ECLI:CZ:US:2007:2.US.1187.07.2
sp. zn. II. ÚS 1187/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 7 As 72/2005-187, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, 10 Ca 26/2004-110, rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, Odboru územně a stavebně správního ze dne 24. 11. 2003, č. j. 21672/2003/63/0-1966/03, a č. j. 28655/2003/63/0-2555/03, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru územního rozhodování ze dne 6. 8. 2003, č. j. MHMP/3044/03/OUR/S/Me, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva pro místní rozvoj, a Magistrátu hlavního města Prahy jako účastníků řízení a CENTRAL GROUP, a. s., sídlem Na Strži 65/1702, 140 00 Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1, a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka vymezila předmět ústavní stížnosti tak, že v řízeních před orgány státní správy, stejně jako v následných řízeních před obecnými soudy byl opakovaně porušen zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Na úkor vlastnických práv stěžovatelky tím došlo ke zvýhodnění vedlejší účastnice jako investora; aby mohla vedlejší účastnice uskutečnit svůj stavební záměr, byl pozemek stěžovatelky, parc. č. 304/2 v katastrálním území Prosek, zcela nesprávně napadenými rozhodnutími označen jako místní komunikace a ulice, ačkoliv tomu tak není.
Ústavní stížností jsou napadána rozhodnutí vydaná ve věci územního řízení, v rámci kterého bylo rozhodováno o umístění stavby pod označením "Obytný soubor Starý Prosek". Rozhodnutími byla řešena otázka umístění stavby tří bytových domů, dopravního napojení včetně řešení dopravy v klidu, připojení na inženýrské sítě a terénní a sadové úpravy. Stěžovatelka je v katastrálním území Prosek podílovou spoluvlastnicí jednak pozemku výše zmíněného, jednak pozemku parc. č. 302/1, a územním rozhodnutím se cítí být dotčena ve svých právech vlastníka, neboť podle jejího názoru územní rozhodnutí nesprávně vymezuje prostor pro umístění stavby označením "ulice Nad Šestikopy" a tím stanoví, že tento prostor včetně pozemku parc. č. 304/2 je místní komunikací. To považuje za nesprávné, protože tento pozemek jí a jejím dcerám byl vydán jako nezastavěný v rámci restituce. Dále se cítí zkrácena na svých právech proto, že její pozemek parc. č. 302/1 nemá být napojen na nově zřizovanou komunikaci, která podle původních záměrů měla být zřízena i na jejím pozemku parc. č. 304/2.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval Ústavní soud důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s výkladem zákonných ustanovení tak, jak byl proveden Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze. Ačkoliv Ústavní soud netvoří součást systému obecných soudů, přesto se stěžovatelka, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, domáhá, aby přezkoumal zákonnost jak správních rozhodnutí, tak rozsudků obecných soudů. To ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a - pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností - ustanovením čl. 87 odst. 1, písm. d) Ústavy, které mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Velmi obsáhlá ustavní stížnost shrnuje všechny námitky, které stěžovatelka uplatnila v řízení před správními orgány a před soudy. Již z takto pojaté ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka vidí v Ústavním soudu, v rozporu s jeho ústavním zakotvením, další soudní instanci, která by měla podrobit přezkumu rozhodování obecných soudů a správních orgánů.
Ústavní soud se proto nemůže, aniž by porušil ústavním pořádkem vymezený rozsah své kompetence, zabývat obsahem celé ústavní stížnosti, a musí se omezit jen na ty její části, v nichž je namítáno porušení ústavně garantovaných základních práv. Stěžovatelka namítá porušení práva na řádný proces. Samotnou okolnost, že se svými námitkami v řízení neuspěla, však nelze bez dalšího chápat jako porušení pravidel spravedlivého procesu, protože obsahem tohoto základního práva není garance úspěchu v řízení. Ústavní soud se proto zaměřil na zjišťování, zda nebyla narušena rovnost účastníků řízení v neprospěch stěžovatelky a zda nebyla porušena procesní pravidla způsobem, který by vedl k jejímu poškození v řízení. Stěžovatelka v jednom případě namítá, že byla zbavena práva vyjádřit se k soudem projednávaným důkazům. Konkrétně šlo o stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 20. 7. 2004 k její kasační stížnosti. Toto podání jí Nejvyšší soud nezaslal k vyjádření, čímž byla zbavena možnosti na něj reagovat. Uvádí konkrétní výhrady, jaké by bývala uplatnila, pokud by jí byla tato možnost dána. Ve skutečnosti se ovšem jedná o výhrady, které v průběhu celého řízení byly mnohokrát uplatněny. Sama okolnost, že uvedené stanovisko jí v řízení o kasační stížnosti nebylo zasláno k vyjádření, nemůže být zásahem do práva na spravedlivý proces, neboť to vyplývá z povahy tohoto řízení. Podle ustanovení §109 soudního řádu správního je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti a z ustanovení §106 soudního řádu správního vyplývá, že po uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti nelze již její důvody doplňovat. Opodstatněná není ani námitka, podle níž Nejvyšší správní soud opomenul do rozhodnutí promítnout skutečnost, že o otázce zastavěnosti pozemku parcelní číslo 304/2 bylo rozhodnuto již v restitučním řízení. Jmenovaný soud naopak vyložil, že zkoumaným rozhodnutím umísťovaná stavba se uvedeného pozemku vůbec nedotkne, a tyto výhrady proto označil za nedůvodné.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího vlastnického práva, je třeba zdůraznit, že vlastníci sousedních pozemků v územním řízení o umístění stavby mají postavení účastníků řízení právě proto, aby byla zajištěna ochrana jejich práv, která mohou být rozhodnutím o umístění stavby přímo dotčena. Jde o procesní právo, které plní významnou funkci preventivní, aby se tak předešlo budoucím sporům na ochranu vlastnického práva. V rámci tohoto řízení jde o stanovení zákonem připuštěného rozsahu zásahu do vlastnického práva. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by v rámci posuzovaného územního rozhodnutí došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky způsobem, který by neměl oporu v zákoně. Byla to ostatně obrana stěžovatelky, která v konečných důsledcích vedla ke změně původních záměrů investora, takže schváleným rozhodnutím o umístění stavby pozemky stěžovatelky dotčeny nejsou. Tento závěr je z listinných podkladů, které jsou obsahem spisu, zřejmý. Pokud by při realizaci územního rozhodnutí došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky tím, že by stavbou bylo zasaženo do jejího pozemku, zůstává jí zachováno právo na ochranu jejího vlastnického práva, které jí zajišťují především ustanovení občanského zákoníku.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu