ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.44.2010:56
sp. zn. 2 Azs 44/2010 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: B. G., zastoupeného JUDr. Alenou
Lněničkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2010, č. j. OAM-
44/LE-BE02-P10-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 47 Az 7/2010 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2010, č. j. OAM-44/LE-BE02-P10-2010 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že je žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná podle ustanovení §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a proto řízení podle ustanovení §25
písm. i) citovaného zákona zastavil. Zároveň vyslovil, že podání žaloby nemá, v souladu
s ustanovením §32 odst. 3 zákona o azylu, odkladný účinek. Rozhodnutí žalovaného napadl
žalobce u Krajského soudu v Praze; ten žalobu rozsudkem ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 47 Az 7/2010 - 29, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud ze správního spisu konstatoval, že žalobce podal
první i druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu neshod na pracovišti. V druhé
žádosti pak doplnil, že je homosexuál a že se kvůli tomu obává pronásledování v zemi původu.
V předchozím řízení tuto skutečnost neuvedl, neboť se o ní styděl mluvit. Krajský soud
se připojil k právnímu názoru žalovaného, že v žalobcově případě byly splněny podmínky
pro zastavení řízení o mezinárodní ochraně z důvodu nepřípustnosti žádosti. Poukázal na to,
že základní důvod, pro který žalobce opakovaně žádal o mezinárodní ochranu, je stále tentýž
(problémy na pracovišti). K nově uplatněnému tvrzení ohledně žalobcovy homosexuality uvedl,
že toto tvrzení nelze považovat za nové, neboť se nejedná o skutečnost, která by nebyla žalobci
známa již v předchozím řízení. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se žalobce
o své homosexualitě styděl mluvit. Žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť on sám neuvedl
v prvním řízení všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti; nemůže se proto s poukazem
na svou osobní situaci úspěšně dovolávat zásady non-refoulement. Krajský soud k tomu odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, č. j. 4 Azs 62/2009 – 56 (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Uvedl, že v řízení podle ustanovení
§25 písm. i) zákona o azylu, ve spojení s ustanovením §10a písm. e) tohoto zákona, není
povinností správního orgánu zkoumat otázku vycestování žadatele z území ČR; tuto otázku řeší,
jen rozhoduje-li podle ustanovení §28 odst. 2 zákona o azylu.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí. Uvedl, že žalovaný zjistil náležitě a v potřebném rozsahu skutkový stav věci
a na základě toho rozhodl v souladu se zákonem. Konstatoval, že postup žalobce je zjevně
účelový, s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. K tomu účelu však řízení o udělení mezinárodní
ochrany neslouží. Krajský soud ještě doplnil, že neprováděl dokazování vyžádáním zdravotní
dokumentace žalobce z důvodu nadbytečnosti; ani sám žalobce nevěděl, co je jejím obsahem.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítl, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
nemohly být dány podmínky pro aplikaci ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu, neboť uvedl
nové skutečnosti, zejména to, že je homosexuál a s ohledem na tuto orientaci mu hrozí v zemi
původu fyzické napadení ze strany bývalého přítele svého partnera. Poukazuje na to, že rovněž
uvedl, že v ČR žije s partnerem, který zde má povolen trvalý pobyt; stěžovatel by rád v tomto
vztahu pokračoval. O těchto skutečnostech se dříve nezmiňoval, protože se styděl. Navíc
po svém napadení v Praze trpí zapomnětlivostí a špatně vidí. V případě návratu do vlasti
by se stěžovatel dostal do vážných problémů, neboť homosexualita je v Mongolsku přijímána
velmi negativně. Zprávy o úrovni dodržování lidských práv poukazují na diskriminaci
homosexuálů, přičemž nevládní organizace kritizují Mongolsko za to, že podle tamního trestního
zákona je za trestné považováno nemravné uspokojování sexuální touhy. Stěžovatel tedy tvrdí,
že má důvodné obavy, že mu v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy,
spočívající především ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti a má za to,
že přinejmenším jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení §14a
zákona o azylu. Žalovaný si vůbec neověřil tvrzení stěžovatele, že mu v případě návratu do vlasti
hrozí reálné nebezpečí pro jeho sexuální orientaci. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení uvedl
dostatečné množství skutečností, na základě kterých mu měla být mezinárodní ochrana udělena.
Žalovaný nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nedostatečně se vypořádal se všemi
okolnostmi případu; nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou
důvodné pochybnosti. Tvrzení stěžovatele si vůbec neověřil a pouze konstatoval, že neuvedl
žádné nové skutečnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že se žalovaný řádně nevypořádal
s novými skutečnostmi, které stěžovatel uvedl a ani se nezabýval tím, zda jsou v jeho případě
dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např.
v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo
na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu stanoví, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Podle ustanovení §25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany
zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.
Jádrem stěžovatelovy stižní argumentace je tvrzení, že v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl nové okolnosti (homosexualita a vztah s partnerem, který má v ČR
trvalý pobyt); z toho důvodu nemohly být dány podmínky pro to, aby jeho opakovaná žádost
byla posouzena jako nepřípustná dle ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu. Žalovaný i krajský
soud tyto nově uváděné okolnosti zhodnotili jako nepřípustné, a to právě proto, že je stěžovatel
musel znát již v době podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany a objektivně mu
nic nebránilo, aby je uvedl. Tyto závěry zcela odpovídají konstantní judikatuře zdejšího soudu.
Problematikou opakovaně podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany se velmi
podrobně zabýval již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, z něhož se podává, že „[i]nstitut opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem
je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které
nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti,
ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu
poměrů ve vztahu k osobě žadatele.“ V citovaném rozsudku zdejšího soudu se dále konstatuje,
že k tomu, aby bylo lze opakovaně podanou žádost meritorně projednat, je nutné kumulativní
naplnění dvou podmínek ze strany žadatele: 1. je žadatel povinen uvést nové skutečnosti
nebo zjištění a 2. se musí jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění
žadatele zkoumány v předchozím řízení. K tomu se z citovaného rozsudku podává: „Za nové
skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.
Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl
předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti
vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady (…) Ve vztahu k druhé
z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti - břemeno
tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, (…) ´zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán,
povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování
či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví,
z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení
azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.´
Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42 (…), v němž bylo
uvedeno, že: ´správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody,
pro které o azyl žádá.´ Proto pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl
zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. (…) Při opakovaném podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než
u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“
Stěžovatel dále tvrdil, že jsou u něj splněny minimálně podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu, neboť v případě návratu do vlasti se obává velmi
vážných problémů souvisejících s negativními postoji vůči homosexualitě; dále mu hrozí fyzické
napadení ze strany bývalého přítele bývalého partnera. K otázce posuzování překážky
vycestování, respektive podle stávající právní úpravy doplňkové ochrany, v souvislosti
se zastavením řízení o udělení mezinárodní ochrany se zdejší soud vyjádřil v rozsudku ze dne
14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 – 64, publikovaném pod č. 1336/2007 Sb. NSS, z něhož
se podává, že „[v]ýrok o tom, zda se na cizince vztahuje či nevztahuje překážka vycestování (§91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu), uvede Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí tehdy, jestliže rozhoduje o neudělení
nebo odnětí azylu (§28 téhož zákona). Vyžadují-li to skutkové okolnosti případu a žadatel o azyl předložil
ve správním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, je třeba jeho situaci
vyhodnotit a zvážit, zda se na něho vztahuje překážka vycestování i v případě vydání rozhodnutí o zastavení
řízení (§25 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodního závazku
České republiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (zásada non-refoulement) před
vnitrostátní právní úpravou.“ Ze správního spisu se ovšem nepodává, že by stěžovatel naznačené
přesvědčivé důkazy žalovanému poskytl; neučinil tak ani v řízení před soudem. Nejvyšší správní
soud rovněž poukazuje na pokyn ředitele odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 3. 2010,
č. j. MV-680-3/OAM-2010, kterým se vydává seznam bezpečných zemí původu, ve smyslu
ustanovení §2 odst. 1 zákona o azylu, který je v soudním spise založen na č. l. 21 – 23, z jehož
přílohy se podává, že Mongolsko je od 12. 3. 2010 českými státními orgány považováno
za bezpečnou zemi původu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud nezjistil ze strany krajského soudu odklon od ustálené
judikatury ani neshledal žádané závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné další
konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokátku pro řízení
o kasační stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění
kasační stížnosti) v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů
v částce 300 Kč za úkon (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu