ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.29.2019:33
sp. zn. 2 Azs 29/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. H. C., zast. Mgr.
Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-19629-4/SO-2018,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 7. 2018, č. j. 25 A 32/2018 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
3 400 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Vratislava Taubera, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-19629-4/SO-2018 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 4. 1. 2018 č. j. OAM-12314-25/PP-2017, kterým byla podle §87e odst. 1 ve spojení
s §87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce
o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské Unie na území
České republiky, neboť je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit
veřejný pořádek.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal dne 7. 8. 2017 o povolení
k přechodnému pobytu na území České republiky jako rodinný příslušník občana Evropské Unie,
neboť je otcem nyní zhruba čtyřletého chlapce. Ministerstvo vnitra žádost zamítlo podle §87e
odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je důvodné podezření,
že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, přičemž tuto hrozbu
Ministerstvo vnitra spatřovalo v úmyslném jednání žalobce, pro které byl odsouzen rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 11 T 116/2016, k trestu odnětí svobody
v trvání 2 roky a zařazen do věznice s dozorem, pro zločin pohlavního zneužití podle §187
odst. 1 trestního zákoníku. Ministerstvo vnitra uzavřelo, že žalobce nerespektuje základní pravidla
chování a morálku vyžadovanou společností na českém území, přičemž stupeň škodlivosti
jeho jednání je dán zejména významem chráněného zájmu, konkrétně zájmu na ochraně
mravního i tělesného vývoje dětí a na ochraně osob mladších 15 let před jakýmikoliv útoky
na jejich pohlavní nedotknutelnost. Jednání žalobce shledalo Ministerstvo vnitra natolik
společensky nebezpečným, že představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné porušení
veřejného pořádku. Ministerstvo vnitra se zabývalo přiměřeností dopadu svého rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobce, zejména ve vztahu k nezletilému synu P. C.,
se kterým žalobce od podmíněného propuštění z výkonu trestu žije ve společné domácnosti,
a uzavřelo, že s ohledem na to, že žalobce byl manželem a vedle toho otcem tří nezletilých dětí,
současně žil s přítelkyní, s níž počal další dítě, a současně po dobu delší dvou let pohlavně
zneužíval nezletilou dívku, převažuje veřejný zájem na ochraně zdraví a lidských životů občanů
České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů.
[3] Napadené rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 25 A 32/2018 - 35, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud konstatoval, že pro užití výhrady veřejného pořádku ve smyslu §87e
odst. 1 zákona o pobytu cizinců je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem
v projednávané věci, které mohou mít vliv na posouzení hrozby budoucího porušení
veřejného pořádku. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 2 Azs 156/2018-49, mezi takové skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané
trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, doba, která uplynula
od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu
v České republice, jakým způsobem přistupoval žalobce k výkonu trestu, zda se např. vyhýbal
nástupu výkonu trestu, zda splatil či řešil závazky vůči státu spojené s trestním stíháním
apod. Žalovaný se však žádnými dalšími okolnostmi nezabýval a zaujal nepřezkoumatelný názor
o existenci skutečné a závažné hrozby založený pouze na společenské nebezpečnosti jednání
žalobce, pro které byl odsouzen. Tato okolnost je sice nepochybně podstatná, nicméně jde pouze
o jeden aspekt posouzení; žalobce sice porušil právo, další aspekty, proč žalobce představuje
hrozbu pro veřejný pořádek, například zda jde o jediný exces či zda se žalobce dopouští
protiprávního jednání opakovaně, jakým způsobem přistoupil žalobce k trestnímu stíhání,
jak se žalobce chová po podmíněném propuštění z výkonu trestu, vše s přihlédnutím k tomu,
že žalobce byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, však žalovaný pominul.
[5] Co se žalobcem zdůrazněného podmíněného propuštění týká, pak podle názoru
krajského soudu nelze vliv této skutečnosti a priori odmítnout s tím, že zkušební doba ještě
neuplynula, a proto žalobce nebezpečí pro veřejný pořádek představuje, jak v napadeném
rozhodnutí uzavřel žalovaný. Podmíněné propuštění z výkonu trestu je podle judikatury
Ústavního soudu i trestněprávní doktríny založeno na hodnocení, zda došlo ke skutečnému
polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede
k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti (viz nález Ústavního
soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97, nález ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 144/05,
nález ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 68/04, či nověji nález ze dne 28. 11. 2018,
sp. zn. II. ÚS 482/18; dále Vicherek, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní
revue. 2018, 1, str. 6). Dospěl-li trestní soud k závěru, že žalobce splnil podmínky podmíněného
propuštění, shledal tím, že u žalobce došlo ke skutečnému polepšení a nápravě již vykonanou
částí trestu. Žalovaný se tak podle názoru krajského soudu musí zabývat tím, jak toto polepšení
a náprava žalobce ovlivňuje aktuální, skutečnou a závažnou hrozbu, kterou žalobce pro veřejný
pořádek podle žalovaného představuje. Má-li žalovaný za to, že v případě žalobce jsou tyto další
aspekty bez významu na konstatování hrozby veřejnému pořádku, musí svůj závěr v rozhodnutí
uvést a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Správní úvaha žalovaného v tomto směru
však v napadeném rozhodnutí chybí.
[6] Pro úplnost krajský soud dodal, že neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí
je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky s ohledem na dopady rozhodnutí
na nezletilého syna žalobce, se kterým žije ve společné domácnosti. Na tomto místě je třeba
podotknout, že neudělením povolení k přechodnému pobytu nebyla žalobci odepřena rodičovská
práva k jeho synovi. S možností pobytu dítěte a rodiče ve dvou odlišných státech v obecné rovině
počítá i Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), jejíž čl. 10 odst. 2 v této souvislosti požaduje
pouze umožnění pravidelného osobního kontaktu. Právní řád poskytuje určité možnosti (např.
v podobě krátkodobých víz), aby se mohli žalobce a syn navštěvovat, a to i přes značnou
vzdálenost mezi Českou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou.
II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobce
[7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se nezabývala vyjma samotného
charakteru a závažnosti spáchané trestné činnosti i dalšími okolnostmi, které mají vliv
na posouzení závažnosti hrozby závažného narušení veřejného pořádku. Stěžovatelka má za to,
že se správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními okolnostmi
případu a rozhodnutí vydal na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Zohledněna
byla rovněž skutečnost, že z hlediska trestněprávního se jednalo o jediný trestný čin žalobce,
nicméně tento byl páchán po dlouhou dobu formou opakovaných útoků na sexuální integritu
nezletilé, což nesvědčí o ojedinělosti excesu žalobce.
[9] Dle stěžovatelky nelze pominout, že námitky žalobce v rámci odvolacího řízení
rozporovaly skutková zjištění pouze v rovině obecných tvrzení nemajíce oporu v žádných
relevantních podkladech. Žalobce nedoložil žádné doklady (např. doklady o legální pracovní
aktivitě, funkčním rodinném životě) a nenavrhl provedení jiných důkazů (např. výslech sebe
či rodinných příslušníků). V řízeních o žádostech nelze po správních orgánech vyžadovat,
aby z vlastní iniciativy obstarávaly všechny důkazy ve prospěch či neprospěch žadatele. Důvodem
je skutečnost, že se jedná zejména o důkazy týkající se soukromí žadatele, potažmo jeho
rodinných příslušníků. Proto je v jeho zájmu, aby takové skutečnosti, v důsledku kterých by bylo
možné učinit závěr o nepřiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života,
či o neodůvodněnosti závěru, že představuje nebezpečí narušení veřejného pořádku
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21).
[10] Stěžovatelka trvá na tom, že nepochybila a zvážila všechny relevantní okolnosti
k rozhodnutí. Z tohoto důvodu navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] K obecné námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že napadený rozsudek touto vadou zjevně netrpí, jelikož z rozsudku je zřejmé,
z jakých důvodů krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a jakým právním názorem ji zavázal.
Stěžovatelka ostatně nijak nerozvedla, v čem by tato vada měla spočívat.
[14] Podle §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců (m)inisterstvo žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu
nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
[15] Výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“
v kontextu zákona o pobytu cizinců se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS,
přičemž konstatoval, že „(p)ři výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného
pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem
vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle
§119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být
jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES).
I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové
životní situaci.“
[16] Pojem „veřejný pořádek“ je tedy nutno chápat a vykládat v kontextu konkrétního
ustanovení, v němž je použit, a vycházet přitom z jeho účelu. Byť v citovaném usnesení
se rozšířený senát zabýval výkladem tohoto pojmu primárně ve vztahu k §119 zákona o pobytu
cizinců, považuje Nejvyšší správní soud jeho závěry za přiměřeně použitelné i v posuzované věci,
samozřejmě při zohlednění smyslu a účelu §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců,
podle něhož správní orgány v této věci postupovaly a který je ovšem právě jedním z ustanovení
přímo transponujících do českého právního řádu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Musí být
tedy dle zásady eurokonformního výkladu vnitrostátního práva interpretován v souladu s textem
i účelem daného ustanovení směrnice představujícího kodifikaci předchozí judikatury Soudního
dvora k dané otázce. To platí i přesto, že v nyní posuzované věci jde o rodinného příslušníka
občana ČR, který svobodu volného pohybu či pobytu v jiných členských státech nevyužívá,
nicméně pokud se zákonodárce rozhodl i tyto osoby zařadit do kategorie rodinného příslušníka
občana EU (§15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), musí být dané ustanovení interpretováno
ve všech případech jednotným způsobem. Uvedené ustanovení směrnice přitom uvádí: Opatření
přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí
být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí
takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí
s dotyčnou osobou nebo souvisí s generální prevencí, nejsou přípustná.“ (zvýraznění doplněno NSS).
[17] Z dikce §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného
ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní
jednání žalobce ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení
k přechodnému pobytu podle §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto
ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele
ovšem bude velmi často výchozím bodem úvahy o tom, zda u žadatele i do budoucna existuje
důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
Při posuzování tohoto rizika je kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba
zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak
opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu
a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj
k dosavadní trestné činnosti atd. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018 - 49).
[18] Správní orgány se při hodnocení hrozby, kterou žalobce představuje, podrobně
zaobíraly závažností trestného činu, za nějž byl odsouzen. V dalším však se věcí zabývaly
nedostatečně.
[19] Krajský soud správně poukázal na to, že „(p)odmíněné propuštění z výkonu trestu je podle
judikatury Ústavního soudu i trestněprávní doktríny založeno na hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení
a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti,
tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 463/97, nález ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 144/05, nález ze dne 9. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 68/04, či nověji nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18; dále Vicherek, R.
Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, 1, str. 6).“ Toto obecné
východisko však na nyní projednávaný případ aplikoval zčásti nesprávným způsobem.
[20] Při posuzování osobnosti a prognózy dalšího chování osoby, která byla odsouzena
pro trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je nutno rozlišovat dva úhly pohledu.
Tím prvním je hledisko trestněprávní a kriminologické. Druhým, a v řadě ohledů přísnějším
z pohledu nároků, které se na posuzovanou osobu kladou, je pak hledisko cizinecko-právní.
[21] Trestní právo je ultima ratio, tedy ten nejvíce invazivní prostředek, který má veřejná moc
k tomu, aby přiměla jednotlivce k dodržování práva. Uplatnění trestního práva, a v rámci něho
uložení a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, má být vyhrazeno jen pro ty případy,
kdy jiné prostředky zjevně nedostačují. Jinak řečeno, ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy velmi
zásadně omezen na své osobní svobodě, má být jednotlivec pokud možno jen tak dlouho, jak je
to nezbytné pro jeho nápravu. Proto je systém trestní spravedlnosti v České republice i jiných
srovnatelných státech koncipován tak, že zná řadu cest jak minimalizovat uplatnění
nejinvazivnějšího prostředku trestní represe, jímž je výkon trestu odnětí svobody. Jednou z těchto
cest je poté, co odsouzený část trestu odnětí svobody vykonal, jeho podmíněné propuštění.
K podmíněnému propuštění má podle §88 trestního zákoníku dojít poté, co soud shledá,
že odsouzený svým chováním ve výkonu prokázal polepšení a může se od něho očekávat,
že v budoucnu povede řádný život. Soud tedy k podmíněnému propuštění odsouzeného
přistupuje tehdy, je-li s ohledem na dosavadní chování přesvědčen o rozumné naději na jeho
nápravu. Trestněprávní pohled je – a musí – být vždy veden zásadou subsidiarity trestní represe,
a tedy obecně vzato „dávat šanci“ k návratu na svobodu, jsou-li rozumné důvody k víře, že bude
využita.
[22] Míru této „trestněprávní naděje“ však nelze bez dalšího ztotožňovat s tím, nakolik
ten odsouzený, který je současně cizincem, představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek. Trestněprávní odsouzení pro nikoli bagatelní trestný čin je
zpravidla signálem toho, že takové důvodné nebezpečí je zde dáno. Signál neznamená jistotu,
avšak nelze jej nevzít v úvahu. Za nikoli bagatelní trestný čin je zpravidla třeba považovat i ten,
jehož se dopustil žalobce – tedy takový, který byl páchán úmyslně po delší dobu
a jehož společenská nebezpečnost vyjádřená v obecné rovině trestní sazbou a individuálně
zohledněná trestním soudem zejména v tom, jaký druh a jakou výši trestu uložil, je významná.
[23] O tom, že žalobce se dopustil trestného činu významné nebezpečnosti, není pochyb
a v tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění na str. 4 dole a str. 5 nahoře v rozhodnutí
stěžovatele. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti obvykle (ne však nezbytně
vždy) představují závažné narušení veřejného zájmu na ochraně mravního i tělesného vývoje dětí
mladších 15 let, a tedy budou obvykle (ale opět ne vždy) naplňovat znaky „narušení veřejného
pořádku závažným způsobem“. Žalobce byl odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání
podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, jenž spočíval v tom, že po dobu zhruba 2 let opakovaně
pohlavně zneužíval zhruba třinácti- až patnáctiletou dceru svých přátel. Podle odůvodnění
rozsudku v trestní věci nešlo o milostný vztah žalobce a nezletilé, nýbrž spíše o využívání
slabosti, nedostatku schopnosti obrany a stydlivosti nezletilé žalobcem k tomu, aby uspokojoval
své sexuální potřeby. Soud dospěl k závěru, že přes předchozí trestní bezúhonnost žalobce je
třeba vzhledem k povaze jeho činu, způsobu jeho života i k tomu, jak ke svému jednání po jeho
odhalení přistupoval, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 2 let.
[24] Bylo-li nutno považovat výše popsaný trestný čin, jehož se žalobce dopustil,
za nebezpečný, musely by v řízení vyjít najevo významné skutečnosti, jež by dávaly vysokou míru
naděje, že přes minulé závažné pochybení již žalobce nyní nebezpečí, že by mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek, nepředstavuje. Takovými skutečnostmi může být jeho
chování po odsouzení, jež vyústilo v podmíněné propuštění. Samo o sobě však podmíněné
propuštění nelze považovat za dostatečný důvod pro závěr, že takové nebezpečí neexistuje. Jinak
řečeno, aby správní orgán mohl učinit závěr, že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musela by v době, kdy je žalobce podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost,
že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohledech nebude
představovat jeho pobyt na území ČR nebezpečí pro veřejný pořádek. Poté, co žalovaný svoji
důvěryhodnost zásadním způsobem zpochybnil spácháním trestného činu významné závažnosti,
je spravedlivé po něm vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho pro futuro
již nehrozí. Tato pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru „trestněprávní naděje“
na polepšení, jež mohla být důvodem pro žalobcovo podmíněné propuštění. Znamená to tedy,
že nemusí stačit absence informací o tom, že by se žalobce choval rizikově; podle okolností po
něm může být vyžadováno, aby stěžovatele ujistil, že se chová řádně a že tomu tak bude i nadále,
a svá tvrzení přiměřeně osvědčil.
[25] Na druhé straně se nelze ztotožnit s paušalizujícím názorem stěžovatele, že teprve
úspěšným uplynutím zkušební doby podmíněného propuštění přestane žalobce představovat
nebezpečí pro veřejný pořádek. Nic takového ostatně ani neplyne z dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu. Ten k roli zkušební doby v bodě 18 svého shora již zmíněného
rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018 - 49, uvedl: „I délka zkušební doby podmíněného
propuštění (…) má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby s určitými
osobnostními charakteristikami, a může být nahlížena jako „rizikové“ období, kdy je potřeba hrozbou návratu
do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést řádný život.
I když rozhodně nelze zjednodušeně říci, že překážka pro povolení k přechodnému pobytu trvá přesně po zkušební
dobu podmíněného propuštění, určitou indicii, již nelze přehlížet, tato okolnost představuje.“ Samo uplynutí
zkušební doby tedy žádný jasný mezník v intenzitě nebezpečnosti cizince nemusí představovat,
jakkoli obvykle bude významným faktorem pro posouzení nebezpečí, které cizinec může
pro veřejný pořádek představovat. Je totiž velmi dobře představitelné, že již v průběhu zkušební
doby bude patrné, že žádným nebezpečím pro veřejný zájem aktuálně není a ani v budoucnu
pravděpodobně nebude, například proto, že autenticky a do hloubky změnil svůj přístup k životu
žádoucím směrem. Stejně tak je ale velmi dobře možné, že ani úspěšným osvědčením ve zkušební
době jeho nebezpečnost pro veřejný zájem nepomine, například proto, že skutečnou vůli k trvalé
změně svého přístupu k životu žádoucím směrem neprojevuje a řádně se chová jen „pro účely“
přečkání důsledků trestního odsouzení. Vše závisí na individuálním posouzení životních poměrů
a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto ohledu pro stěžovatele pouze
východiskem jeho autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců. Informace
o trestní historii cizince je správní orgán povinen si v dostatečné míře podrobnosti opatřit
a patřičně je reflektovat, nicméně musí na ně hledět s ohledem na odlišné účely trestního
a cizineckého práva.
[26] Pro podrobnější posouzení chování žalobce tedy musí být jeho poměry a chování
zkoumány důkladněji, než jak se zatím stalo. V tom se lze s právním názorem krajského soudu
ztotožnit, a proto lze souhlasit i s jeho závěrem, že rozhodnutí stěžovatele je třeba zrušit.
Jeho právní názor ohledně toho, jak má být žalobce posuzován, však bylo nutno zkorigovat.
[27] Stěžovatel si v dalším řízení opatří dostatek informací o chování žalobce ve výkonu
trestu, ve zkušební době a případně i po jejím uplynutí. Například si od soudu opatří podklady
týkající se výkonu trestu odnětí svobody a průběhu zkušební doby, a to nejen usnesení
o podmíněném propuštění, jež je obsahem správního spisu. To však neposkytuje podrobnější
informace o důvodech podmíněného propuštění, neboť neobsahuje odůvodnění. Stěžovatel
zváží pečlivě i rizika spojená s osobou žalobce a stylem jeho života, která by se mohla objevit
v budoucnu. Nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku žalobcem může za určitých
okolností spočívat i v neuspořádaných rodinných poměrech žalobce a v problematičnosti jeho
vztahů k příbuzným a rodinným příslušníkům přátel (to bylo, jak je patrné z rozsudků trestních
soudů, jednou z příčin spáchání trestného činu, za nějž byl odsouzen). Stejně tak může spočívat
ve zdrojích žalobcovy obživy a jeho pracovních, obchodních či jiných obdobných vztazích.
Při posuzování, zda žalobce může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je s ohledem
na povahu jeho minulého závažného protizákonného jednání třeba obezřetnosti a za určitých
okolností i jisté míry předběžné opatrnosti. Česká republika má právo od cizinců, kteří chtějí
dlouhodobě pobývat na jejím území, vyžadovat patřičný respekt ke svému právnímu řádu.
[28] Ve shodě s krajským soudem lze uzavřít, že správní orgány se otázkou, zda ze strany
stěžovatele hrozí důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku v budoucnosti,
nezabývaly dostatečně, čímž zatížily napadená rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Zčásti
též nesprávně posoudily rozhodné právní otázky.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v řízení o kasační stížnosti vznikly
náklady řízení zaplacením odměny jeho zástupci, advokátovi. Odměna zástupce činí za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) částku 3 100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky]. Náhrada hotových výdajů pak činí 300 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu