ECLI:CZ:US:2018:2.US.1077.18.1
sp. zn. II. ÚS 1077/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 84 Co 2/2018-6, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodné provozování hospodářské činnost a přiměřenou odměnu za tuto činnost podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí a dalších listin, stěžovatel působí jako soudní exekutor, který byl v roce 2010 pověřen provedením exekuce povinného (fyzické osoby). Stěžovatel začal provádět úkony k provedení exekuce, nicméně povinný v roce 2012 podal na sebe a manželku insolvenční návrh a s ním návrh na povolení oddlužení. Tomuto návrhu soud tentýž rok vyhověl. V důsledku toho byla exekuce vedená stěžovatelem přerušena, aniž by bylo cokoliv z pohledávky oprávněného vymoženo. Stěžovatel v souladu s tehdejší judikaturou nepřihlásil do insolvence svou odměnu a náhrady nákladů v souvislosti s přerušenou exekucí; neučinil tak též proto, že nedisponoval příkazem k úhradě nákladů exekuce. Soud v roce 2017 vzal na vědomí splnění podmínek oddlužení a zároveň povinného osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pohledávek věřitelů, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. Stěžovatel na základě toho rozhodl o zastavení exekuce a současně rozhodl o povinnosti povinného zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7.865 Kč včetně DPH, neboť dle něj povinný zavinil zastavení exekuce. Nijak totiž dopředu neupozornil na podání insolvenčního návrhu, stěžovateli tím neumožnil vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a zabránil mu pohledávku přihlásit. Danou částku zároveň pro "jistotu" stěžovatel označil i jako odměnu související se zastavením insolvenčního řízení.
3. Povinný proti výroku o nákladech v rozhodnutí stěžovatele podal odvolání a namítl, že stěžovatel měl pohledávku na náhradu nákladů exekuce přihlásit do insolvenčního řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako "krajský soud") nyní napadeným usnesením odvolání vyhověl a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Nejprve odmítl pokus stěžovatele spojit odměnu s úkonem zastavení exekuce, jelikož nárok vzniká v okamžiku jejího nařízení. Dále vysvětlil, proč není namístě zatížit náhradou nákladů dané exekuce oprávněného či oddluženého povinného. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz) a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovodil, že stěžovatel měl přihlásit svou pohledávku vůči povinnému v insolvenčním řízení - nemusela být přitom ani vymahatelná ve formě příkazu k úhradě nákladů exekuce.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí a považuje jeho postup za zjevný případ odepření spravedlivého procesu ve vazbě práva stěžovatele na odměnu za jeho práci. Jeho primární námitka směřuje proti tomu, že obecný soud opřel své usnesení o výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která ovšem byla vydána teprve po pro věc rozhodujících skutečnostech (incidentní retrospektiva). Jinak řečeno, stěžovatel při zahájení insolvenčního řízení postupoval v souladu s tehdy platnou judikaturou nižších soudů a nemohl předvídat, že judikatura vrcholných soudů v budoucnu dovodí možnost exekutorů přihlašovat do insolvenčního řízení náhradu nákladů i za nevymožené pohledávky. Stěžovatel též upozorňuje, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 bylo mezitím (nepřímo) zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16. Krajský soud měl - přes komplikovanost a netypičnost okolností - najít spravedlivé řešení (pro podporu je citován nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06), přinejmenším ve smyslu částečné náhrady nákladů exekuce v rozsahu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení povinného.
5. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti požaduje vyjasnění výkladu několika ustanovení podústavního práva; zejména se jedná o výkladové problémy účinků splněného oddlužení a osvobození od pohledávek na přerušení exekuce. Konkrétně - pokud panuje názor, že se dané pohledávky mění v naturální obligace a lze je přirovnat k pohledávkám promlčeným, je otázkou, zda mají soudy a exekutoři přihlédnout k osvobození z vlastní iniciativy či trvat na vznesení procesních námitek povinného.
6. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru se zaměřil na otázku, zda stěžovatel disponuje aktivní legitimací. Exekutor totiž ve vlastní činnosti (při vymáhání pravomocného rozhodnutí) vystupuje jako orgán veřejné moci a není proto způsobilý být nositelem základních práv. V případě rozhodování soudu o nákladech řízení však exekutor, pokud vystupuje jako účastník příslušného soudního řízení, nabývá roli fyzické osoby - podnikatele, který základních práv požívá (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, bod 7). Je přitom zřejmé, že nyní napadeným rozhodnutím mohlo dojít k zásahu do oprávněných zájmů stěžovatele na odměnu a náhradu nákladů, a tedy i do sféry, v jejímž rámci působí jako podnikatel. Stěžovateli proto aktivní legitimace v řízení o ústavní stížnosti svědčí. Jelikož Ústavní soud shledal splnění i dalších podmínek řízení, mohl přistoupit k posouzení jejího obsahu.
8. V tomto směru však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10.000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 7.835 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze proto v tomto ohledu jednoznačně považovat za bagatelní (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
10. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat i věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatele podobná intenzita v daném řízení jistě nenastává, neuvádí ani, že by vysoký počet podobných případů fatálně ohrožoval podstatu jeho podnikání. Stěžovatel nicméně překonání překážky bagatelnosti implicitně opírá zřejmě o skutečnost, že sporů na stejném půdorysu v rámci oddlužení mohou být "řádově desetitisíce" (s. 2 stížnosti, na s. 6 pak uvádí "řádově tisíce"). Dovolává se analogické situace, ve které Ústavní soud přistoupil ke sjednocení výkladu podústavního práva i proto, že ke sjednocení judikatury z důvodu bagatelnosti sporů nemohl přistoupit Nejvyšší soud (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Tomuto argumentu lze přisvědčit, je ovšem nutné zdůraznit, že toto sjednocování vyžaduje ústavněprávní rozměr a musí se odehrávat na základě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Jestliže totiž nedojde k zásahu do ústavně zaručeného práva, není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
11. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že krajský soud svým postupem neporušil základní práva stěžovatele, a to z dále uvedených důvodů.
12. Klíčová námitka stěžovatele směřovala proti údajně retrospektivnímu použití judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V prvé řadě je třeba upozornit, že sám stěžovatel ve stížnosti (s. 3) uvádí, že jiný exekutor byl schopen vydat pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce a svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Není přitom zřejmé, z jakých důvodů tak nepostupoval též stěžovatel, jelikož tím by daný problém "vyřešil". Argumentace o nepřípustnosti retrospektivnosti judikatury přitom není přesvědčivá. Stěžovatel se opírá o nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06 a dovozuje z něj, že změna rozhodovací praxe je nežádoucí. Přitom ovšem z - v stížnosti přímo uvedené - citace ale plyne, že Ústavní soud v referovaném nálezu hovořil o praxi nejvyšší soudní instance, u které by změna měla být vskutku výjimečná. V rozebírané věci šlo nicméně o přesně opačnou situaci, kdy Nejvyšší (Ústavní) soud sjednotil v souladu se svým posláním roztříštěnou judikaturu nižších soudů k (ne)přihlašování pohledávek exekutorů do insolvenčního řízení. Sjednocování judikatury nejvyššími soudy logicky zasahuje i další právně a skutkově obdobné řešené případy a může mít zpětný dopad na situaci účastníků, kteří podobný vývoj při svém jednání neočekávali. Krajský soud však nemohl novou judikaturu vrcholných soudů svévolně neaplikovat a založit své rozhodnutí na starší judikatuře soudů, ze kterého vycházel stěžovatel (k přípustnosti incidentní retrospektivy judikatury srov. též nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15).
13. Jednoduše řečeno platí, že historii nelze vrátit a touto optikou je nutné vnímat i usnesení krajského soudu. Ten musel k odvolání povinného rozhodnout, kdo má zaplatit odměnu a náklady exekutora po úspěšném oddlužení. Pokud i sám stěžovatel uvádí, že náklady rozhodně nemůže nést oprávněný, zbývala pouze volba mezi exekutorem a povinným. Přístup, dle kterého by dlužník naplňující podmínky oddlužení musel znovu čelit pohledávkám k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny před zahájením insolvenčního řízení, by ovšem zcela popíral účel oddlužení i ústavně konformní výklad §414 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (stejně viz nález sp. zn. IV. 3250/14, body 25-26). Stěžovatel postupu obecného soudu vytýká nedostatek snahy nalézt spravedlivé řešení (srov. výše bod 4). Ústavní soud má však za to, že rozhodnutí krajského soudu v neprospěch povinného by bylo nejen contra legem a v rozporu s citovaným nálezem, ale především nespravedlivé, neboť majetková sféra povinného by jím byla se vší pravděpodobností dotčena mnohem více než nyní v případě stěžovatele. Exekutor jako podnikatel svým zapsáním do seznamu exekutorů dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a tím spojenými riziky, včetně toho, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, bod 8; také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80, případně rozsudek téhož soudu ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 1. 2012, č. stížnosti 31950/06).
14. Stěžovatel upozorňuje, že krajský soud rozhodnutí opřel o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které bylo překonáno nálezem sp. zn. IV. ÚS 378/16. Obsah uvedených případů byl shodný v tom, že šlo o odměnu exekutora ve vztahu k započatému insolvenčnímu řízení a oddlužení. Zároveň zde byl ale zásadní rozdíl: odměna exekutora se totiž vázala k úkonům (typicky dražbě majetku povinného), které exekutor provedl ještě před zahájením insolvenčního řízení. Nejvyšší soud rozhodl, že exekutor musí vydat insolvenčnímu správci veškerý výtěžek a své náklady přihlásit do insolvenčního řízení, Ústavní soud tento výklad odmítl a dovodil právo exekutora ponechat si z vymožené částky veškeré náklady spolu s odměnou a insolvenčnímu správci odevzdat zbytek. Právní názor z nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 od té doby několikrát potvrdil v jiných řízeních Ústavní soud (srov. nálezy citované v nálezu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3629/16) a přijal jej rovněž Nejvyšší soud (např. usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016). Tuto linii judikatury lze nicméně od - v tomto řízení řešené věci - odlišit (tzv. "distinguishing", k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16) právě tím, že exekutor od povinného před zahájením insolvence určité plnění vymohl a mohl od něj proto své náklady a odměnu odečíst.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo i judikaturu vrcholných soudů řádně a proti jeho právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Předchozí závěr má dopad i na v ústavní stížnosti požadovaný obecný výklad některých zákonných ustanovení (srv. bod 5 tohoto usnesení). Jak již bylo výše rovněž vysvětleno (bod 9), podobný postup Ústavní soud nemůže provádět na základě zjevně neopodstatněného návrhu, neboť by tím narušil pravomoci jiných orgánů, jmenovitě Nejvyššího soudu, potažmo zákonodárce (pro detailní výklad srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Ústavní soud by nepostupoval jinak ale ani v případě meritorního přezkumu této ústavní stížnosti, protože z její příslušné části není vůbec patrné, v čem by měla spočívat ústavněprávní dimenze údajných rozporů ve výkladu podústavního práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu