ECLI:CZ:US:2010:2.US.1067.10.1
sp. zn. II. ÚS 1067/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, Mariánské Lázně, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 8 To 241/2009 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2008 sp. zn. 3 T 52/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání dvanácti tam uvedených skutků, čímž měl spáchat pokračující trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a pokračující trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zákona a byl za to odsouzen podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Stěžovateli bylo dále také uloženo zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným náhradu škody.
Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Chebu podle ustanovení §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Nezákonnost výše uvedených rozhodnutí spočívá podle stěžovatele především v tom, že nepřípustně opominula skutečnost, že stěžovatel byl k doznání donucen psychickým nátlakem ze strany policistů B. a D. Tito policisté stěžovateli vyhrožovali, že pokud se nedozná ke spáchání skutků, za něž byl shledán vinným, obviní jej a jeho družku z loupeže a jeho dcera bude umístěna do dětského domova, což stěžovatel nemínil připustit, a z tohoto důvodu se nepravdivě přiznal ke skutkům, které nespáchal. Tomuto aspektu však nevěnovaly ve věci zúčastněné orgány činné v trestním řízení patřičnou pozornost a při svém rozhodování to nezohlednily. Stěžovatel trvá na tom, že on se skutků, za něž byl shledán vinným, nedopustil a je připraven toto své tvrzení dokázat i provedením testu na tzv. detektoru lži (polygrafu), kterého se již v řízení před soudy marně domáhal. O nevině má svědčit také skutečnost, že DNA nalezená na místě činu je rozdílná od DNA stěžovatele a to, že osoba jménem P. E. se doznala ke skutkům, za něž byl neprávem odsouzen stěžovatel, a vydala orgánům činným v trestním řízení i odcizené věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování nalézací soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly. Zejména se zabývaly otázkou tvrzeného psychického nátlaku ze strany policistů - k této věci soud jmenované ( ale i další) policisty vyslechl a po zhodnocení jejich výpovědí neshledal tvrzení stěžovatele za věrohodné. Soud se rovněž zabýval otázkou trestního stíhání jmenovaného E. tak, že prověřil všechna trestní stíhání osob pod uvedeným jménem a dospěl k závěru, že i tato obhajoba stěžovatele je ryze účelová.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu