ECLI:CZ:US:2008:2.US.1096.08.1
sp. zn. II. ÚS 1096/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti FOCUS - METAL, s.r.o., IČ 62303414, se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Moravská Ostrava, pobočka Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. Ncp 375/2008, a ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. Ncp 376/2008, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jimiž bylo podle ustanovení §104a o. s. ř. rozhodováno o věcné příslušnosti k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka tvrdí, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť z nich není zřejmé, z jaké právní argumentace vrchní soud vycházel. Pokud vrchní soud s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. usnesení neodůvodnil, takové rozhodnutí označuje za nesprávné a nepřezkoumatelné a ustanovení §169 odst. 2 o.s.ř. v části "anebo usnesení podle §104a" (dle něhož nemusí usnesení vydané dle uvedeného ustanovení obsahovat odůvodnění) považuje za protiústavní a navrhuje je zrušit. Stěžovatelka má zato, že spor rozhodovaný v rozhodčím řízení má povahu sporu mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, a proto by měl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu projednat v prvním stupni krajský soud. V důsledku nesprávných a nepřezkoumatelných rozhodnutí byla tedy dle jejího názoru odňata svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny. Vyřešení otázky věcné příslušnosti přezkoumatelným soudním rozhodnutím považuje za natolik závažné, že odůvodňuje požadavek, aby Ústavní soud zasáhl do rozhodovací praxe obecných soudů již v průběhu neskončeného řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Martina Mojžíška ze dne 10. 1. 2008 č. j. RN 09/2007 bylo rozhodnuto, že společnost VaK Bruntál, a. s., je povinna zdržet se zásahu do vlastnického práva stěžovatele k označeným pozemkům, a že je povinna mu zaplatit částku 62 510 878,- Kč a náklady řízení. V rámci řízení o žalobě na zrušení tohoto rozhodčího nálezu Okresní soud ve Frýdku - Místku vyloučil část žaloby týkající se zrušení rozhodčího nálezu ve výroku o peněžitém plnění k samostatnému projednání a obě věci předložil k rozhodnutí o věcné příslušnosti ve smyslu ustanovení §104a odst. 2 Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci napadenými usneseními vyslovil, že k projednání a rozhodnutí obou částí žaloby je příslušný okresní soud dle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je oprávněn pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany svých základních práv obsažených v hlavě páté Listiny, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že vrchní soud nesprávně a nepřezkoumatelně rozhodl o věcné příslušnosti k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Princip zákonného soudce představuje v právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Zákonem, který ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví věcnou příslušnost soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), konkrétně jeho ustanovení §9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení §104a, podle něhož věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu) nebo Nejvyššímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Jak již Ústavní soud uvedl ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 29/06, řešícím obdobnou problematiku, zákon, který předjímá čl. 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ustanovení §104 odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu podle §104a o. s. ř., jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takové rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem.
Ústavní soud shodně jako v citovaném rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 29/06 uvádí, že ustanovení §104a odst.7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu §104a odst. 2 o. s. ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) v ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně současná stěžovatelka). V uvedené souvislosti Ústavní soud připomíná i zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména princip minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. Stěžovatelkou navrženým zrušením rozhodnutí vrchního soudu by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasahoval do činnosti obecných soudů.
Nadto má Ústavní soud za to, že vrchní soud postupoval při posouzení věcné příslušnosti způsobem a postupem předvídaným zákonem (občanským soudním řádem). Přitom neshledal, že by ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., které vrchní soud aplikoval v souvislosti s vydáním napadených nemeritorních procesních usnesení, bylo samo o sobě protiústavní. Lze si představit situaci, kdy je vhodné rozhodnutí vydané dle ustanovení §104a o. s. ř. odůvodnit, např. když je potřebné v konkrétní věci z důvodu sjednocení soudní praxe vyložit aplikované ustanovení §9, případně §9a o.s.ř. V projednávané věci ovšem nevzniká o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, jehož obsahem je primárně stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva k nemovitostem, pochybnost. Odkaz vrchního soudu na ustanovení §41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve spojení s §9 odst. 1 o.s. ř., je proto dostačující. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tak neshledal důvod zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. v části "anebo usnesení podle §104a"má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení zákona podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu