ECLI:CZ:US:2001:2.US.102.01
sp. zn. II. ÚS 102/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z., v likvidaci, zastoupeného likvidátorem Ing. F. M., právně zastoupeného JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.11.2000, sp. zn. 11 Co 415/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14.2.2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky (dříve navrhovatele) na zaplacení 248.985,50 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ve svém rozsudku zaujal právní názor, že chmelnice nejsou stavbou, když bez ohledu na způsob spojení chmelniční konstrukce s pozemkem, není chmelniční konstrukce samostatnou věcí ve smyslu §119 občanského zákoníku, nýbrž je součástí pozemku ve smyslu ust. §120 odst. 2 občanského zákoníku. Z toho pak odvolací soud dovodil, že chmelniční konstrukce nemůže mít rozdílného vlastníka od vlastníka pozemků a stěžovatelka tedy není jejich vlastnicí, pokud v řízení neprokázala vlastnické právo k pozemkům, což v řízení o vydání bezdůvodného obohacení znamená, že stěžovatelka není aktivně legitimována k uplatnění shora citovaného nároku.
Ve vztahu k napadenému rozsudku stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), neboť prý nelze souhlasit s názorem, že by konstrukce chmelnice nebyla samostatnou stavbou, když ze skutečnosti, že k jejímu vybudování není třeba stavebního povolení nelze dovozovat, že se nejedná o stavbu. Stěžovatelka dále dovozuje, že stavebního povolení není třeba ani u drobných staveb, přesto však podle jejího názoru lze dospět k závěru, že se jedná o věc nemovitou vzhledem k tomu, že chmelniční konstrukce jsou určitým způsobem pevně zabudovány do země.
Z faktického hlediska by prý shora uvedený právní závěr odvolacího soudu znamenal odnětí vlastnického práva stěžovatelky nejen k chmelnicím uvedeným v žalobním návrhu, ale ke všem chmelnicím, účetně evidovaným v účetních dokladech stěžovatelky, majících hodnotu několika milionů korun. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem se pak podle názoru stěžovatelky nepřímo dotýká i té skutečnosti, že transformačním projektem jsou chmelnice zahrnuty v majetku družstevníků a při vypořádání majetkových podílů se s touto majetkovou hodnotou na straně družstva účetně počítá.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se zjišťuje, že výrok rozsudku soudu I. stupně byl potvrzen pokud tento rozhodl, že návrh stěžovatelky, aby K. M. (dříve odpůrce) by povinen zaplatit Kč 248.985,50 s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, byl jako bezdůvodný zamítnut.
Odvolací soud se v rámci odvolacího řízení zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky, a to vzhledem k tomu, že ani ona sama netvrdila, že by byla nejen vlastnicí chmelnic, ale i pozemků na nichž jsou chmelnice vybudovány. V této souvislosti považoval odvolací soud za zásadní otázku zjištění, zda chmelnici, resp. chmelniční konstrukci, lze považovat za samostatnou věc, příslušenství věci či součást pozemku.
Odvolací soud vycházel při posuzování této otázky z obsahu ust. §119 a §120 občanského zákoníku, když z cit. ust. vyplývá, že stavba není součástí pozemku.
Ve vztahu k posouzení, zda konstrukce chmelnice je či není stavbou a jako taková je samostatnou věcí ve smyslu právním, poukázal soud na znění ust. §56 stavebního zákona (vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), správně zák. č. 50/1970 Sb. ze kterého vyplývá, že stavební povolení se nevyžaduje mimo jiné též u konstrukce chmelnic a vinic. Z hlediska působnosti stavebního zákona není proto konstrukce chmelnice stavbou. Tento názor podporuje i znění ust. §2 odst. 3 zák.č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které uvádí, že pozemky se člení podle jejich druhu na ornou půdu, chmelnice, ovocné sady atd. Jestliže tedy je chmelnice druhem pozemku, nemůže být současně stavbou ve smyslu právním, neboť se jedná o jednu stejnou věc, kterou z hlediska jejího účelového využití nelze rozdělovat.
Krajský soud dospěl s ohledem na shora uvedené skutečnosti k závěru, že bez zřetele na způsob spojení chmelniční konstrukce s pozemkem není tato samostatnou věcí ani stavbou, ale součástí pozemku dle ust. §120 odst. 2 občanského zákoníku a nemůže mít proto rozdílného vlastníka od vlastníka pozemku.
Pokud by tedy byl i odpůrce, uvádí odvolací soud, užíval v rozhodném období v návrhu označené chmelnice bez právního důvodu, nedošlo by podle jeho názoru k bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatelky, neboť stěžovatelka neprokázala, že byla v letech 1996 a 1997 vlastnicí pozemku - chmelnice. Z tohoto důvodu není ani aktivně legitimována k uplatnění nároku ve smyslu ust. §451 a násl. občanského zákoníku.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, aniž však tato označila k prokázání svých tvrzení nějaký důkaz, že odvolací soud porušil svým rozhodnutím její právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, pokud dospěl ve svém rozhodování k právnímu názoru, že chmelnice, resp. chmelniční konstrukce, nejsou stavbou, tudíž ani samostatnou věcí, ale součástí pozemků ve smyslu ust. §120 odst. 2 občanského zákoníku.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu však nesouhlas s právním názorem obecných soudů nezakládá sám o sobě porušení ústavnosti, pokud současně nebyla porušena práva zakotvená v ústavním zákoně či mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy.
Jak již konstatoval odvolací soud, stěžovatelce se v průběhu pravomocně skončeného řízení nepodařilo prokázat, že byla v rozhodném období vlastnicí pozemků - chmelnic, v návrhu blíže specifikovaných. Z tohoto důvodu nemohly obecné soudy s ohledem na výsledek posouzení otázky charakteru chmelničních konstrukcí dospět k jinému závěru než k zamítnutí návrhu na vydání bezdůvodného obohacení.
Dle ust. §458 občanského zákoníku nárok na vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením se týká všeho, co k věci náleží ( §120 a §121 občanského zákoníku). Obecné soudy se zcela přesvědčivým způsobem vypořádaly nejen s otázkou, zda konstrukce chmelnice je či není stavbou (movitou nebo nemovitou), když při řešení daného problému vyšel odvolací soud nejprve z příslušného ust. stavebního zákona a dále zákona č. 344/1992 Sb. Ve vztahu k ust. §119 a §120 občanského zákoníku dospěl krajský soud ke zjištění, že nejde o věc samostatnou, ale o součást věci, pozemku.
Shora uvedeným postupem obecných soudů nebyla porušena procesní práva stěžovatelky ( ostatně ta je ani nenamítala), když vlastnická práva k pozemkům na nichž se chmelnice nacházejí se stěžovatelce v řízení nepodařila prokázat. Neunesení důkazního břemene v občanskoprávním řízení pak nelze označit za porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelkou, neboť ta měla jako navrhovatelka nejen povinnost tvrdit, ale současně o svých tvrzeních předkládat věrohodné důkazy.
Z důvodů shora uvedených proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001