ECLI:CZ:US:2010:2.US.1113.10.1
sp. zn. II. ÚS 1113/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Kala Mutinského, se sídlem Pařížská 20, 401 00 Ústí nad Labem, správce konkursní podstaty úpadce UNIVERSAL BANKA, a. s., se sídlem Senovážné náměstí 1588/4, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, se sídlem Vaníčkova 1594/1, 400 01 Ústí nad Labem, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 2047/2007-273, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 120/2006-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 43 Cm 220/2001-221, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se tehdejší žalobkyně (Česká finanční, s. r. o.) domáhala ve sporu vedeném vůči žalovanému správci konkursní podstaty (stěžovatel) úpadkyně UNIVERSAL BANKY, a. s., určení pravosti své pohledávky za úpadkyní ve výši 1.383.439.890,89 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní v rámci tzv. stabilizačního programu sice nejsou neplatné, že však výše sjednaných bankovních záruk více než čtyřnásobně překračovala hodnotu jimi zajištěné pohledávky a že tyto bankovní záruky byly ve svém důsledku pro úpadkyni likvidační. Výkon práva z těchto bankovních záruk měl proto za rozporný ze zásadami poctivého obchodního styku. Co do požadavku na určení pravosti a výše pohledávky v rozsahu 89.445.906,50 Kč soud uvedl, že potud žalobkyně obdržela plnění od dlužníka pohledávky zajištěné bankovní zárukou.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 120/2006-290, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč jako pohledávky druhé třídy a zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní další pohledávku ve výši 89.445.906,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 89.445.906,50 Kč. Ve zbývajícím rozsahu pak dospěl zčásti k jiným skutkovým a zcela k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Především zdůraznil, že (původní) žalobkyně přihlásila do konkursu pouze své pohledávky z bankovních záruk vystavených úpadkyní. Při zkoumání oprávněnosti pohledávek z vystavených bankovních záruk pak soud nemůže ve smyslu §316 a §317 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") zkoumat oprávněnost námitek žalovaného o absolutní neplatnosti smluv upravujících plnění, jež bankovní záruky zajišťovaly. Dodal dále, že na rozdíl od prostého ručení nemusí věřitel při bankovní záruce požadovat plnění nejprve od dlužníka, pokud tak nebylo v bankovních zárukách dohodnuto. Dále konstatoval, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybnily platnost bankovních záruk, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu (vzhledem k uznání závazku) spočívá na žalovaném. Závěr soudu prvního stupně, že pozdější úpadkyní vystavené bankovní záruky jsou v rozporu s poctivým obchodním stykem, neměl podle odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Žalovaný především nepředložil soudu žádné důkazy o svém tvrzení, že stabilizační program České národní banky (dále též jen "stabilizační program"), do kterého se pozdější úpadkyně přihlásila, byl pro všechny banky (nejen pro pozdější úpadkyni) od počátku likvidační a s tímto cílem že byl i vyhlášen. Podstatou stabilizačního programu sjednaného do 30. září 2004 bylo, že původní žalobkyně odkoupí od pozdější úpadkyně za cenu stanovenou v rámcové smlouvě a za podmínek tam stanovených označené pohledávky a cenné papíry (aktiva pozdější úpadkyně), přičemž splnění pohledávek zajistí pozdější úpadkyně vystavenými bankovními zárukami, u cenných papírů pak zajistí právo opce ve prospěch původní žalobkyně a k zajištění plnění z opčních smluv též vystaví bankovní záruky. Nejpozději do deseti dnů po skončení stabilizačního programu byla pozdější úpadkyně povinna doplatit rozdíl mezi cenou, kterou jí původní žalobkyně zaplatila, a skutečným plněním, které původní žalobkyně získala od dlužníků pozdější úpadkyně na základě postoupených pohledávek a opčních smluv. Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že na uvedeném základě obdržela pozdější úpadkyně od původní žalobkyně 1,4 miliardy Kč, tedy částku, na kterou vystavila bankovní záruky. Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že úpadkyně vystavila bankovní záruky ve výši 1,4 miliardy Kč, které zajišťovaly jen závazek ve výši 394,225.176,16 Kč. Naopak pozdější úpadkyně bezprostředně získala od žalobkyně plnění ve výši vystavených bankovních záruk, což nelze chápat jako obchod v rozporu s poctivým obchodním stykem.
4. Následné dovolání žalovaného bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 2047/2007-273, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud neshledal žádný z dovolacích námitek a argumentů žalovaného přiléhavým. Nejvyšší soud shrnul, že veškerá ujednání a jejich zajištění, jež byla předmětem zkoumání soudy nižších stupňů, vedou ze strany žalobkyně jen k tomu, že se jí (dnes se ztrátami danými tím, že banka je nyní v konkursu a že pohledávka žalobkyně tam bude podrobena režimu poměrného uspokojení) vrátí maximálně částka, kterou pozdější úpadkyni poskytla na počátku celé transakce coby nominální (a tedy zcela nereálnou a pro pozdější úpadkyni výhodnou) úplatu za špatná aktiva pozdější úpadkyně, což nesvědčí ani o jednání rozporném ze zásadami poctivého obchodního styku ani o jednání nemravném. Dovolací soud se stručně vyjádřil k uplatněným námitkám (argumenty ekonomické nevýhodnosti stabilizačního programu; argument tísní, v níž se žalobkyně měla nacházet, když přijala podmínky stabilizačního programu; argument obsahem článku VI. odst. 2 postupní smlouvy; podmínka zapojení bank do stabilizačního programu, jež má spočívat ve výměnách osob ve vrcholovém managementu banky; platnost bankovních záruk).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, jehož se měly dopustit odvolací a dovolací soud. Podle názoru stěžovatele nerozhodoval odvolací soud nestranně, přičemž rovnost stran porušil tím, že vykládal smluvní vztahy a právní předpisy strany formalisticky a ve prospěch žalobce. Rozhodnutími došlo zároveň k porušení smluvní svobody, neboť stěžovatel, resp. pozdější úpadkyně, aby se mohla zúčastnit stabilizačního programu, byla nucena s původním žalobcem (Česká finanční, s. r. o.), jehož 100% podílníkem byla Česká národní banka, uzavřít smlouvy, jejichž součástí byla i podmínka vystavení bankovních záruk a závazek ke zpětnému odkupu pohledávek. Stěžovatel namítá, že se odvolací soud neztotožnil s jeho tvrzením o neplatnosti některých ustanovení smlouvy o postoupení pohledávek a v podstatě se jenom omezil na konstatování zákonnosti bankovních záruk a toho, že požadované plnění bylo v souladu s právem. Ze skutečnosti, že na straně žalobce vystupoval v podstatě stát reprezentovaný Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a společnost ze 100% vlastněná Českou národní bankou, stěžovatel dovozuje, že soud nemohl rozhodovat spravedlivě a nestranně. Dále uvádí, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s tvrzeními stěžovatele a ani nepřihlédl k okolnostem případu. Stěžovatel v další části poměrně podrobně rozebírá a opakuje svoji vlastní argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy údajně nevypořádaly. Konkrétně se jedná o otázku platnosti úkonů, které předcházely vystavení bankovních záruk, smlouvy o postoupení pohledávek a vymahatelnosti postoupených pohledávek. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Jeho pochybení spočívá v tom, že pominul neplatnost uzavřených smluv, obcházel zákon a nerespektoval zákonná ustanovení. Pochybení dovolacího soudu pak spočívá v tom, že se zcela nepokrytě postavil na stranu státu, což dokládá podle stěžovatele i stručné a nic neříkající odůvodnění jeho rozsudku. V této souvislosti polemizuje zejména s argumentací dovolacího soudu o bezcennosti argumentu tísně. Přitom rozebírá situaci, za které bylo k stabilizační programu přistupováno. Zde dospívá k závěru, že žalobkyně zneužívala informace a v podstatě pozdější úpadkyni donutila k účasti na stabilizačním programu.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze zpochybňuje právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění, resp. sám předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jakkoliv se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, jedná se v podstatě o polemiku (navíc opakovanou, neboť obdobnou argumentaci uplatňoval v průběhu celého řízení a zejména v dovolání) se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. V dané věci stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nerozhodovaly nestranně a postupovaly formalisticky ve prospěch žalobce, což je dáno už jen tím, že na straně žalobce vystupoval v podstatě stát. Jako oporu pro svá tvrzení používá stěžovatel argument, že odvolací soud neakceptoval jeho tvrzení o neplatnosti smluv. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že nezávislost soudní rozhodování je jednou ze základních záruk právního státu. Nezávislost soudního rozhodování ovšem není a nemůže být ovlivněna tím, že na jedné straně vystupuje stát nebo některý se státních orgánů. To, co stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu, je pouze polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která je v jeho očích negativně ovlivněna tím, že soudy nepřisvědčily jeho právnímu názoru. Z této skutečnosti nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadených rozsudků se nepodává, že by soudy měly postupovat v rozporu s procesními pravidly a jednu stranu znevýhodňovat, resp. tvrzení jedné strany zvýhodňovat oproti tvrzení druhé strany. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že poku9. d stěžovatel namítá nesprávné, resp. nedostatečné hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce, že se soudy (zejména pak Vrchní soud v Praze) nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele a nezohlednily okolnosti případu. Dle názoru Ústavního soudu je tomu právě naopak a soudy pečlivě vážily všechny souvislosti a logicky je, byť stručně, odůvodnily. Ze všech okolností věci se jednoznačně podává, že UNIVERSAL BANKA, a. s., jako subjekt, jemuž hrozil úpadek a odebrání licence v důsledku jeho hospodaření, se účastnil stabilizačního programu v bankovnictví, aby výše uvedenou hrozbu odvrátil. Za státem převzaté pohledávky se pak zavázal mj. poskytnout adekvátní záruky. Tyto záruky se týkaly, jak vysvětlil odvolací soud, částky 1,4 miliardy korun, kterou UNIVERSAL BANKA, a. s., také obdržela. Stávající zpochybňování tohoto závazku ze strany stěžovatele se Ústavnímu soudu jeví jako čistě účelové. Není možné, aby subjekt na jedné straně čerpal výhody plynoucí z účasti na stabilizačním programu, ale na straně druhé se domáhal oproštění od vlastních povinností, k nimž se zavázal. K ekonomickým aspektům smluvních ujednání mezi pozdější úpadkyní UNIVERSAL BANKOU, a. s., a původní žalobkyní se ostatně přesně vyjádřil Nejvyšší soud. Proti jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu