ECLI:CZ:US:2018:2.US.1116.18.1
sp. zn. II. ÚS 1116/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 308/2017-33 ze dne 11. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí, zaručeného článkem 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady "není trestu bez zákona", plynoucí z čl. 39 Listiny. Dále namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP") stěžovateli zabavila tři živá zvířata, exempláře druhu amazoňan rudoocasý a jedno uhynulé zvíře druhu kakadu palmový z důvodů neprokázání jejich zákonného původu ve smyslu §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí ČIŽP Ministerstvem životního prostředí zčásti zrušeno (ohledně dvou živých zvířat) a ve zbytku potvrzeno. Správní žaloba stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Ministerstva životního prostředí byla rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 9 A 287/2014-52 ze dne 21. 6. 2017 zamítnuta a jeho kasační stížnost byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
3. Podstata argumentace stěžovatele spočívala v tom, že zabavení zvířat bylo nezákonné, neboť k němu došlo v důsledku domovní prohlídky v rámci trestního stíhání. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku k jednotlivým argumentům stěžovatele uvedl, že stěžovatel uvádí pouze argumentaci ohledně procesních pochybení správních orgánů, nijak však nezpochybňuje důvod, který ČIŽP vedl k vydání rozhodnutí o zabavení zvířat z důvodu neprokázání jejich původu. Námitku nezákonnosti zahájení, resp. vedení správního řízení neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Domovní prohlídka ze dne 26. 7. 2011 byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon v souladu s článkem 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pro účely trestního řízení, a to na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2011. Při této prohlídce celní orgán zadržel specifikované exempláře papoušků. Zákon o obchodování s ohroženými druhy celnímu úřadu ukládá povinnost neprodleně informovat o zadržení exemplářů ČIŽP a upravuje i další postup při nakládání se zadrženými exempláři, spočívající v jejich předání záchrannému centru. K námitce nepřípustného využití informací z trestního řízení Nejvyšší správní soud shledal ve shodě s názorem městského soudu, že je nemyslitelné, aby celní úřad v souladu s touto zákonnou povinností předal inspekci zadržení exemplář, aniž by jej zároveň seznámil s podstatnými okolnostmi, které se k tomuto případu vztahují. ČIŽP pak byla v souladu s §50 odst. 1 správního řádu oprávněna použít jako podklady při vydání rozhodnutí mimo jiné i podklady od orgánů veřejné moci, tj. i od orgánů činných v trestním řízení. Protokol o domovní prohlídce provedené dne 26. 7. 2011 takovým podkladem byl. Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře připustil využití důkazů získaných v trestním řízení i ve správním řízení ve svých rozsudcích ze dne 30. 1. 2008 č. j. 2 Afs 24/2017-119 a ze dne 22. 7. 2009 č. j. 1 Afs 19/2009-57 s tím závěrem, že "mohou-li být podle §50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí podklady od jiných orgánů veřejné moci (...), lze nepochybně dospět k závěru, že důkazní prostředky opatřené v souladu se zákonem v trestním řízení jsou důkazními prostředky, kterými lze provést důkaz v následném správním řízení." Ve stěžovatelově případě celní ředitelství zajistilo exempláře, na něž se vztahuje zvláštní ochranný režim. Při nakládání s nimi bylo tedy povinno respektovat úpravu obsaženou v příslušném zákoně obsahujícím ustanovení k zajištění jejich ochrany, tj. v zákoně o obchodování s ohroženými druhy. Tento zákon obsahoval úpravu speciální vůči obecné úpravě obsažené v trestním řádu, a celní ředitelství ji muselo respektovat. Pokud tedy s exempláři nakládalo dle speciálního zákona k jejich ochraně, nikoli dle obecné a kusé úpravy obsažené v trestním řádě, postupovalo podle Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem. Námitky, že ČIŽP postupovala v rozporu s Listinou, neboť v průběhu domovní prohlídky prováděla vlastní zjištění, a že její pracovníci porušili povinnost mlčenlivosti o skutečnostech zjištěných při této domovní prohlídce, neshledal Nejvyšší správní soudu jako důvodné. Při domovní prohlídce sice byli pracovníci ČIŽP přítomni, a to i Mgr. Jan Auer a RNDr. Petr Kostřica, oba však pouze v postavení odborných konzultantů pro vedení trestního řízení ve smyslu §157 odst. 3 trestního řádu. Tito pracovníci ČIŽP ve správním řízení o zabavení předmětných exemplářů, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, vůbec nevystupovali, nebyli v něm oprávněnými úředními osobami, a z ničeho nevyplývá, že by z jejich strany došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti, kterou jim ukládá §157 odst. 3 trestního řádu, či k zneužití informací získaných při domovních prohlídkách. Správní řízení bylo zahájeno na základě informací, které ČIŽP oficiálně získala od orgánu činného v trestním řízení v souvislosti s předáním exemplářů zadržených při domovní prohlídce, přičemž toto předání bylo splněním povinnosti vyplývající celnímu úřadu ze zákona o obchodování s ohroženými druhy. Důvodem pro zahájení a vedení řízení bylo neprokázání původu dotčených exemplářů. Řízení o zabavení exemplářů je řízením sui generis, na trestním řízení nezávislé, lze jej zahájit i v průběhu trestního řízení a pro jeho zahájení a meritorní ukončení je podstatné pouze to, zda žalobce prokázal původ předmětných exemplářů či nikoliv.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že postup aplikovaný orgány činnými v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") v případě stěžovatele, kdy vydané exempláře a další podklady byly předány ČIŽP, byl v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. OČTŘ zajistily v trestním řízení exempláře pro účely trestního řízení a vzápětí o nich prohlásily, že pro trestní řízení důležité nejsou a bez jakéhokoliv zákonného zmocnění je předaly ČIŽP, jejíž pracovníci byli přítomni domovní prohlídce v postavení odborných konzultantů dle §157 odst. 3 trestního řádu, a nikoliv jako pracovníci správního orgánu. Podle stěžovatele nelze souhlasit s tvrzením soudu, že zákon o ochraně ohrožených druhů je k trestnímu řádu normou speciální a tedy má při vedení trestního řízení přednost před aplikací ustanovení trestního řádu. Podle stěžovatele žádný jiný zákon nemůže zasahovat do procesních práv účastníků stanovených trestním řádem. Tím, že Nejvyšší správní soud shledal poměr speciality zákona o ochraně ohrožených druhů vůči trestnímu řádu, narušil podle stěžovatele princip svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Zástupci ČIŽP (v postavení odborných konzultantů) se během domovní prohlídky seznámili s materiály určenými výhradně pro účely trestního řízení a jako odborní konzultanti měli a mají povinnost mlčenlivosti dle §157 odst. 3 trestního řádu. ČIŽP není osobou zúčastněnou na trestním řízení, a tedy nemá právo seznamovat se s obsahem trestního spisu. V souladu s ústavními zásadami jsou orgány státní správy povinny jednat pouze a jen na základě zákona a v jeho mezích. Nemůže obstát argument správního orgánu, že u správního řízení se jedná o řízení sui generis, které nemá k žádnému jinému řízení vztah a může se zahajovat kdykoliv a bez vazby na zákonnost předcházejícího postupu. Stěžovatel se domnívá, že takovýto výklad a postup je v rozporu s jeho právem na domovní svobodu, neboť domovní prohlídky smí sloužit jen pro účely trestního řízení. Propadnutí exemplářů zvířat je pak podle stěžovatele nejen v rozporu s českým ústavním pořádkem, ale též s právem EU.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadeného rozhodnutí a shledal, že se Nejvyšší správní soud bedlivě zabýval všemi námitkami stěžovatele. A že námitky, které nyní stěžovatel opakuje v řízení o ústavní stížnosti, již byly vypořádány napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (viz výše popis v bodě 3 tohoto rozhodnutí). Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva, byť i namítá zásah do svého práva na domovní svobodu či spatřuje v zabavení zvířat v souladu se zákonem o ochraně ohrožených druhů trest, který nemá zákonný podklad. Podstata stěžovatelovy argumentace však reálně nedosahuje ústavněprávní roviny.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu