ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.42.2005
sp. zn. 2 Azs 42/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
A. M. Ch., zastoupen: Mgr. Umar Switat, advokát se sídlem Praha 6, Papírenská 114/5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
24. 9. 2004, č. j. 55Az 862/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým b yla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 9. 2003, č. j. OAM-2439/VL-11-ZA04-2003,
kterým nebyl stěžovateli udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona
č. 2/2002 Sb. (dále jen zákona o azylu) a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a na základě
dostatečně zjištěného stavu věci, neboť stěžovatel nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek
pro udělení azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
namítá, že žalovaný při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a neopatřil si potřebné podklady, porušil tak §3 odst. 4 a §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Rovněž se domnívá, že za situace, kdy si žalovaný nezajistil
výpovědi žádných svědků, kteří by tvrzení stěžovatele zpochybnili, je třeba vycházet z jeho
poslední výpovědi ze dne 11. 8. 2003 a z objektivně uvedených skutečností.
Z toho lze jednoznačně zjistit, že je stěžovatel v Alžírsku pronásledován a má obavu
o svůj život. Na závěr kasační stížnosti poukazuje stěžovatel na ústavně zaručené právo
na soudní ochranu a poněkud nelogicky též na lhůtu podle §84 s. ř. s. V neposlední řadě
požádal o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Zdejší soud z kasační stížnosti také zjistil, že neobsahuje návrh stěžovatel e
(tzv. petit) a chybí jí tak jedna z náležitostí podle §106 odst. 1, §37 odst. 3 s. ř. s.; bylo
tak třeba uvážit zda je přes tento nedostatek kasační stížnost projednatelná. Náležitosti kasační
stížnosti jsou stanoveny v §106 odst. 1 s. ř. s., který odkazuje na §37 s. ř. s. Podle odst. 5
naposled uvedeného ustanovení je-li podání stiženo vadou, vyzve předseda senátu podatele
k jejímu odstranění a stanoví k tomu lhůtu. Nedoplní-li podatel v této lhůtě podání a jedná
se o takový nedostatek, který znemožňuje pokračovat v řízení, předseda senátu podání
odmítne. Nejvyšší správní soud má však za to, že v daném případě neuvedení petitu v kasační
stížnosti nejenže není takovým nedostatkem, kvůli kterému by mohlo dojít k odmítnutí
podání, ale není ani takovým nedostatkem k jehož odstranění by měl být stěžovatel vyzýván.
V případě, kdy stěžovatel brojí kasační stížností proti pravomocnému rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba a zpochybňuje zákonnost tohoto rozsudku i postupu
jak krajského soudu tak žalovaného, je totiž jediným jeho právně relevantním požadavkem
zrušení tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud totiž může, bez ohledu na návrh
stěžovatele učiněný v kasační stížnosti, o kasační stížnosti, kterou projednává věcně,
rozhodnout jen tak, že jí buď zamítne anebo rozhodnutí krajského soudu zruší a věc
mu vrátí k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že nelze předpokládat,
že by stěžovatel - tedy účastník, který kasační stížnost podal - požadoval její zamítnutí,
má zdejší soud za zcela zřejmé, že ačkoli to výslovně neuvedl, navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá jednak nedostatek skutkových zjištění, a to správním orgánem
i soudem, porušení zákona při zjišťování skutečného stavu [§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. ]
a nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Prvotní jsou námitky týkající se nedostatečného zjiš tění skutkového stavu,
když jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností lze stavět právní
závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 22. 5. 2003 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že do České republiky přijel v lednu 1999 podnikat,
avšak v září 2002 předal doklady zprostředkovateli, který s nimi zmizel. Stěžovatel
zde nechce žít nelegálně a proto žádá o azyl. V ručně psané žádosti z téhož dne uvedl,
že o azyl žádá kvůli terorizmu, že chce hledat lepší život a stabilitu. Při pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu stěžovatel sdělil, že z Alžírska odjel proto, že tam nebyla možnost
sehnat zaměstnání; rozhodl se tudíž odjet za prací do zahraničí. Na druhou stranu
však také uvedl, že pro to, aby práci v Alžírsku nalezl, nedělal vůbec nic, neboť ho živil otec
a žádný výdělek vlastně nepotřeboval. Stěžovatel dále poukázal na to, že vystupoval
v rozhlase a v tom spatřoval ohrožení svého života, protože v Alžírsku není bezpečno.
K dotazu žalovaného sdělil, že v souvislosti s odvysílanými pořady neměl nikdy žádné potíže.
Rovněž neměl žádné problémy se státními orgány a není také terorizmem ohrožen více
než kdokoli jiný v Alžírsku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2003 stěžovateli azyl
neudělil z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že je povinností
správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo
být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody,
pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. Namítá-li stěžovatel, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak vyplynulo ze správního spisu žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci
a to jak z výpovědi stěžovatele při pohovoru ze dne 11. 8. 2003 tak ze samotné žádosti o azyl.
Při svém rozhodování rovněž přihlédl ke Zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv v Alžírsku za rok 2002, Informacím Ministerstva zahraničních věcí
České republiky z roku 2001 a 2003 a rovněž k databázi ČTK. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu jsou tato zjištění žalovaného dostatečná pro to, aby v dané věci mohl
rozhodnout a nebylo tak třeba vyslýchat žádné další svědky, jak poněkud neurčitě navrhuje
stěžovatel v kasační stížnosti. Není tak důvodná námitka, že by žalovaný z uvedených
skutečností nevycházel. Jak je již výše uvedeno je povinností žadatele o azyl tvrdit
skutečnosti na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné
nahradit žádným postupem žalovaného. Žalovaný pak správně zjistil, že stěžovatel odešel
do České republiky primárně za prací a z obecné obavy z teroristických útoků; o azyl
pak požádal z důvodu legalizace svého pobytu. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, naopak dle názoru soudu řádně zjistil
skutečný stav věci v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou;
důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tak neobstojí.
Jde-li o rozhodování soudu, ten kromě skutečností uplatněných v průběhu správního
řízení musel vycházet i ze žaloby a z důvodů v ní uvedených. Těmi ovšem byly pouze obecné
poukazy na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu bez konkrétního uvedení
v čem je toto porušení spatřováno a dále námitka splnění podmínek uvedených
v §12, případně §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud na základě soudního spisu dospěl
k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku řádně vypořádal se všemi žalobními
námitkami a i jinak postupoval v daném řízení zcela v souladu se zákonem; k naplnění
důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nedošlo.
Nakonec stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politickýc h práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení před krajským
soudem nikdy neuvedl, že by byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
ani že má obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu.
Naopak vždy tvrdil, že do České republiky odešel primárně za prací a azylovým řízením
si zde chce zlegalizovat pobyt. Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval,
že takové důvody nejsou azylově relevantní (viz např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, uveřejněný pod č. 397/2004 Sb. NSS, a rozsudek ze dne
27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54). Také stěžovatelova obecná obava z teroristických útoků
není důvodem pro udělení azylu, neboť jak této obavě tak potenciálním teroristickým útokům
mohou být vystaveni všichni lidé a to nejen v Alžírsku. Rovněž stěžovatel během správního
řízení neuvedl žádný důvod, který by žalovanému umožňoval udělit azyl podle §13,
případně podle §14 zákona o azylu. Postup žalovaného i krajského soudu byl tak v souladu
se zákonem a naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti uvedeného v 103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebylo zjištěno.
Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu