ECLI:CZ:US:2007:2.US.1036.07.1
sp. zn. II. ÚS 1036/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AGROSPOL Drásov, akciová společnost - v likvidaci, se sídlem 664 24 Drásov 52, zastoupené JUDr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2007, č. j. 16 Co 506/2006-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 4. 2007 napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo částečně potvrzeno a částečně změněno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 10. 2006, č. j. 8 Nc 1301/2006-41. Usnesením soudu prvního stupně bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo stěžovatelce zakázáno, aby jakkoliv zcizovala, zatěžovala nebo jinak nakládala s nemovitostí zapsanou na LV č. 725 pro obec a katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, a to konkrétně se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 budovy č. p. 379, postavené na pozemcích p. č. 52/2, 52/5, 52/6 a 52/7.
Podle názoru stěžovatelky byla napadeným usnesením odvolacího soudu porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na ukládání povinností na základě zákona a v jeho mezích, právo na rovné zacházení při omezování základních práv a právo na šetření podstaty a smyslu ustanovení o mezích základních práv a svobod garantovaná čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se k předloženým důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jak stěžovatelka blíže rozvedla, neměla možnost před soudem prvního stupně se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit; o tom, že žalobci podali návrh na vydání předběžného opatření se stěžovatelka dozvěděla až ze samotného usnesení. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně pak stěžovatelka předložila větší množství listinných důkazů, které však odvolací soud neprovedl, v rozhodnutí k nim nepřihlédl a zcela je opomenul. Konečně je stěžovatelka názoru, že v daném případě vůbec nebyly splněny podmínky pro omezení jejího vlastnického práva formou předběžného opatření. Obecný soud podle stěžovatelky de facto v usnesení tvrdí, že každý, kdo podá žalobu na úhradu dlužné částky a má obavu, že po vynesení rozsudku nebude z čeho provádět výkon rozhodnutí, má právo na vydání předběžného opatření, jímž soud zakáže dispozici s jakýmkoliv majetkem. Ze soudní praxe je podle stěžovatelky nesporné, že soudy v takovýchto případech předběžná opatření neukládají. Navíc předběžné opatření se týká dispozice s jinou nemovitostí, než byla nemovitost, jíž se týká žaloba o vydání bezdůvodného obohacení.
S ohledem na tyto důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatelů nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím, která nemají trvalý a v budoucnu nezhojitelný dopad do sféry základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. Napadené usnesení odvolacího soudu není de facto posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, neboť jde o opatření dočasné a zároveň nejde o rozhodování ve věci samé, které by trvale a nezvratně omezilo či porušilo základní právo stěžovatelky. Z tohoto důvodu není v daném případě pro řízení před Ústavním soudem splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje.
Jestliže důvodem pro konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti je zhojitelnost omezení vlastnického práva a zejména jeho dočasnost, je třeba trvat na tom, aby časový rozsah tohoto omezení sledoval zásadu proporcionality, jinými slovy aby toto omezení trvalo jen po dobu nezbytně nutnou k zajištění vykonatelnosti rozhodnutí obecného soudu ve věci samé. V případě, že by řízení ve věci samé trvalo neúměrně dlouhou dobu, po níž bude účinné také ústavní stížností napadené předběžné opatření, mohl by postup obecných soudů vybočit z mezí proporcionality omezení základního práva, což by případně bylo důvodem pro poskytnutí ochrany stěžovatelce ze strany Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj