ECLI:CZ:US:2018:2.US.1063.18.1
sp. zn. II. ÚS 1063/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Macka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Rusem, advokátem se sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2018, č. j. 26 Co 337/2017-429, a usnesením JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 5, ze dne 18. 9. 2017, č. j. 067 EX 275/10-318, a ze dne 19. 2. 2018, č. j. 067 EXE 275/10-420, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 5, se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že soudní exekutor a poté Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako "krajský soud") svým postupem porušili jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na právní pomoc zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a dalších písemností, vůči stěžovateli byla v roce 2009 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného (Casper Consulting, a.s.) ve výši přesahující 26 milionů Kč. Soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitosti, konkrétně pozemku v katastrálním území Trutnov. K tomuto účelu vydal prvním z napadených usnesení dražební vyhlášku, kterou stanovil termín a další podmínky dražby. Stěžovatel proti usnesení podal včasné odvolání. V něm požadoval osvobození od soudních poplatků a přidělení advokáta, vznesl námitku podjatosti exekutora a soudců projednávajících předmětnou věc a napadl vykonatelnost exekučního titulu. Krajský soud stěžovatele několikrát s poučením vyzval k odstranění vad v podání, nedostatky byly odstraněny pouze částečně. I s přihlédnutím k této skutečnosti krajský soud všechny námitky stěžovatele zamítl a usnesení soudního exekutora v přezkoumávaném výroku potvrdil. Soudní exekutor následně vydal druhým usnesením další dražební vyhlášku; rovněž toto usnesení je napadnuté ústavní stížností.
3. Stěžovatel s uvedenými závěry - zejména krajského soudu - nesouhlasí a považuje jeho postup za přehnaně formalistický, rezignující na zjištění skutkového stavu věci a poskytnutí ochrany základních práv a svobod, jelikož prý sofistikovaná argumentace odůvodňuje zřejmou nespravedlnost. Konkrétně stěžovatel uvádí, že odvolací soud neposečkal na výsledky mimořádných opravných prostředků týkajících se exekučního řízení stěžovatele. Tomu bylo též upřeno právo na právní pomoc, neboť jeho podmínky a právní i skutková složitost věci mu zakládaly oprávnění k přidělení advokáta. Exekuce je podle stěžovatele nepřípustná, jelikož jednak na něj údajně nepřešlo právo z exekučního titulu, takže se nemohl stát řádným nástupcem původních povinných, kteří od stěžovatele na určitou dobu pozemek zakoupili, a jednak pohledávka má svůj původ v 90. letech minulého století, kdy stěžovatel ručil za úvěr poskytnutý jiné osobě. Ta ovšem prostředky z úvěru nepoužila na domluvený podnikatelský záměr, což by mělo být dle stěžovatele kvalifikováno jako trestné jednání a vést k neplatnosti příslušné zástavní smlouvy a v konečném důsledku nemožnosti výkonu exekuce. Tím, že soudní exekutor a krajský soud k daným skutečnostem nepřihlédli, zaujali vůči stěžovateli subjektivní negativní postoj, což zakládá systémovou podjatost všech orgánů a osob účastnících se na řízení.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou, po výzvě je stěžovatel řádně zastoupen. Návrh je rovněž přípustný a Ústavní soud má dánu příslušnost k jeho projednání.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se totiž Ústavní soud domnívá, že se krajský soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Při rozhodování zohlednil skutečnosti, které v řízení byly prokázány a věc po právní stránce přiléhavě zhodnotil. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před krajským soudem, aniž by podrobněji vysvětlil, v čem spočívá ústavněprávní rozměr námitek a jak byla porušena citovaná základní práva.
8. Nejprve je třeba uvést, že v ústavní stížnosti rozsáhle rozvíjená otázka údajného zneužití prostředků získaných příjemcem původního úvěru a s ní související dovozovaná nepřípustnost exekuce nebyla vůbec předmětem řízení a stěžovatel ji ani před krajským soudem nijak neakcentoval. Jde tak o argument ve vztahu k aktuálnímu ústavnímu přezkumu mimochodný. Tvrzení, že krajský soud měl počkat na výsledky mimořádných opravných řízení ve věcech (pravděpodobně) souvisejících s exekucí stěžovatele, není blíže odůvodněno a není tak ani zřejmé, jaký je jejich vztah k tomuto řízení a proč by měl krajský soud vyčkávat na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Námitky stěžovatele týkající se nástupnictví mezi ním a původními povinnými a spor o (ne)platnost kupní smlouvy k draženému pozemku byly vyřešeny krajským soudem v usnesení ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Co 320/2015-245; tímto rozhodnutím byl krajský soud v současném řízení vázán. Námitka porušení práva na právní pomoc je rovněž lichá, jelikož krajský soud podrobně odůvodnil, z jakých důvodů se rozhodl neosvobodit stěžovatele od soudních poplatků a nepřidělit mu advokáta (s. 4-5 napadeného usnesení). V neposlední řadě není přesvědčivá ani linie argumentace stěžovatele o nevypořádání námitky podjatosti. Krajský soud tak totiž učinil (s. 3 napadeného usnesení) a správně podotkl, že námitka podjatosti trpí zásadními nedostatky, protože se omezuje na vyjádření nespokojenosti stěžovatele s postupem soudního exekutora a (nejmenovaných) soudkyň či soudců v řízení, což ovšem není relevantní důvod pro jejich vyloučení.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci soudní exekutor a krajský soud vyložili a aplikovali podústavní právo řádně a proti jejich právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu