Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.01.2001, sp. zn. II. ÚS 118/2000 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 2/21 SbNU 5 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.118.2000

sp. zn. II. ÚS 118/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Z. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu 1999, č.j. 23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.února 2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.dubna 1999, č.j. 12 C 114/94-120, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu 1999, č.j. 23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.února 2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.dubna 1999, č.j. 12 C 114/94-120, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání dědictví dle §485 obč. zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena, mimo jiné, jeho práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na rovnoprávné postavení před soudem a na dědění, zaručená články 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 4, 90, 95 a 96 Ústavy. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje především v tom, že a) soud I. stupně potřeboval tři rozhodnutí a tři odvolání stěžovatele na to, aby nakonec správně rozhodl o povinnosti státu vydat alespoň část dědictví stěžovateli, a to až rozhodnutím ze 6. dubna 1999, přičemž žaloba byla podána v dubnu 1994 (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), b) soud I. stupně na jedné straně správně rozhodl, že stěžovatel je univerzálním dědicem ze závěti po zůstavitelce a že státu jako nepravému dědici připadl zůstavitelčin majetek včetně členského podílu, na druhé straně však bez jakéhokoliv výkladu zákona konstatoval, že na stát nepřešlo ani členství ani právo nájmu bytu v družstvu, ačkoliv zákon tak stanoví, a současně, že družstvo nabylo byt od státu, a to v dobré víře, takže požívá ochrany podle ustanovení §486 obč. zákoníku, přičemž soud II. stupně tyto závěry bez dalšího potvrdil (čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2 Listiny), c) soudy obou stupňů ignorovaly v celém průběhu řízení stěžovatelem opětovně vznášené námitky ohledně naprostého nedodržení, resp. porušení úředního postupu při správě a nakládání majetkem z odúmrti ve smyslu vyhlášky č. 61/1988 Sb. v platném znění (pozn. správně má být uvedena vyhl. č. 61/1986 Sb.) ze strany obou žalovaných účastníků a ohledně svévolného nakládání tímto majetkem a příslušnými právy ze strany družstva dávno před právní mocí rozhodnutí o dědictví, takže oba soudy nedospěly k závěru o jednoznačné nepřípustnosti a neplatnosti takového zacházení s majetkem státu ani o neexistenci jakéhokoliv dokladu o vypořádání mezi žalovanými účastníky předepsaným způsobem, ačkoliv předložení takového dokladu o vypořádání mezi žalovanými opětovně písemně i ústně požadoval stěžovatel, a procesním opatřením z 25.2.1997 jim to bez úspěchu uložil i soud I. stupně; přitom jedině existence takového platného dokladu mohla založit nabytí dědictví nebo jeho části družstvem i jeho dobrou víru a tím i aplikaci ustanovení §486 obč. zákoníku (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1,2 a čl. 37 odst. 3 Listiny), d) soud I. stupně od počátku evidentně nechtěl stěžovateli, kterého sám určil univerzálním závětním dědicem, a tedy pravým dědicem, kterého měl chránit podle ustanovení §485-487 obč. zákoníku, přiznat z dědictví po zůstavitelce nic a jeho rozhodnutími získali oba žalovaní bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele, ačkoliv soudu bylo známo, že stěžovatel předmětný družstevní byt zůstavitelce opatřil, poskytl jí na zaplacení vkladu půjčku a byt jí z 80% na vlastní náklady vybavil; soud II. stupně přitom negativně vyřídil stěžovatelovu námitku podjatosti rozhodující soudkyně (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2, 37 odst. 3 a 38 odst. 1 Listiny). Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nedošlo v průběhu celého řízení a zejména v odvolacím řízení a ani rozhodnutími samotnými k zásahu do práv stěžovatele chráněných Ústavou ČR a Listinou z hledisek, která jsou obsažena v ústavní stížnosti. Konkrétně soud zdůraznil, že o námitce podjatosti proti soudkyni prvního stupně rozhodl nadřízený soud (č.l. 71), podotkl, že v průběhu řízení stěžovatel celkem 11x upravoval žalobu, resp. žalobní petit, v odvolacím řízení stěžovatel neměl již žádné další návrhy ani přednesy, a proto si nelze představit, jak měl podle představ stěžovatele postupovat, při jednání byl přítomen jak žalobce, tak i jeho právní zástupce, bylo jim umožněno mít přednesy i návrhy, a konstatoval, že ani písemným vyhotovením rozsudku majícího náležitosti podle §157 obč. soudního řádu nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele. Protože práva stěžovatele v řízení v žádném ohledu zkrácena nebyla, naopak mu bylo umožněno a bylo i akceptováno, několikrát měnit označení účastníků řízení, žalobní návrh, byl vyslechnut jako účastník, mohl se vyjadřovat k celému průběhu řízení, soud pokládá jeho stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby jí nebylo vyhověno. Obvodní soud pro Prahu 8 k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na písemné vyhotovení a odůvodnění rozsudku ze dne 6.4.1999 (vyjádření je součástí spisu tohoto soudu sp. zn. 12 C 114/94). Obvodní úřad v Praze 8, jednající v řízení před obecnými soudy jako prozatímní správce majetku ve vlastnictví státu, se v řízení před Ústavním soudem vzdal postavení vedlejšího účastníka. Stavební bytové družstvo Praha 8, zastoupené JUDr. Z. H., advokátkou, především zdůraznilo, že tvrzení stěžovatele, jakkoli mohou být pravdivá, jsou z hlediska vydání dědictví oprávněnému dědici zcela irelevantní, protože stát nabyl dědictví odúmrtí. Dále poukázal na povahu členství v bytovém družstvu, které nemohlo přejít na stát, jakož i na předpoklady přechodu nájmu bytu, a proto nemůže nepravý dědic na oprávněného dědice převést členství v SBD, ani nájem k předmětnému bytu. Vedlejší účastník konečně též tvrdí, že ve sporu nebyl pasivně legitimován, neboť ve vztahu k žalobci (tj. stěžovateli) je pouze tím, kdo je vlastníkem bytu, nikoliv tím, kdo by měl neprávem nabyté dědictví. Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněn k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost přípustnou. Následně byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejších účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 114/94 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatel se od roku 1994 domáhá vydání dědictví po zemřelé V. L., která v jeho prospěch pořídila závěť. Protože v dědickém řízení existence závěti nebyla zjištěna, připadlo dědictví, jako odúmrť, státu. Stěžovatel se původně domáhal změny rozhodnutí o připadnutí dědictví státu, po poučení soudem upravil žalobní návrh tak, že se domáhal vůči státu vydání věcí z dědictví nebo zaplacení jejich obecné ceny, jakož i zaplacení specifikovaných peněžních částek, a vůči bytovému družstvu vydání dokladů potvrzujících jeho členství v družstvu a předání bytu do nájmu. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně zpřesňoval a upravoval žalobní návrh, ke změnám docházelo též v označení žalovaných subjektů. Ve věci vícekrát rozhodoval soud I. stupně i soud II. stupně, až stěžovatel dosáhl toho, že soud uložil státu povinnost zaplatit mu nejprve částku 1 802,- Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.5.1998, č.j. 12 C 114/94-78) představující výnos z prodeje připadnutých věcí a posléze částku 11 172,10 Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94-120) tvořenou zůstatkovou hodnotou členského podílu a zbytkem hotovosti nalezené v bytě zůstavitelky. V další části (ohledně povinnosti žalovaných vystavit a vydat mu doklady potvrzující, že se stal členem bytového družstva a povinnosti předat mu do nájmu byt) byl jeho žalobní návrh pravomocně zamítnutý (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94/120, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1999, č.j. 23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.2.2000, č.j.23 Co 393/99-141). Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, že v posuzované věci bylo nezbytné vypořádat se s problematikou konstrukce právního postavení tzv. nepravého dědice, včetně pozice státu, kterému připadlo dědictví jako odúmrť, ač pro připadnutí dědictví nebyl dán právní důvod (tj. úprava dle §485-487 obč. zákoníku), včetně konstatování, že tato problematika nebyla žalobci jasná při podání žaloby (k čemuž Ústavní soud dodává, že mu není jasná, resp. jeho právnímu zástupci ani v době řízení o ústavní stížnosti). V odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4, odst. 3 a 4) odvolací soud přesvědčivě (v koncentrované podobě, které nelze vytýkat stručnost) vysvětlil základní omyly stěžovatele. Stěžovatel, byť sám bez právnického vzdělání, avšak téměř po celou dobu průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, se nemůže domáhat v řízení před Ústavním soudem nápravy svého postupu, když k ochraně svých subjektivní práv a právem chráněných zájmů neučinil adekvátní žalobní návrhy (např. ohledně nápravy újmy způsobené nesprávným úředním postupem). Navíc, je patrné, že na nesprávných představách setrvává i nadále, např. když tvrdí, v době úmrtí zůstavitelky neexistovalo žádné ustanovení právního řádu naší republiky, které by stát omezovalo v zákonném nabytí členských práv a práva nájmu družstevního bytu v rámci odúmrti podle ustanovení §179 odst. 2 obč. zákoníku (ve znění účinném do 31.12.1991). Podle citovaného ustanovení přecházelo smrtí uživatele jeho členství v družstvu a právo užívat byt na dědice, kterému připadl členský podíl. Je proto třeba odlišit dědickou posloupnost v nabytí členského podílu a zvláštní zákonný přechod členských práv a povinností, včetně práva užívat byt. Posléze zmíněný přechod členských práv a povinností je možný pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem než děděním. Nebyl-li stát dědicem, nemohl se stát ani nositelem členských práv a povinností (a to i kdyby jeho členství v bytovém družstvu právní úprava, včetně stanov konkrétního družstva, připouštěla). Kromě toho, možnost státu nabýt užívací právo k bytu byla pojmově vyloučena tehdejší povahou užívacích vztahů (šlo o osobní užívání bytu, jehož subjektem mohl být pouze občan - fyzická osoba). K jednotlivým okruhům námitek stěžovatele Ústavní soud dodává: ad a) Stěžovateli bylo rozhodnutími obecných soudů vyhověno jeho návrhu postupně, a to částečně již druhým rozhodnutím prvostupňového soudu (bez ingerence odvolacího soudu) a dále třetím rozhodnutím soudu I. stupně (taktéž bez následného odvolacího řízení). Nepříznivé majetkové důsledky odvozené od délky trvání soudního řízení mohl stěžovatel odvrátit požadavkem na přísudek příslušenství pohledávky. ad b) V napadeném rozsudku Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl, s odkazem na příslušná ustanovení obč. zákoníku, důvody, které státu bránily v nabytí členství v bytovém družstvu a práva užívat byt. Současně konstatoval, že státu nezbylo než předmětný byt předat vlastníku (rozsudek 12 C 114/94, str. 7 dole). Nejde tedy o nabytí bytu družstvem od státu, protože byt byl součástí budovy ve vlastnictví družstva. I když soud I. stupně v předchozí větě poukazuje na §486 obč. zákoníku, k jeho aplikaci nemohlo dojít (nadbytečný odkaz na toto ustanovení nelze považovat za porušení základních práv nebo svobod). ad c) Případné následky tvrzeného nesprávného úředního postupu lze reparovat podle příslušného právního předpisu, kterého se však stěžovatel před obecnými soudy nedovolával. Dále, jeho tvrzení o procesním opatření z 25.2.1997 není podloženo žádnou listinou. V tento den proběhlo ústní jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, které bylo odročeno za účelem předložení odpůrcova vyjádření a prostudování předložené složky žalovaným. Z důvodů formulovaných v předchozím odstavci, je stěžovatelův poukaz na §486 obč. zákoníku nepřípadný. ad d) Skutečnost, že stěžovatel zůstavitelce byt opatřil, poskytl jí půjčku a z větší části vybavil zařízením, je pro předmětný spor naprosto irelevantní, protože šlo o právní vztah mezi jinými subjekty než účastníky řízení. Pouhé tvrzení o negativním vyřízení stěžovatelovy námitky podjatosti rozhodující soudkyně nezakládá porušení jeho základních práv a svobod, když v konečném výsledku byl stěžovatel úspěšný. Samotný neúspěch v té části, kde jeho nárok nebyl důvodný, nelze pokládat za důsledek nevyřízení jeho námitky podjatosti. Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní soud podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.. V Brně 3. ledna 2001