090/VL-07-K02-2006,
o neudělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Bez další
specifikace v kasační stížnosti uvádí, že soud nevyhodnotil jeho situaci v souladu se zákonem
a toto zásadní pochybení soudu má dopad do jeho hmotně-právního postavení. Podle názoru
stěžovatele soud hrubě pochybil při výkladu práva a nerespektoval ustálenou judikaturu;
tato svá tvrzení však stěžovatel nijak nerozvádí.
[3] V doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 2. 2009 potom stěžovatel uvádí, že nemá možnost
sám si opatřit důkazy o svém tvrzení, že mu v jeho vlasti hrozí újma z důvodů, které uvedl
ve své žalobě a při pohovorech dne 10. 1. 2007 a 3. 7. 2007, na které pro účely kasační stížnosti
odkazuje.
[4] Stěžovatel je toho názoru, že opíral-li žalovaný své rozhodnutí o informace o politické a
ekonomické situaci v Ghaně a z toho vyvodil, že Ghana je demokratická země a tvrzená újma
stěžovateli nehrozí, jedná se o informace obecné, které nemohou vyvrátit situaci v enklávách této
země; žalovaný tedy nevyvrátil, zda v těchto enklávách vskutku nepřežívají kultovní či
náboženské praktiky, spojené v jistých případech s násilím.
[5] Stěžovatel se proto domnívá, že soud by měl disponovat jiným důkazem, nezatíženým
politickými hledisky danými politickým zařazením země do jistého schématu. Jako tento důkaz
navrhuje vypracování znaleckého posudku z oboru etnografie, který by byl vypracován
příslušnou vědeckou institucí, tedy Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy či jiným
akademickým ústavem, který se zabývá zkoumáním etnografickým poměrů, konkrétně v Ghaně.
Tento znalecký posudek by vyloučil či připustil existenci možnosti stěžovatelem popisované
hrozící újmy. Stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že shromážděné informace o zemi původu
stěžovatele pocházejí z různých aktuálních, reprezentativních a důvěryhodných zdrojů a mají
dostatečnou důkazní hodnotu pro posouzení skutečností uváděných stěžovatelem v řízení
o udělení mezinárodní ochrany.
[7] Žalovaný neshledává nutnost jakýmkoli způsobem dokazování v naznačeném směru
doplňovat. Zdůrazňuje, že ve správním řízení byl stěžovatel se shromážděnými podklady
seznámen a byla mu dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit či navrhnout jejich doplnění;
to však stěžovatel nepožadoval. V dalším odkazuje žalovaný pro účely kasační stížnosti na obsah
spisového materiálu a navrhuje, aby byla kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.
IV. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s.
ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, aby mohla být shledána přijatelnou. Pro stručnost lze odkázat na precedenční
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém byl podrobně vymezen
institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Podle tohoto usnesení
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.“ Nejvyšší správní soud
se sice již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval otázkou násilí ze strany nestátních
subjektů (soukromých osob), nicméně stěžovatelem vylíčené důvody pro udělení mezinárodní
ochrany (obava ze zabití radou starších z důvodu jeho nesouhlasu, pramenícího z odlišného
náboženského vyznání, nastoupit na místo zemřelého krále vesnice a praktikovat tradiční
kmenové zvyklosti) dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
VI. Relevantní informace plynoucí ze spisového materiálu
[9] Stěžovatel podal dne 27. 9. 2006 žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl,
že Ghanskou republiku opustil dne 5. 9. 2006 z důvodu, že se měl stát po smrti svého otce,
„krále“ ve vesnici Asana, jeho nástupcem jakožto jeho nejstarší syn. Stěžovatel odmítl vykonávat
rituální obřady spojené s nástupem do funkce, což je důvod, pro který jej chtěli stařešinové
vesnice zabít; stěžovatel proto utekl.
[10] Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 10. 1. 2007
vyplývá, že stěžovatel byl studentem obchodní akademie ve městě Kumasi, které je od vesnice
Asana vzdáleno přibližně 6 hodin jízdy. Stěžovatel upřesnil, že podle tradic se po smrti krále koná
obětní rituál, který spočívá v usmrcení jiného člověka, jenž bude se zemřelým králem společně
pohřben. Při nástupu na místo krále se provádějí další obětní rituály (nástupce krále musí zabít
nějaké zvíře, jehož krví se polévá hliněná figurka představující člověka, pronášejí se zaklínací
formulace). Stěžovatel s těmito tradičními rituály jako křesťan nesouhlasí a nikdy se jich
neúčastnil. V doplňujícím pohovoru (viz protokol ze dne 3. 7. 2007) stěžovatel mj. uvedl,
že v dnešní době již nebývá s králem pohřbíván jeho služebník, ale nějaké zvíře (např. ovce). Dále
uvedl, že výhružky stařešinů zabitím mu byly zprostředkovány jeho matkou, stěžovatel sám
se s radou starších nesetkal.
[11] Žalovaný při rozhodování vycházel z následujících podkladových materiálů: 1. Informace
Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR o Ghaně ze dne 1. 6. 2007 (o situaci
v království Dagbon na severu Ghany a sporech kmenových skupin Abudu a Andani),
2. Informace Ministerstva zahraničních věcí (MZV) ze dne 15. 8. 2005 (zejména o problematice
ženské obřízky), 3. Informace MZV ze dne 13. 1. 2004 (o aktuální politické situaci v Ghaně,
návratu emigrantů, postavení žen, postavení policie a kritériích pro přijetí zaměstnance do státní
správy), 4. Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 6. 3. 2007,
o dodržování lidských práv v Ghaně za rok 2006 a 5. Informace MZV ze dne 11. 6. 2007,
která se zabývá mj. nástupnictvím po zemřelém tradičním vládci k případu konkrétního žadatele
(nejedná se však o případ stěžovatele), možností ochrany ze strany státních orgánů či situací
v oblasti lidských práv v Ghaně.
VII. Posouzení případu Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud, poté co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[13] Stěžovatel v řízení o udělení azylu uvedl, že Ghanu opustil z obavy o svůj život,
neboť se jako křesťan odmítal podrobit tradičním rituálům, jež se uplatňují ve vesnici,
jejímž „králem“ se měl po smrti svého otce (dosavadního „krále“ této vesnice) stát. Žalovaný
stěžovatelova tvrzení konfrontoval s informacemi, které měl o zemi stěžovatelova původu
(viz bod 11), přičemž shledal, že ze stěžovatelových tvrzení nelze učinit závěr, že by byl ve své
vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu]
nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
[§12 písm. b) zákona o azylu]. Krajský soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že na základě
stěžovatelova sdělení (ohrožení života z důvodu neochoty zaujmout místo krále vesnice po svém
zemřelém otci) nebylo možno ani zvažovat naplnění podmínek ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit, když právě náboženské důvody
jsou podle tvrzení stěžovatele příčinou jeho problémů.
[14] Nejvyšší správní soud se přiklání k názoru žalovaného, že vyhrožování členů vesnické rady
starších lze charakterizovat jako jednání soukromých osob, které nebylo zapříčiněno státními
orgány. To však bez dalšího neznamená, že by stěžovatel nemohl být terčem pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, či ze dne
18. 12. 2008, sp. zn. 1 Azs 86/2008, týkající se nestátních původců pronásledování). Povinností
krajského soudu proto bylo primárně přezkoumat, zda si žalovaný zajistil dostatek podkladů
k posouzení situace, v níž se nacházejí příslušníci tradičních kmenů, kteří z důvodu přestupu
k jinému náboženství odmítají dodržovat tradiční kmenové zvyklosti, a zda tyto podklady řádně
vyhodnotil ve vztahu k jednotlivým prvkům institutu pronásledování.
[15] Krajský soud se tedy měl jednak zabývat prvkem „závažné újmy“, kterou se podle
ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu (ve znění rozhodném pro posuzovaný případ) rozumí
„závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání“.
Podle čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (tzv. kvalifikační směrnice), je přitom pronásledováním jednání,
které je „svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních
lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod nelze odchýlit“.
[16] Dalším prvek, který měl být předmětem přezkumné činnosti krajského soudu, představuje
„selhání vnitrostátní ochrany“, vymezený v §2 odst. 7 zákona o azylu v rozhodném znění,
podle kterého představují jednání spadající pod pojem „vážná újma“ pronásledování
jen „pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími
stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob
podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“
[17] Naposled uvedené ustanovení zákona o azylu je třeba rovněž vykládat eurokonformně,
tzn. v souladu s příslušnými ustanoveními kvalifikační směrnice, a to obzvláště vzhledem
k „minimalistickému“ způsobu její transpozice do zákona o azylu českým zákonodárcem
(podrobněji k příkazu eurokonformního výkladu zákona o azylu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67). Je tedy třeba přihlédnout také
k čl. 6 uvedené směrnice, který stanoví, že „mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří a) stát;
b) strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu; c) nestátní původci, lze-li prokázat,
že původci uvedení v písmenech a) a b), včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, které jsou uvedeny v článku 7.“ A dále k čl. 7 odst. 2
citované směrnice, podle nějž se má „zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené
v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením
účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ Relevantními jsou rovněž ustanovení
čl. 8 kvalifikační směrnice (do ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu částečně transponovaných
až zákonem č. 379/2007 Sb.), a sice že „žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud se v části země
původu nevyskytují žádné případy odůvodněných obav z pronásledování ani reálné nebezpečí způsobení vážné újmy
a lze rozumně očekávat, že žadatel bude v dotyčné části země pobývat“ (odst. 1), přičemž se „při rozhodování
o žádosti přihlíží k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele“ (odst. 2).
[18] Krajský soud pak měl dále zohlednit možnosti vnitřní ochrany stěžovatele v zemi původu.
Pokud jsou totiž stěžovatelovy obavy o život důvodné a jsou-li spojeny s obtížemi
se soukromými osobami, nejedná se o důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
za předpokladu, že se stěžovatel může domoci vnitřní ochrany. Nejvyšší správní soud stanovil
ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93 (www.nssoud.cz), čtyři kritéria
pro posouzení možnosti vnitřní ochrany následovně: (1) zda je jiná část země pro žadatele
dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné
újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti; a (4) zda ochrana
v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Jak uvedl zdejší soud, „tyto
čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a mají rovněž svoji logickou posloupnost, a tudíž musí být
aplikovány ve výše uvedeném pořadí. Při posuzování všech čtyřech kritérií je navíc nutné brát v potaz celkové
poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, www.nssoud.cz). Při posuzování možnosti vnitřní
ochrany je přitom nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost,
rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými
poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost,
rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením
žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě
vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části
země, tak po jeho přesídlení (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 - 93).
[19] Krajský soud však uvedeným způsobem nepostupoval, z odůvodnění nevyplývá,
že by zkoumal otázku závažné újmy, selhání vnitrostátní ochrany či možnosti vnitřního přesídlení
stěžovatele. Krajský soud prakticky ve všem přitakal žalovanému a spokojil se s obecným
závěrem, že Ghana je demokratickou zemí s dobrým stavem individuálních svobod, včetně
svobody politického, náboženského i jiného projevu. Osobní situací stěžovatele se „zabýval“
jen konstatováním, že „stěžovatel měl jako student, blízký věku zletilosti, jistě seriózní
povědomost o případných možnostech styku se státními orgány v zemi původu“. S odkazem na
rozsudky zdejšího soudu (ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, a ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36) pak krajský soud na základě skutečnosti, že se stěžovatel nepokusil
domoci se svých práv nebo ochrany podle právního řádu země původu, uzavřel, že stěžovatel
nebyl pronásledován v azylově relevantním smyslu. Tento závěr se zdá být velmi zjednodušený,
pokud např. z informace o zemi původu MZV ze dne 11. 6. 2007, č. j. 118881/2007-LP vyplývá,
že použití násilí při řešení sporů (rodinných, politických atd.) v etnických skupinách je časté,
ojediněle končí i smrtí a státní správa se přitom vlastními nástupnickými spory nezabývá.
[20] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závěry žalovaného (i krajského soudu), že v rámci
regionu může být Ghana kvalifikována jako poměrně dobře fungující demokratická země,
jejíž státní správa je schopna řešit případy porušování lidských práv na svém území, nicméně
při posuzování konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu je vždy potřeba zvažovat konkrétní
situaci žadatele. Přes shromáždění poměrně značného množství informačních materiálů o zemi
původu se podle názoru Nejvyššího správního soudu nejedná o informace dostatečné
k tomu, aby bylo možno řádně posoudit situaci stěžovatele, neboť z nich není patrno,
jakým způsobem se tradiční kmeny staví ke svým příslušníkům, kteří se z důvodu změny
náboženského vyznání od tradic a rituálů odchýlili a jejich vykonávání odmítají, zvláště jedná-li se
o potomka vysoce postaveného příslušníka skupiny (tradiční vládce vesnice).
[21] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení (otázka azylové relevance stěžovatelova příběhu) a pro vady
řízení (nedostatečně zjištěný skutkový stav) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je
krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku. V dalším řízení tedy bude třeba především zjistit skutkový stav
takovým způsobem, aby bylo možno posoudit situaci, v níž se nacházejí příslušníci tradičních
ghanských kmenů (konkrétně kmene vesnice Asana), kteří z důvodu přestupu k jinému
náboženství odmítají dodržovat tradiční kmenové zvyklosti, a posléze řádně vyhodnotit
stěžovatelovu situaci ve vztahu jednotlivým prvkům institutu pronásledování a možnostem
vnitřní ochrany. Pozornost je třeba zvláště věnovat tomu, zda mohla být ochrana poskytnutá
stěžovateli v zemi původu účinná a zda k ní stěžovatel mohl mít (vzhledem k jeho osobní situaci)
přístup. V dalším řízení krajský soud rozhodne též o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu