ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.29.2011:70
sp. zn. 2 Azs 29/2011 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Jana
Rutsche v právní věci žalobkyně: L. O., zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem se
sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2011, č. j. 28 Az 4/2011 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Marka Čechovského se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1.] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala dne 9. 1. 2009 žádost o udělení mezinárodní
ochrany ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutím
Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 22. 12. 2010, č. j. OAM-15/VL-18-ZA12-2009,
stěžovatelce nebyla mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu udělena. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností.
II.
[2.] Stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost se opírá o důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“), tzn. namítá vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
[3.] Namítané vady správního řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že z postupu správního
orgánu i soudu je patrné, že od počátku pojaly k tvrzením stěžovatelky nedůvěru a zaměřily
se pouze na hledání nepřesností v jejích výpovědích, kterými pak odůvodnily nevěrohodnost
jejích tvrzení, aniž by se, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a mezinárodních
dokumentů (např. čl. 195 – 219 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN), pokusily obstarat dostatek
důkazů objektivně zjišťujících situaci v zemi původu stěžovatelky. Tím byla porušena zásada
materiální pravdy, zakotvená v ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní
řád“).
[4.] Odborné zprávy, o které správní orgán opřel své rozhodnutí, jsou navíc neaktuální
a vůbec nereflektují konkrétní problém stěžovatelky, kterým je atypické násilí páchané na ženách
– rituální oběti či vraždy; konkrétně se mělo jednat o obětování prvorozené dcery. Tím pádem
je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné, neboť se nijak fakticky nevypořádává
s tvrzením stěžovatelky. Správním orgánem vytýkané nevyužití možností vnitrostátní ochrany
není vůbec opřeno o objektivní důkaz, zda se lze u nigerijských státních orgánů vůbec dobrat
pomoci proti výše uvedenému druhu násilí.
[5.] Nepřezkoumatelnost rozsudku pak spatřuje stěžovatelka především ve špatné klasifikaci
pronásledování, které jasně ve stěžovatelčině případě naplňuje znaky domácího násilí. Krajský
soud ani žalovaný takovou klasifikaci neprovedl, a tudíž se ani nevyjádřil k otázce, zda domácí
násilí považuje za druh pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že i jednání soukromých osob může představovat
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace
nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Za pronásledování může být považováno rovněž použití psychického násilí nebo jednání
namířené proti osobám určitého pohlaví.
[6.] Vedle obavy z násilí stěžovatelka vyzdvihuje svoji příslušnost k ženskému pohlaví jako
možný důvod pronásledování. Stěžovatelka tento důvod sice výslovně neuvedla v žádosti
o mezinárodní ochranu jako důvod svého pronásledování, povahu hrozící újmy však nemá ani
povinnost přesně právně kvalifikovat, to je úlohou žalovaného. Stěžovatelka tvrdí, že byla
vystavena domácímu násilí (bod 17 kasační stížnosti), přičemž okolnosti tohoto násilí nebyly
zjišťovány. Z informací o zemi původu stěžovatelky nevyplývá, že by byly zaměřeny
na popisované násilí na ženách.
[7.] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že dostatečně nezkoumal rozhodnutí
správního orgánu neudělit jí humanitární azyl dle ustanovení §14 zákona o azylu. Vytýká soudu
rovněž evidentní nepřezkoumatelnost části odůvodnění, kde se soud zjevně řídil informacemi
„mezi řádky“, neboť nevychází ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž je projevem libovůle
soudu.
[8.] Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III.
[9.] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že celé řízení i jeho rozhodnutí bylo
v souladu s právními předpisy a námitky stěžovatelky považuje za neodůvodněné,
resp. za nepřípustné. Z toho důvodu navrhl kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
IV.
[10.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti a v této
souvislosti zkoumal, zda je kasační stížnost projednatelná v plném rozsahu. Soudy jsou obecně
povinny přezkoumávat napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů
a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede (§75 odst. 2 s. ř. s.).
[11.] Stěžovatelka mimo jiné namítá, že v zemi původu byla vystavena domácímu násilí, což
je skutečnost, kterou poprvé uvedla až v kasační stížnosti. V rozsahu této námitky je tedy kasační
stížnost v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná a zdejší soud se jí nebude zabývat.
V.
[12.] Nejvyšší správní soud se tedy v rozsahu přípustné části kasační stížnosti zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tj. otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pro stručnost lze odkázat na precedenční
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (publ. pod
č. 933/2006 Sb. NSS, tento a všechna další rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém
byl podrobně vymezen institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany.
Podle tohoto usnesení se o přijatelnou kasační stížnost může jednat v následujících typových
případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně,
3) nastane potřeba učinit judikatorní odklon (Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně),
4) bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[13.] Nejvyšší správní soud v daném případě přijatelnost kasační stížnosti neshledal. Ostatně
stěžovatelka ani sama neuvedla, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, aby Nejvyšší
správní soud mohl kasační stížnost věcně projednat a zabývat se tak podrobně všemi jejími
věcnými námitkami.
[14.] Podle stěžovatelky se krajský soud dostatečně nevypořádal s tím, zda se v jejím případě,
tvrdí-li, že jí v zemi původu hrozí zabití ze strany soukromých osob (obyvatel jedné z nigerijských
vesnic) z důvodu, že se odmítá podrobit rituálnímu obřadu v roli oběti, jedná o relevantní důvod
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a tedy důvod pro udělení azylu. K tomu lze poukázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101,
publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS (srov. též Kosař, D., Molek, P., Honusková, V., Jurman, M.,
Lupačová, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 28), podle něhož
je pojem pronásledování, jak jej chápe zákon o azylu (§2 odst. 8), resp. směrnice Rady
2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo
osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných
důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (kvalifikační směrnice),
naplněn nejen existencí hrozby vážné újmy, ale též selháním vnitrostátní ochrany.
[15.] Přestože by důvod hrozby vážné újmy, jak jej stěžovatelka popsala (příslušnost k určité
sociální skupině, která je tvořena prvorozenými dcerami členů skupiny soukromých osob (sekty)
v nigerijské vesnici Ugo) teoreticky mohl představovat důvod azylově relevantní a přestože
skutková zjištění žalovaného obecně poukazují na některé případy násilí páchaného na ženách,
resp. na diskriminační přístup k nim v zemi původu, pro daný případ je stěžejní skutečnost, zda
se stěžovatelka ve svém případě mohla domoci vnitrostátní ochrany před tvrzenou hrozbou
pronásledování. Na absenci této komponenty pojmu pronásledování spočívá argumentace
žalovaného i krajského soudu – založená na informacích získaných o zemi původu - především.
[16.] Koncept vnitřní ochrany je vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. Tato
problematika přitom již byla mnohokrát předmětem rozhodovací činnosti Nejvyššího správního
soudu, za všechny je možné uvést např. rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74,
v němž bylo posuzování možnosti vnitřní ochrany podrobně řešeno. K tomu lze dodat,
že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv.
doplňkové ochraně ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu.
[17.] Pokud stěžovatelka uvádí, že se žalovaný zaměřoval zejména na nepřesnosti
v jejích výpovědích a hledal tak pouze záminku k zamítnutí její žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, lze s odkazem na konstantní judikaturu zdejšího soudu uvést, že výpověď žadatele
je základním východiskem, od něhož se azylové řízení odvíjí a je tudíž nutné přikládat ve všech
jeho fázích žadatelovým výpovědím zásadní význam (např. rozsudek ze dne 19. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 102/2007 - 84). Problematikou věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl se zdejší soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, k rozložení důkazního
břemene mezi žadatele a správní orgán lze pak v podrobnostech odkázat na rozsudek ze dne
30. 9. 2008, 5 Azs 66/2008 - 70. Ve vztahu k této námitce stěžovatelky se tedy jedná
o problematiku dostatečně prejudikovanou, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal,
že by se krajský soud či žalovaný odchýlil od závěrů uvedených v odkazovaných rozhodnutích.
[18.] K námitce nedostatečnosti soudního přezkumu ohledně rozhodnutí žalovaného neudělit
stěžovatelce humanitární azyl lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, v němž byl vymezen smysl tohoto institutu. Soudní přezkum
rozhodnutí o humanitárním azylu je přitom omezen na to, zda není v rozporu se zákazem
„libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního
státu“ (obdobně viz též rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, publ. pod
č. 112/2004 Sb. NSS, či ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52).
[19.] Konečně pokud stěžovatelka soudu vytýká zjevnou libovůli, když uvedl, že „pravý důvod
odchodu žalobkyně tak zůstal pro soud utajen, nicméně se lze domnívat z informací „mezi řádky“, že žalobkyně
mohla vést k vycestování z Nigérie touha a představa pohodlnějšího života.“, nelze v této části odůvodnění
spatřovat projev libovůle, ale pouze obrazné vyjádření krajského soudu (zvolené možná
nešťastně), že v otázce důvodu odchodu stěžovatelky z Nigérie vychází z kontextu celého
případu.
[20.] Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal žádný
z důvodů, který by v tomto případě zakládal přijatelnost kasační stížnosti, a proto ji odmítl.
[21.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
[22.] Stěžovatelce byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy obhajoby, doplnění kasační stížnosti) ve výši 2 x 2100 Kč, a náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 4
800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu