ECLI:CZ:US:2017:2.US.1011.17.1
sp. zn. II. ÚS 1011/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016, č. j. 4 Nt 345/2016-156, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 2 To 114/2016, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, a usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud"), kterým byla zamítnuta jeho následná stížnost.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení porušila jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo dojít rovněž k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly jeho zdravotním stavem, neboť trpí nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí. Zejména vytýká, že nebyl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V nyní projednávaném případě se stěžovatel domáhal upuštění od výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §327 odst. 3 trestního řádu, podle něhož platí, že "soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní."
6. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů, které musí vzít v úvahu zejména závažnost nemoci, její stadium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku nevykonaného trestu (např. usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2658/13; dostupné na http://nalus.usoud.cz). I kdyby však byly naplněny citované zákonné podmínky, soud není povinen tento institut aplikovat, což ovšem nelze vykládat jako prvek libovůle, neboť soud musí učinit úvahu, zda odsouzený trpí závažnou chorobou, která by odůvodňovala požadované rozhodnutí a zároveň zda je možno, aby byla odsouzenému ve výkonu trestu poskytnuta adekvátní lékařská péče. Pokud je totiž stát schopen poskytnout takovou úroveň lékařské péče odsouzenému, důvody pro upuštění od výkonu zbytku trestu se zeslabují, neboť je zároveň třeba pamatovat na to, že pachatel je pravomocně odsouzen za spáchaný trestný čin, a tudíž je nepochybně dán veřejný zájem na tom, aby si odpykal uložený trest.
7. Tyto právní závěry korespondují rovněž s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), z níž se podává, že nelze uložit obecnou povinnost propustit odsouzené osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, je totiž závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79). Pokud jde o kritérium tzv. adekvátní lékařské péče, ESLP stanoví obecný standard, který nesmí odporovat základním požadavkům lidské důstojnosti (srov. rozsudek ze dne 22. 12. 2008 ve věci Aleksanyan v. Rusko, stížnost č. 6468, odst. 139 a 140).
8. Pokud proto v nyní projednávané věci obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel je skutečně nevyléčitelně nemocen a jeho nemoc jej může kdykoliv a kdekoliv ohrozit na životě, nicméně na tento stav má vliv rovněž nedodržování léčby z jeho strany (odmítání poskytování informací o zdravotním stavu k posouzení schopnosti poskytování lékařské péče ve výkonu trestu, nemožnost realizace lékařského vyšetření dne 15. 6. 2016 z důvodu jeho odmítnutí stěžovatelem, řádné neužívání léků na krevní tlak) a pokud podle vyjádření vězeňské služby i jejího zdravotního oddělení je schopna ve výkonu trestu ve spolupráci s civilními zařízeními zajistit odpovídající zdravotní péči, nespatřuje Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nic, co by jakkoliv vybočovalo z ústavně souladného výkladu a použití ustanovení §327 odst. 3 trestního řádu. Je totiž třeba plně přisvědčit obecným soudům, že maření léčby ze strany pacienta nemůže být (skutečným) důvodem k upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Vrchní soud ostatně přesvědčivě vyložil, že i na základě aktualizované lékařské zprávy ze dne 12. 12. 2016 je zdravotní stav stěžovatele průběžně monitorován, a to i v civilních zdravotnických zařízeních, a bazálního způsobu života při respektování nařízené medikace a léčebných postupů je schopen, přičemž není rozdílu, zda je tomu tak ve výkonu trestu odnětí svobody nebo mimo něj.
9. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Dle znění citovaného článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; podle věty druhé může být veřejnost vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09). Stran řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody však zákonodárce explicitně nepředepisuje formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto musí soud v souladu s §240 trestního řádu rozhodovat v neveřejném zasedání.
10. Výše uvedený postup podle mínění Ústavního soudu obstojí i z hlediska garancí spravedlivého procesu (viz rovněž usnesení zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 131/15 ze dne 5. 11. 2015). Na řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody totiž nelze vztáhnout bez dalšího všechny procesní záruky garantované v jiných typech řízení o omezení svobody (typicky ve vazebních věcech). To vyplývá již z fakultativní povahy řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, jakož i z okruhu skutečností, které jsou podkladem pro rozhodnutí v tomto řízení. Hlavním kritériem pro rozhodnutí soudu je totiž objektivní zjištění, zda odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní, přičemž není nezbytně nutné posoudit i subjektivní postoj osoby, o jejíž věci se rozhoduje. Z pohledu Ústavního soudu konečně nelze odhlédnout od skutečnosti, že řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody se uskuteční až za situace, kdy o vině a trestu bylo již dříve soudem pravomocně rozhodnuto, a existuje tedy zákonný podklad pro omezení osobní svobody odsouzeného; procesní garance mnohou být již z této logiky v některých aspektech oslabeny.
11. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že stěžovateli nikterak není upřena možnost domáhat se ochrany svého zdraví v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by se přitom jeho zdravotní stav v průběhu výkonu trestu odnětí svobody zhoršil natolik, že by nebylo možno ve výkonu trestu pokračovat nebo by nebylo možno chorobu odsouzeného v podmínkách výkonu trestu léčit, trestní řád umožňuje soudu, aby na tuto situaci adekvátním způsobem reagoval (viz §325 a 327 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel tak není zbaven svého práva být chráněn před jednáním, které nese znaky nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v případě, že se jeho zdravotní stav zhorší nebo se ukáže být natolik vážným, že výkon trestu pozbývá svého účelu.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu