ECLI:CZ:US:2007:2.US.1146.07.1
sp. zn. II. ÚS 1146/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. R. G., zastoupeného JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou Advokátní kanceláře JUDr. Alena Mrlinová a Mgr. Ondřej Holek, se sídlem Výškovická 122, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2007, č. j. 57 Co 774/2006-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a I. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2007, č. j. 57 Co 774/2006-75, kterým byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2006, č. j. 33 C 12/2006-61, v části v níž byl zamítnut návrh stěžovatele (dále jen "otec") na zrušení povinnosti přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení (dále jen "syn") za dobu od 1. července 2004 do 11. dubna 2006. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z listin předložených stěžovatelem a z vyžádaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2006, č. j. 33 C 12/2006-61, Ústavní soud zjistil, že příspěvek otce na výživu syna byl ještě v době nezletilosti syna určen soudem. V řízení o posledním návrhu matky a posléze tehdy již zletilého syna na zvýšení příspěvku otce na výživné konstatoval Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 13 Co 683/2005, že uvedený návrh je pro období od 1. července 2004 v rozporu s dobrými mravy s ohledem na to, že na studium navazující na uvedený časový okamžik nelze hledět jako na řádné. V návaznosti na to se otec návrhem doručeným soudu dne 12. dubna 2006 domáhal zrušení povinnosti přispívat na výživu syna s účinností od 1. července 2004. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 33 C 12/2006-61, návrhu vyhověl jen ve vztahu k období od podání návrhu, tj. od 12. dubna 2006, a ve zbytku návrh zamítl. K odvolání otce byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem, který je napaden ústavní stížností.
Otec v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly §99 odst. 2 zákona o rodině, když odmítly zrušit vyživovací povinnost s účinností přede dnem podání návrhu v tomto směru. Nesouhlasí tedy s názorem obecných soudů, že je podle uvedeného zákonného ustanovení možné zrušit vyživovací povinnost pouze s účinností ode dne návrhu. Má zato, že pokud obecné soudy hodlaly postupovat analogicky k §98 odst. 1 zákona o rodině, podle nějž lze výživné zletilému přiznat pouze ode dne návrhu, měly své úvahy v tomto směru patřičně vyjádřit, přičemž tuto analogii považuje za nepřípustnou. Z koncepce §99 zákona o rodině se naopak domnívá, že stěžejní rozdíl úpravy výživného pro nezletilé děti a pro ostatní je v tom, že při zrušení výživného za minulou dobu nemusejí spotřebované výživné vracet pouze nezletilé děti. Poukazuje i na jiné konkrétní rozhodnutí, kde obecný soud zaujal obdobně nepřípustný postoj, jakož i na to, že podle komentáře (Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 6. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha: 2004. str. 254) lze výživné měnit i za dobu minulou, a to nejen při výživném nezletilých dětí.
K ústavní stížnosti byl přiložen i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21. dubna 2006, č. j. 10 C 236/2005-55, v němž byla rovněž povinnost přispívat na výživu zletilého dítěte zrušena k okamžiku podání návrhu a nikoliv k okamžiku ukončení přípravy dítěte na budoucí povolání, který podání návrhu předcházel.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jako takový zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí vydaná obecnými soudy v rámci kompetence, která jim byla svěřena Ústavou České republiky, pokud těmito rozhodnutími nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 671/02 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69), souhrnně vyložil, že aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. K výkladu a aplikaci norem podústavního práva je rovněž třeba dodat, že v souladu s principem předvídatelnosti právního řádu a rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, který imanentně zapadá do vlastností právního státu ctícího práva a svobody člověka a občana (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), že orgány veřejné moci jsou vázány nejen samotným zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), ale i ustálenou judikaturou orgánů oprávněných k jejímu vydávání, při respektu k jednotnému postoji doktríny.
Rozhodovací činnost obecných soudů týkající se vyživovací povinnosti není v právním řádu založena na principu konstituování práva oprávněného a povinnosti povinného na základě rozhodnutí soudu, nýbrž na principu deklaratorním, kdy soud svým rozhodnutím "toliko" osvědčuje existenci vyživovací povinnosti a z ní plynoucích přiměřených dílčích (či pravidelných) nároků, které vyplývají ze zákona. Jen zákon tedy stanoví vznik a trvání vyživovací povinnosti až do jejího zániku. Návrh na rozhodnutí o vzniku, zvýšení či snížení, a zániku vyživovací povinnosti má vždy procesní význam, avšak pouze v některých zákonem stanovených případech i význam hmotněprávní, resp. význam pro vyhovění či nevyhovění takovému návrhu.
Tak dospěl Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 30. srpna 1996, sp. zn. 24 Co 51/96 (in PrRo. 97, 3: 153), k závěru, že "nejde-li o změnu výživného pro nezletilé dítě, je pro určení doby, od níž se zvyšuje výživné přiznané dřívějším soudním rozhodnutím o výživném, rozhodující den, kdy byla podána žaloba u soudu. Tvrzenou změnu poměrů v takovém případě soud neposuzuje zpětně za dobu minulou, nýbrž teprve ke dni zahájení soudního řízení." Tento výklad §99 odst. 2 a §98 odst. 1 zákona o rodině "upravil" a logicky a systematicky doplnil stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 169/64 ze dne 22. června 1964 (in Sborník III, NS ČSSR. Praha: 1980. str. 309 bod 16) a stanovisko Cpj 167/64 ze dne 5. července 1964 (in Sborník III, NS ČSSR. Praha: 1980. str. 335 bod 51). Z nich vyplývá, že změna rozsudku o výživném dětí (tj. s ohledem na výše uvedené snížení či zrušení vyživovací povinnosti) je přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů, tedy popřípadě s účinností před podáním návrhu. Stanoví tak výslovně §163 odst. 1 občanského soudního řádu a nebrání tomu §99 odst. 2 zákona o rodině. I stávající doktrína se v zásadě shodla na tom, že ke snížení nebo zrušení výživného ke zletilému dítěti za dobu minulou může dojít od změny poměrů, tedy i za dobu minulou (Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha: 2005. str. 258; Hrušková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 436).
V daném případě vzaly obecné soudy obou stupňů za prokázáno, že ke změně poměrů, která zakládala zánik povinnosti otce přispívat na výživu syna, došlo ke dni 1. července 2004 s tím, že však zrušit příspěvek otce na výživné lze s ohledem na znění §99 odst. 2 zákona o rodině až ode dne podání návrhu, tj. od dne 12. dubna 2006.
Obecné soudy tudíž v nyní posuzované věci nepostupovaly v souladu se shora uvedeným ustáleným výkladem §99 odst. 2 zákona o rodině, když nepřípustně smísily zákonnou povinnost rozhodovat jen na návrh s povinností rozhodovat v daném případě s účinností ode dne změny poměrů, aniž by odlišnost svého postoje jakkoliv deklarovaly a odůvodnily. Rozhodnutí napadené ústavní stížností tudíž bylo pro otce překvapivé a tím porušilo jeho základní právo na fair proces, definované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud, veden jednak snahou o minimalizaci zásahů do stability právních vztahů založených rozhodnutími obecných soudů a především veřejnoprávně chápanou povinností chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), tedy nejen otce, který podal ústavní stížnost, přesto neshledal prostor pro uplatnění své kasační pravomoci. V daném případě se totiž jedná o konflikt mezi základním právem otce na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které s ohledem na jeho procesní povahu není samoúčelné, a základními právy syna na zvláštní ochranu dětí a mladistvých a na péči rodičů podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, které mají samy o sobě hmotněprávní povahu.
V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že syn započal se studiem na Fakultě elektrotechniky a informatiky Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě od 1. září 2000, a to v magisterském prezenčním studiu. V akademickém roce 2003/2004 přestoupil v rámci téže školy na bakalářský prezenční program, v němž však nesplnil podmínky pro postup do dalšího ročníku. V akademickém roce 2004/2005 byl přijat v rámci přijímacího řízení do prvního ročníku bakalářského prezenčního programu téže školy s názvem Informační technologie, obor Informatika a výpočetní technika, s předpokládaným ukončením studia v červnu 2007. V době rozhodování soudu prvého stupně byl syn studentem druhého ročníku s průměrným prospěchem, a s ohledem na překročení standardní doby studia prodloužené o jeden rok, byl povinen platit poplatek za delší studium.
Obecné soudy uzavřely, že pokud měl syn zato, že mu současný typ studia s ohledem na jeho zaměření lépe vyhovuje, mohl využít přestupu na tento obor již v roce 2003, kdy však přestoupil na jiný program, v němž následně nesplnil podmínky pro postup do dalšího ročníku. Za situace, kdy sice doba studia prakticky není omezena věkem, nemůže skutečnost, že syn opakovaně začíná studovat v obdobných studijních programech a neplní si řádně své povinnosti, jít k tíži otce, který není ochoten toto nadstandardní studium hradit a podporovat placením výživného. Obecné soudy tedy měly zato, že na poslední studium syna nelze hledět jako na řádné s tím, že k okamžiku skončení studia jemu předcházejícího skončila povinnost otce přispívat na jeho výživu.
Ústavní soud v minulosti reflektoval ustálené názory obecných soudů a doktríny o elasticitě vyživovací povinnosti. Podle ní pokud např. po ukončení střední školy a nepřijetí na školu vysokou nastoupí dítě do zaměstnání, a např. po roce pokračuje ve studiu, tak se vyživovací povinnost zásadně obnoví s tím, že za pokračování ve studiu lze považovat také další studium, jehož ukončení umožní absolventu najít si zaměstnání i v jiném oboru (viz Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 359). Na to navazuje názor, že je třeba brát v úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, důvody přerušení studií a další okolnosti významné pro zhodnocení společenského dopadu, s preferovaným zájmem na zvýšení kvalifikace dětí (in Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Praha: Linde Praha, 2005. str. 206).
Pokud je v souladu s argumentací a simili zásadně přípustné obnovení vyživovací povinnosti mezi rodičem a dítětem v situaci obnovení soustavné přípravy dítěte na budoucí povolání dalším studiem, tím spíše je zásadně přípustné pokračování vyživovací povinnosti za trvání soustavné přípravy dítěte na budoucí povolání v situaci bezprostřední návaznosti jednoho studia na jiné. Na tom nic nemění v zásadě správný názor obecných soudů v posuzovaném případě, že jakkoliv je právo na vzdělání ústavně zaručené, nemůže být studium dítěte a mladistvého podporované zákonnou vyživovací povinností rodiče nekonečné.
Takový argument však nepovažuje Ústavní soud za případný v situaci, kdy měl syn poslední zjištěné studium ukončit v době svých 25 let. Sám o sobě totiž tento argument představuje porušení principu ochrany dětí a mladistvých a jejich práva na péči rodičů, obsažených v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Při stávajícím právním náhledu obecného soudu na zánik vyživovací povinnosti by vyhovění ústavní stížnosti tedy nutně vedlo ke vzniku povinnosti syna vrátit příspěvky otce na výživné za předchozí dobu, jak správně poukazuje otec. K tomu přistupuje nemožnost přiznání výživného pro nyní již zletilého syna k jeho návrhu zpětně, jak bylo výše vyloženo. Náprava jednoho porušení práva (otce) by tak buď automaticky vedla k závažnému porušení jiného práva (syna), což je v rozporu s materiálním pojetím výkonu spravedlnosti, nebo by formální náprava práva otce vedla k zamítnutí jeho návrhu z důvodu naznačeného Ústavním soudem, což je v rozporu s požadavkem procesní ekonomie, coby jednoho z principů fair procesu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem došlo k takovému porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, které by odůvodňovalo zrušující rozhodnutí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu