ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.73.2006
sp. zn. 2 Azs 73/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců:
a) Ch. A., b) Ch. D., zastoupen matkou, žalobkyní ad a), jako zákonnou zástupkyní,
oba státní příslušnost Ukrajina, zastoupených Mgr. Vladimírem Foldynou, advokátem
se sídlem Čs. armády 22, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 9 Az 55/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Vladimíra Foldyny se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále označováni jako „stěžovatelé“)
nadepsaný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2004,
č. j. OAM-2635/VL-07-04-2004. Tímto rozhodnutím správního orgánu jim nebyl udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a bylo vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 téhož zákona.
Stěžovatelé ve své kasační stížnosti uvádí, že při projednávání správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ust. §3 odst . 4,
§32 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. o správním řízení v platném znění (dále jen „s. ř.“). Dále
tvrdí, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a tím došlo
opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 s. ř. a dále §34 odst. 1 téhož zákona a nemohl
tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval
zodpovědět. Konstatovali také, že z rozhodnutí nevyplývá logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně.
Stěžovatelé dále uvedli, že na Ukrajině byla stěžovatelka a) svědkem vraždy
a následně byla kontaktována neznámými osobami, které jí vyhrožovali zabitím. Nejprve
uprchla na jiné místo a následně, aby zachránila život sobě i svému synovi, do České
republiky. Konstatovala, že na policii se neobrátila, protože ta je provázána s organizovaným
zločinem. O případném oznámení na policii jsou tedy zločinci informováni jako první
a s původcem stížnosti si to okamžitě vyřídí. Problémy stěžovatelů jsou, dle jejich
názoru, pouze zdánlivě soukromého charakteru. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali
na čl. 43 a čl. 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Z těchto důvodů navrhují výše uvedené rozhodnutí městského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. Současně v rámci kasační stížnosti požádali o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Stěžovatelé zemi
původu opustili bez využití příslušných právních nástrojů k ochraně svých práv
a oprávněných zájmů, a tak ukrajinským státním orgánům znemožnili zasáhnout a nepříznivý
stav napravit. Žalovaný dále uvádí, že i nadále trvá na tom, že se žádostí stěžovatelů o udělení
azylu zabýval individuálně a svědomitě a v souladu se zákonem o azylu se zabýval všemi
okolnostmi jejich případu. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Žádost o udělení azylu podala
stěžovatelka a) dne 18. 8. 2004 a pohovor k této žádosti s ní byl proveden dne 30. 8. 2004.
Stěžovatelka v žádosti uvedla, že koncem června roku 2004 byla svědkem vraždy (zastřelení)
svého souseda. Stalo se to, když se synem vracela večer domů. Po dvou dnech měla anonymní
telefonát, v němž jí neznámá osoba říkala, že pokud to oznámí na policii, tak ji i jejího syna
zabijí. Měla neustále pocit, že se kolem jejich domu pohybují cizí lidé, zakázala synovi chodit
ven. Zdálo se jí, že ji někdo sleduje. Nakonec jí manžel řekl, aby za ním přijela do ČR. Dále
konstatovala, že její syn [stěžovatel ad b)] žádá o azyl ze stejných důvodů. V ručně psaném
prohlášení pak tyto důvody potvrdila. Ve výše zmíněném pohovoru tyto důvody opět
zopakovala a konkretizovala. Uvedla, že na policii nic nehlásila a nikdo ze státních orgánů
ji ani nekontaktoval, aby podala výpověď. Na otázku, proč, když se bála výhružek neznámých
osob, nic nenahlásila na policii, odpověděla, že měla strach, že ji násilníci zabijí. Na jiné
státní orgány nebo nevládní organizace se s žádostí o pomoc neobrátila. Vyjádřila obavu,
že v případě návratu domů by ji neznámí lidé opět pronásledovali.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 11. 2004, č. j. OAM-2635/VL-07-04-2004
stěžovatelům nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a bylo
vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož
zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o azyl stěžovatelů jsou obavy z výhružek neznámých osob
na Ukrajině. Tyto osoby nečinily stěžovatelům potíže z důvodů taxativně vymezených
v zákonu o azylu. Aby mohl být stěžovatelům udělen azyl, museli by prokázat, že byli
pronásledování přímo státními orgány nebo státní orgány podporovaly činnost zmíněných
osob. Toto rozhodnutí stěžovatelé napadli žalobou ze dne 29. 11. 2004.
Městský soud tuto žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého
rozsudku se ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými v žalobou
napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že nezjistil žádné procesní pochybení a že žalovaný
řádně zjistil skutkový stav věci ze samotné žádosti stěžovatelky o udělení azylu a z pohovoru
se stěžovatelkou. Konstatoval, že žalovaný si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů
a jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Dále uvedl, že žalovaný
se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi podklady, které si v řízení
opatřil, toto odůvodnění je srozumitelné a přesvědčivé. Podle názoru městského soudu není
pochyb o tom, že stěžovatelka v řízení před správním orgánem neuvedla žádnou skutečnost,
z níž by bylo lze usuzovat na to, že byla na Ukrajině pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zák. o azylu. Městský soud se rovněž
ztotožnil s právním názorem žalovaného, že problémy stěžovatelů nelze podřadit
ani důvodům pro udělení azylu taxativně vymezeným v §12 písm. b) zák. o azylu. Ze strany
vyhrožujících osob se jednalo o jednání ryze kriminálního charakteru, jehož cílem bylo
zamezit tomu, aby stěžovatelé poskytli policii informace, týkající se trestného činu. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka ani nevyužila možnosti obrátit se na Ukrajině na státní orgány
se žádostí o poskytnutí ochrany, nelze dojít k závěru, že byla tato ochrana stěžovatelům
ze strany státních orgánů odmítnuta. Městský soud dále uvedl, že paušální poukaz
stěžovatelky na provázanost státní moci na Ukrajině s organizovaným zločinem není
s to zvrátit správnost výše uvedeného závěru.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, neboť stěžovatelé namítají,
že v zemi původu byli pronásledováni z azylově relevantních důvodů [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], a dále namítají, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
před vydáním rozhodnutí, důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a nemohl
tudíž správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval
zodpovědět [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně)
– ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti.
Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany
stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo
řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném
účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést
ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitky
stěžovatelů se svojí nekonkrétností pohybují na samé hranici přezkoumatelnosti. V kasační
stížnosti není uvedeno, jaké skutečnosti správní orgán nezjistil či zjistil nepřesně. Není rovněž
uvedeno, které konkrétní důkazy neprovedl, ač tak měl podle stěžovatelů učinit. Vzhledem
k tomu Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině konstatuje, že řízení před správním
orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem
zaručených práv stěžovatelů a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost
správního rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav,
zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelkou [která podala
žádost o azyl i za stěžovatele ad b), tedy svého syna] zcela dostatečně zjistil důvody, pro které
žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatelka popsala důvody, proč žádá o azyl, podrobně v žádosti
o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem,
za kterých opustila zemi původu, a o její ekonomické a sociální situaci s ní pak správní orgán
vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovatelce kladl otázky směřující k podstatě
věci a umožňující jí jejich žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí
správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový
stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy posouzením právní otázky, zda stěžovatelé splňují
podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvodem žádosti o azylu stěžovatelů byly
obavy z výhrůžek neznámých vyděračů na Ukrajině. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s tvrzením městského soudu, že problémy stěžovatelů nelze podřadit důvodům pro udělení
azylu taxativně vymezeným v §12 zákona o azylu. Ze strany vyhrožujících osob se jednalo
o jednání ryze kriminálního charakteru, jehož cílem bylo zamezit tomu, aby stěžovatelé
poskytli policii informace týkající se trestného činu. Stěžovatelé se svoji situaci ani nepokusili
řešit pomocí státních orgánů své země. Obecný odkaz na provázanost policie se zločineckými
strukturami, nepodložený konkrétními skutečnostmi, které by dokládaly důvodnost obav
stěžovatelů, nemůže obstát jako azylově relevantní důvod. Dle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu pouhou nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit
pod důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud neshledává relevantní ani odkazy stěžovatelů na čl. 43 a čl. 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě. V případě stěžovatelů se nejedná o problémy „zdánlivě“
soukromého charakteru, stejně jako se nejedná o pronásledování na kumulativním základě.
Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že účinná ochrana svědků kriminálních
činů je problematická i ve státech oplývajících vysokými standarty dodržování lidských práv.
Určitá míra obav svědků z podání svědectví, které může vést k zadržení pachatelů závažných
trestných činů, stejně jako snaha pachatelů těmto svědectvím zamezit, je jevem naprosto
běžným ve všech státech. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly
tomu, že v jejím případě by státní orgány snahy těchto kriminálních osob jakýmkoliv
způsobem podporovaly. Kromě obecného odkazu na provázanost státních orgánů země
původu také netvrdila nic, co by odůvodňovalo její obavy, že se tak v tomto konkrétním
případě stane.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovateli. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatelů, ustanoveného usnesením Městského soudu ze dne 14. 11. 2005,
č. j. 9 Az 55/2004 - 55, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování v řízení
o kasační stížnosti, a sice 1000 Kč za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. b),
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 75 Kč podle §13 odst. 3 AT.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu