ECLI:CZ:US:2016:2.US.1178.16.1
sp. zn. II. ÚS 1178/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace VAZER, s. r. o, Kinclova 562, 679 63 Velké Opatovice, jednající správkyní podniku JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek Místek, zastoupenou Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín - Záblatí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2015 č. j. 5 Cmo 441/2014-103 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 29 Cdo 4266/2015-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují její základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí zásah do práva vlastnit majetek, jak je zaručeno ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak vyplývá z ustanovení čl. 36 Listiny a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Na základě usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 10. 2010 č. j. 9 EXE 2363/2010-8 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce. Soudní exekutor exekučním příkazem rozhodl o provedení exekuce prodejem podniku a správcem podniku dle ustanovení §338h o. s. ř. ustanovil JUDr. Evu Janíkovou. Správce podniku zjistil, že stěžovatel je v úpadku, respektive je ve stavu faktického úpadku pro platební neschopnost. Z toho odvodil, že stěžovatelka měla povinnost vůči sobě podat insolvenční návrh. Tento insolvenční návrh však nebyl podán a tím měla stěžovatelka porušit právní povinnost stanovenou ustanovením §98 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Správce podniku se dále domníval, že v přímé souvislosti s tím porušili jednatelé stěžovatelky (vedlejší účastníci) svou povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, protože neučinili vše potřebné k tomu, aby stěžovatelka tuto zákonnou povinnost splnila. Tím stěžovatelce rovněž měli způsobit škodu. Správce podniku proto ve smyslu ustanovení §338k odst. 3 o. s. ř. vyzval vedlejší účastníky k náhradě škody, což však neučinili.
Stěžovatelka, zastoupená správcem podniku, podala žalobu na náhradu škody ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 35 Cm 204/2013-88 žalobu zamítl. Vrchní soud, jakožto soud odvolací, ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění usnesení uvedl, že za stěžovatelku v této věci jednala správkyně podniku, která odvozuje své oprávnění v řízení jednat výhradně z ustanovení §338k odst. 3 a odst. 6 o. s. ř., přičemž jí však takové oprávnění nenáleží. Vrchní soud se domnívá, že tento nedostatek podmínky řízení nelze odstranit, a proto mělo být řízení podle ustanovení §104 o. s. ř. zastaveno. Nejvyšší soud, k dovolání stěžovatelky, ústavní stížností napadeným usnesením dovolací řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, spočívající v absenci oprávnění správkyně podniku zastupovat stěžovatelku.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti trvá na právním názoru, že správce podniku (správce závodu; dle současné právní úpravy se jedná o správce závodu, ke dni ustanovení se však jednalo o správce podniku, tj. do změny provedené zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014) je oprávněn stěžovatele zastupovat i v řízeních, ve kterých obchodní korporace žaluje statutární orgán na náhradu škody způsobenou porušením povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Opačný názor, zastávaný zde obecnými soudy, vede dle názoru stěžovatelky k odepření přístupu k soudu. Stěžovatelka považuje za nesprávné odvolávat se na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 699/2008, uveřejněné pod číslem 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Tomuto rozhodnutí by dle jejího soudu - podpořeného odkazy na odbornou literaturu - neměla být přikládána obecná platnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že správce podniku (závodu) není oprávněn jednat za stěžovatelku, porušily tím nejen její právo na spravedlivý proces, ale zasáhly také do ústavně zaručeného práva vlastnického. Stěžovatelka dále uvádí, že ústavní stížností napadeným postupem obecné soudy znemožnily kterémukoli správci podniku, resp. závodu účinně bránit práva povinných v exekučním řízení, poškodily základní práva stěžovatelky a zasáhly také práva věřitelů jak obecně, tak i věřitelů stěžovatelky v tomto řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že v těchto případech není nikdo jiný, kdo by mohl za stěžovatele jednat. Takový stav, který je vyvolán napadeným jednáním obecných soudů, vede k poškozování obchodních korporací, včetně stěžovatelky, a také jejich věřitelů, což nelze považovat za ústavně konformní.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2500/15 ze dne 31. 5. 2016, ve kterém vystupuje stejný správce podniku, právo na přístup k soudu není právem absolutním, ale může být spojeno s různými omezeními, včetně tzv. podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a nepředstavují důvod pro zásah Ústavního soudu. Ten má pravomoc zasáhnout pouze v případě, že by státem aplikovaná omezení zabránila nebo omezila přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Tak tomu ovšem v projednávaném případě není. Postup obecných soudů založený na výkladu ustanovení §338k o. s. ř. nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatelky. Navíc, podstatou řízení je spíše stanovení mezí oprávnění správkyně podniku (případně závodu). Dle popisu skutkového a právního stavu v ústavní stížnosti lze předpokládat možnosti uplatnit tvrzený nárok věřiteli stěžovatelky, případně, pokud by stěžovatelka skutečně byla v úpadku, pak i insolvenčního správce. Tyto nástroje umožňují dosáhnout cíle, který stěžovatelka sleduje, a nemůže se tedy jednat o odepření přístupu k soudu, jak tvrdí.
Ústavní soud nezjistil v ústavní stížností napadených usneseních obecných soudů žádná pochybení, která by představovala akt svévole, případně jiný způsob zásahu do základních práv stěžovatelky. Obecné soudy postupovaly jak v souladu se zákonem, tak v souladu s respektem k základním právům stěžovatelky. Ústavní soud neshledal, že by přístup k soudům byl stěžovatelce zcela uzavřen, ale byl, dle transparentní argumentace soudů, pouze vyloučen konkrétně zvoleným způsobem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu