ECLI:CZ:US:2020:2.US.1008.20.1
sp. zn. II. ÚS 1008/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2020 č. j. 2 KZN 270/2016-148 a proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2020, sepsaným J. H., jež je na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 7. 2017 č. j. 26 Nc 43007/2016-57 opatrovníkem navrhovatelky, doplněném podáními ze dne 15. 4. 2020, 21. 4. 2020, 4. 5. 2020, 18. 5. 2020 a 26. 5. 2020, stěžovatelka namítala porušení práva na účinné vyšetřování, vyplývající z práva na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv, neboť orgány činné v trestním řízení neuznaly jako novou skutečnost to, že medikamentózní antiagregační léčba Anopyrinem, se kterou byla dne 7. 10. 2013 propuštěna domů, byla prokazatelně nedostatečně účinná, ačkoliv se ve skutečnosti podle jejího názoru i judikatury Nejvyššího soudu, o novou skutečnost nepochybně jednalo a orgány činné v trestním řízení tak měly povinnost provést účinné vyšetřování, tj. konkrétně nechat doplnit v nezbytném rozsahu (tj. o novou skutečnost) ústavní znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, respektive nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Stěžovatelka se tedy domáhala provedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. KRPL 27817-63/TČ-2014-180571, a to v rozsahu podání stěžovatelky nazvaného jako „Oznámení o nových skutečnostech“ ze dne 7. a 8. 11. 2019. Stěžovatelka rovněž namítala porušení práva na spravedlivý proces.
2. K návrhu stěžovatelka přiložila sdělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2020 č. j. 2 KZN 270/2016-148, kterým ji na základě jejího podnětu ze dne 21. 1. 2020 – žádosti o přezkoumání postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci v souvislosti s vyrozuměním o vyřízení podání pod č. j. ZN 2574/2019-154 ze dne 17. 12. 2020, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sdělilo, že postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci při vyhodnocení podání byl správný. Dále stěžovatelce bylo sděleno, že další obsahově shodné podněty státní zástupce nepřezkoumává a podatele o jejich přijetí nevyrozumívá.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že při její první hospitalizaci v Krajské nemocnici Liberec, a. s., na psychiatrickém oddělení (10. 9. – 7. 10. 2013), kde jí byl diagnostikován nasedající dementní syndrom, s poruchami chování, na terénu lehké mentální retardace, onemocněla akutní hlubokou žilní trombózou. Podle názoru stěžovatelky při tom došlo k ohrožení jejího života zanedbáním lékařské (zdravotní) péče, neboť byla léčena Anopyrinem, místo toho aby byla převedena na následnou a dlouhodobou antikoagulační léčbu Warfarinem. Proto se domáhala přezkoumání postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ve věci sp. zn. ZN 2574/2014 v souvislosti s novými skutečnostmi, které zjistila po zamítnutí její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci.
4. Stěžovatelka namítala, že orgány činné v trestním řízení se dostatečně nezabývaly jejími námitkami a celou věc nesprávně posoudily. Jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, konkrétně znaleckými posudky. Jedná se zejména o závěry, že:
- zvolený způsob léčby při propouštění stěžovatelky dne 7. 10. 2013 byl jen méně účinný, a proto lege artis,
- na straně stěžovatelky byla řada rizikových faktorů, které byly nebezpečím pro možné pokračování v antikoagulační léčbě,
- nelze prokázat příčinnou souvislost mezi medikací při propuštění domů v podobě antiagregační léčby Anopyrinem a následnou plicní embolií (protože nelze prokázat dodržování doporučené péče).
5. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěry, které učinili znalci ve vypracovaných znaleckých posudcích, a namítala, že zamlčeli rozhodné skutečnosti a uvedli nepravdivě (zkresleně) vliv rizikových faktorů a dodržování léčebných doporučení na zhoršení jejího zdravotního stavu dne 2. 11. 2013 v podobě plicní embolie.
6. Stěžovatelka dále uvedla, že učinila další podání na Okresní státní zastupitelství v Liberci a na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve kterých oznámila další nové skutečnosti, z nichž některé uvádí již v ústavní stížnosti a o kterých zatím nebylo rozhodnuto státními zastupitelstvími. Proto se domnívá, že by bylo vhodné následně spojit ústavní stížnosti do jedné věci. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení odmítly vypracovat stěžovatelkou navržený revizní znalecký posudek, má za to, že do celé věci by přineslo světlo vypracování revizního posudku na vyžádání Ústavního soudu.
7. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333) ve věci důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady pro přezkoumání napadených rozhodnutí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené sdělení a postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není orgánům činným v trestním řízení nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí příslušných orgánů činných v trestním řízení [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění, napadeného sdělení a evidence rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územní odbor Liberec, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 26. 4. 2019 č. j. KRPL-27817-63/TČ-2014-180571 byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není namístě věc vyřídit jinak. Uvedeného přečinu se měl dopustit neznámý pachatel tím, že při hospitalizaci stěžovatelky na oddělení psychiatrie Krajské nemocnice Liberec, a. s., byla stěžovatelce lékaři uvedeného zdravotnického zařízení poskytnuta nevhodná následná léčba a tím jí měla být působena těžká újma na zdraví, konkrétně masivní oboustranná plicní embolie s trvalými následky ve formě plicní hypertenze.
12. Ústavní soud připomíná, že námitky stěžovatelky, vznesené proti vyrozumění o výsledku přezkoumání Vrchním státním zastupitelstvím v Praze ze dne 10. 1. 2020 č. j. 1 VZN 1947/2019-30, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2019 č. j. 2 KZN 444/2019-23 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého Kraje, územní odbor Liberec, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 26. 4. 2019 č. j. KRPL-27817-63/TČ-2014-180571, posuzoval již v jí podané ústavní stížnosti ze dne 5. 3. 2020 a v usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 671/20 dovodil, že právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy v ústavní rovině, nezaručuje její právo na přijetí takových právních závěrů, které stěžovatelka od svého podání očekává, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo, a proto byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
13. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Sama nespokojenost s postupem příslušných orgánů či nedostatečné zhodnocení důkazů, který poškozeným připadají jako důležité, však nemůže mít ústavní rozměr
zásahu do práva na účinné vyšetřování.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování je „pouze“ procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností výsledku. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014 nebo sp. zn. II. ÚS 1954/20 ze dne
24. 7. 2020).
15. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v napadeném sdělení stěžovatelce vysvětlilo, že za situace, kdy od výkonu dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 10. 1. 2020 nedošlo ve spisovém materiálu k žádné změně a ve věci nebyla ani zjištěna žádná nová skutečnost, která by svědčila o nutnosti znovu otevřít prověřování věci, není ve věci dán žádný prostor k výkonu dohledu ze strany Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Komplexní dohled byl za současného stavu věci vykonán Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 10. 1. 2020, o jehož výsledku byla stěžovatelka vyrozuměna. Při výkonu dohledu Vrchní státní zastupitelství v Praze mimo jiné pracovalo i s tvrzením stěžovatelky ohledně „nové skutečnosti“, kterou však ve věci neseznalo. Z tohoto důvodu bylo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci nuceno konstatovat, že dohled ohledně tvrzené „nové skutečnosti“ a postupu Okresního státního zastupitelství v Liberci byl již vykonán.
16. Ústavní soud v postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jakož i v postupu Okresního státního zastupitelství v Liberci neshledal žádné pochybení. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, se s žádostí stěžovatelky o přezkum vyřízení vyrozumění o vyřízení podání ze dne 17. 12. 2020 č. j. ZN 2574/2019-154, ze strany Okresního státního zastupitelství v Liberci ve věci sp. zn. 2574/2014 řádně zabývalo a žádá-li stěžovatelka přezkum závěrů učiněných Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, staví Ústavní soud do role další instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadeného sdělení vyplývá, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozvedlo, jakými úvahami se při svém posuzování věci řídilo. Ústavní soud považuje odůvodnění ústavní stížností napadeného sdělení za ústavně konformní a srozumitelné a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
17. K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 Ústavní soud uvádí, že zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny „na první pohled“ obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
18. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu