ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.416.2004
sp. zn. 2 Azs 416/2004 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. K.,
zastoupený Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 7. 2004, sp. zn. 14 Az 150/2003,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2004,
sp. zn. 14 Az 150/2003, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2003,
č. j. OAM-769/VL-16-C10-2002, jímž stěžovateli nebyl udělen azyl podle ustanovení §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí svého návrhu.
Tvrdí, že krajský soud porušil ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s., když podaná žaloba byla
věcně projednatelná (byť nebyla napsána „pregnantně“) a na této skutečnosti nic nemění
ani to, že odůvodnění žaloby bylo podáno po lhůtě (§72 odst. 1 s. ř. s.). Pokud žaloba trpěla
vadami, měl soud postupem podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat žalobce k odstranění
vad, což však neučinil. Proto stěžovatel považuje napadené usnesení za „předčasné a nemající
oporu v zákoně“ a navrhuje jeho zrušení. Zároveň žádá přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil,
že stěžovatel žalobou ze dne 2. 6. 2003 (představující ve skutečnosti vyplněný formulář)
napadl v celém rozsahu citované rozhodnutí žalovaného, a to z důvodu nesprávného
posouzení skutkového stavu věci a pro nesprávnost s ohledem na příslušná ustanovení zákona
č. 325/1999 Sb. V závěru žaloby stěžovatel uvedl, že její odůvodnění dodá dodatečně.
Usnesením ze dne 9. 6. 2003, č. j. 14 Az 150/2003 - 10, krajský soud stěžovateli
uložil, aby podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odstranil nedostatky žaloby, spočívající
v absenci žalobních bodů a aby uvedl důkazy k prokázání svých tvrzení. Ke splnění
této povinnosti stanovil soud lhůtu 10 dnů od doručení tohoto usnesení a stěžovatele vyzval,
že nebude-li žaloba v této lhůtě doplněna a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud žalobu odmítne.
Toto usnesení bylo doručováno stěžovateli na adresu pobytového střediska
a protože zde stěžovatel nebyl zastižen, byla zásilka uložena dne 19. 6. 2003.
Zároveň je však na zásilce vyznačeno, že stěžovatel měl propustku do 2. 7. 2003
a do té doby se zdržoval na adrese jiné (M. H., N. 156, K., viz č. l. 10a).
Podání označené jako „odůvodnění žaloby“ bylo stěžovatelem (zastoupeným
již právním zástupcem Mgr. Vaškevičem) podáno k poštovní přepravě dne 2. 7. 2003
a dne 3. 7. 2003 bylo doručeno krajskému soudu. Jeho obsahem je výčet jednotlivých
žalobních bodů, spočívající v uvedení konkrétních zákonných ustanovení, která byla
porušena, dále v tvrzení, že stěžovatel je v zemi původu perzekuován z důvodu
své nepříslušnosti ke zločineckým strukturám, a návrh na výslech dvou svědků,
kteří tyto skutečnosti měli doložit.
Následně si krajský soud vyžádal vyjádření žalovaného k žalobě. Toto vyjádření zaslal
dne 28. 11. 2003 právnímu zástupci stěžovatele s upozorněním na možnost repliky.
Zároveň stěžovatele vyzval k navržení důkazů, k vyjádření se k osobám rozhodujících soudců
a požádal ho o vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání ve smyslu
ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. s výslovným upozorněním, že pokud stěžovatel trvá na ústním
jednání, má se vyjádřit k tomu, zda žádá tlumočníka.
Přípisem ze dne 17. 12. 2003 stěžovatel soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání
v této věci a že požaduje účast tlumočníka do ukrajinského jazyka.
Napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 14 Az 150/2003 - 47, krajský soud
podanou žalobu odmítl, a to z důvodu, že neobsahovala žádné žalobní body, přičemž lhůta
k doplnění končila dne 17. 6. 2003. Stěžovatel sice žalobu doplnil podáním předaným
k poštovní přepravě dne 2. 7. 2003, nicméně učinil tak opožděně. Proto soud dospěl k závěru,
že nebyly splněny podmínky řízení a jelikož se jednalo o neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svoji konstantní judikaturu
(viz např. č. 113/2004 Sb. NSS), podle níž „v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon
stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek
podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech
vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť - takto široce pojímaná - povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě
dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován.“
Z postupu krajského soudu v projednávané věci nicméně bylo jasně seznatelné,
že soud podanou žalobu nepovažoval za věcně neprojednatelnou z důvodu neodstranitelných
nedostatků podmínek řízení, neboť v opačném případě by nebyl dán racionální
důvod k vyzvání stěžovatele k odstranění nedostatků žaloby (viz rekapitulace shora).
Rovněž další kroky krajského soudu - zaslání žaloby včetně jejího doplnění žalovanému
k vyjádření, doručení vyjádření žalovaného stěžovateli k možnosti repliky, výzva k vyjádření
ohledně ústního jednání - lze nepochybně vykládat tak, že směřovaly k meritornímu
rozhodnutí v této věci. K tomu je vhodné odkázat též na právní názor Ústavního
soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 484/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 259),
podle něhož „dotaz na účastníky řízení o správní žalobě, zda souhlasí s rozhodnutím věci
mimo ústní jednání, by logicky měl signalizovat, že soud hodlá rozhodnout ve věci samé,
jinak řečeno, že je o čem rozhodovat a že tedy, byť možná s výhradami, žaloba splňuje
zákonné náležitosti.“ Postup krajského soudu tedy v projednávané věci provedením
popsaných kroků u účastníků řízení jednoznačně musel vyvolat přesvědčení o meritorním
rozhodování a tomuto legitimnímu očekávání proto přiměřeně odpovídala i jejich procesní
aktivita. Postup soudu, vrcholící za dané situace nikoliv meritorním rozhodnutím,
nýbrž procesním usnesením odmítajícím žalobu, je proto zcela překvapivý, nepředvídatelný
a tedy i nežádoucí. Jak totiž vyplývá ze shora provedené rekapitulace, procesní situace
se od počátku řízení před krajským soudem nikterak nezměnila v tom smyslu,
že by snad teprve později vyvstal na povrch důvod pro odmítnutí žaloby, na počátku řízení
soudu objektivně neznámý.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na svůj dříve vyslovený právní názor
(rozsudek ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 Azs 75/2004), podle něhož „odmítnout podání
podle §37 odst. 5 s. ř. s. není možné, pokud výzva k odstranění vad podání nebyla žalobci
řádně doručena.“ V daném případě bylo usnesení krajského soudu s výzvou k odstranění
předmětných vad žaloby doručováno na adresu stěžovatele v pobytovém středisku,
nicméně z obálky zásilky bylo soudu známo, že stěžovatel se na této adrese do 2. 7. 2003
nezdržoval, neboť byl na základě řádné propustky dočasně ubytován jinde. Za této situace
nemohla být naplněna dikce ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř. (poznámka soudu: v tehdy platném
znění), neboť stěžovatel se v místě doručení v rozhodnou dobu nezdržoval. Výzva
k odstranění vad žaloby tak za dané situace stěžovateli nebyla řádně doručena a dodatečné
odůvodnění žaloby, podané k poštovní přepravě dne 2. 7. 2003, proto za těchto okolností
mělo být při rozhodování soudu zohledněno. Jinak řečeno, za situace, kdy soud vyzve žalobce
k odstranění vad žaloby a určí mu za tímto účelem soudcovskou lhůtu a tato výzva žalobci
není řádně doručena, není možno nepřihlédnout k odstranění vad žaloby (resp. k jejímu
doplnění) z důvodu, že bylo učiněno opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že se krajský soud v projednávané věci dopustil procesního pochybení, které zakládá
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nezákonnost jeho usnesení napadeného
nyní posuzovanou kasační stížností. Kasační stížnost proto považuje za důvodnou a napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušuje a věc mu vrací k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud - jsa vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. - posoudil stěžovatelovu žalobu znovu,
a to v podobě jejího doplnění učiněného podáním podaným k poštovní přepravě dne
2. 7. 2003.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu