ECLI:CZ:US:2002:2.US.100.02
sp. zn. II. ÚS 100/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky V. B., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, č.j. 30 Ca 370/99-23, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě s citovaným zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, č.j. 30 Ca 370/99-23, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 8. 1999, č.j. 110-4535c/99-0106, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 19. 4. 1999, č.j. 23682/99/311922/2053 (platební výměr č. 74/K/99, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 1997 ve výši 391.090,- Kč). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Brně nařídil ve věci přezkoumání zákonnosti prvně zmíněného správního rozhodnutí na 10 hod. dne 28. 11. 2001 ústní jednání. Protože právní zástupce stěžovatelky již dříve obdržel předvolání k hlavnímu líčení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně a přes veškerou snahu se mu nepodařilo zajistit náhradu k tomuto trestnímu řízení, požádal o odročení nařízeného jednání. Krajský soud, jak vyplynulo z dopisu doručeného dne 12. 11. 2001, však jeho žádosti nevyhověl se zdůvodněním, že měl dostatek času pro zajištění substituce u kolizního jednání, přičemž stanovení termínu jednání není podmíněno časovými dispozicemi právního zástupce. Dopisem dne 15. 11. 2001 právní zástupce stěžovatele opakovaně požádal soud o odročení jednání. Dne 27. 11. 2001 se jednatel stěžovatelky u předsedy senátu telefonicky omluvil z nařízeného jednání z důvodu nemoci. Téhož dne zaslal potvrzení o pracovní neschopnosti na adresu: Krajský soud v Brně, pracoviště Masarykova 31, 602 00 Brno, avšak tato zásilka se mu dne 15. 12. 2001 vrátila jako nedoručená z důvodu, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Dne 18. 12. 2001 pak stěžovatelka obdržela napadený rozsudek. Uvedený postup soudu považuje stěžovatelka ze porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud nejednal v její přítomnosti a stěžovatelka se tak nemohla vyjádřit k věci, což mohlo vést i k jinému rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka také poukazuje na skutečnost, že trvala na tom, aby soud věc projednal za přítomnosti jejího právního zástupce, který se však kvůli jinému soudnímu jednání omluvil a požádal soud o změnu termínu jednání. Ten však jeho žádosti nevyhověl, čímž porušil právo stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že řízení neproběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu, navrhuje citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušit.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Ten uvedl, že je na samotném právním zástupci stěžovatele, aby bez újmy na procesním postavení a zájmech zastoupeného nastalou časovou kolizi mezi zastupováním u různých jednání řešil podle své vůle a výběru substitucí. Proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Finančního ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení. Dle jeho názoru nelze vycházet z toho, že stěžovatelce byla znemožněna právní pomoc, neboť žaloba byla podána právně kvalifikovaným způsobem a jednání za současné právní úpravy správního soudnictví, dle které se dokazování neprovádí, není nezbytně nutné, což plyne mj. i z ustanovení §250g o. s. ř., které preferuje vyžádání potřebných podkladů a písemných vyjádření účastníků ještě před nařízením jednání, a pokud se nedostaví účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich nepřítomnosti a řízení nesmí být z tohoto důvodu přerušeno. Kromě toho skutečnost, že se stěžovatelka nevyjádřila k věci při ústním jednání, nemohla vést "k jinému rozhodnutí ve věci samé". Proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Namítá-li stěžovatelka, že obecný soud, jenž rozhodoval v řízení podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., nevyhověl žádosti jejího právního zástupce o změnu termínu ústního jednání z důvodu kolize s jiným soudním jednáním, je třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97 (publ. in: Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 74), který se danou problematikou zabýval. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že "je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§§16, 26 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii). Zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) z důvodů obdobných těm, jimiž podkládá stěžovatel ústavní stížnost v této věci, se proto nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), který, ač řádně a zavčas (§115 odst. 2 o. s. ř) o jednání obecného soudu (jiného orgánu veřejné moci) uvědoměn, toto jednání zmeškal, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení zastoupením podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá." Vzhledem k tomu, že i v tomto případě prvotní žádost o odročení byla založena na kolizi jednání právního zástupce stěžovatelky, nelze než na výše uvedený nález odkázat.
Pokud jde o postup soudu v případě údajné žádosti jednatele o odročení jednání z důvodu jeho nemoci, je třeba konstatovat v souladu s řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 471/98; nepublikováno), že odpovědnost za správnost adresy adresáta, uvedené na zásilce, nese její odesílatel. Kromě toho žádost o odročení s potvrzením pracovní neschopnosti, jež bylo vystaveno již 21. 11. 2001, byla, jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, odeslána 27. 11. 2001, tj. den před nařízeným jednáním, a tak nemohlo být (za předpokladu správnosti adresy) ani jisté, zda vůbec bude doručena soudu včas. Dle názoru Ústavního soudu měla za takovéto situace stěžovatelka - z důvodu procesní obezřetnosti - zajistit doručení zásilky jiným způsobem.
Vzhledem k tomu, že se k jednání bez řádné omluvy nedostavil právní zástupce stěžovatelky a ani stěžovatelka (resp. osoba oprávněná za ní jednat), ač tito byli řádně obesláni, krajský soud postupoval podle §250g odst. 2 o. s. ř. a ve věci rozhodl bez jednání. Takový postup je plně v souladu s procesními předpisy a nepředstavuje - vzhledem k výše uvedeným důvodům - rozpor s principy spravedlivého procesu, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu