ECLI:CZ:US:2007:2.US.120.07.1
sp. zn. II. ÚS 120/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 37 Ntm 31/2006, a usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II, SKPV ze dne 2. 10. 2006 ČTS: ORII-662/OOK5/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení těchto práv mělo dojít tím, že stěžovateli byla podle §66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč za odmítnutí účasti na rekognici podle §104b trestního řádu.
Stěžovatel je jako mladistvý stíhán pro provinění ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1 trestního zákona, provinění ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1 trestního zákona ve formě pokusu a provinění výtržnictví podle ust. §202 odst. 1 trestního zákona. Všech vyjmenovaných provinění se dopustil dne 18. 3. 2006 ve večerních hodinách v klubu Modrá opice, kde bez příčiny udeřil poškozenou předmětem podobajícím se basebolové pálce do hlavy v oblasti obličeje a způsobil jí středně těžká zranění s trvalými následky, a bez příčiny udeřil do hlavy v oblasti obličeje dalšího poškozeného, čímž mu způsobil zranění.
Dne 31. 8. 2006 byla plánována rekognice stěžovatele dvěma svědky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se odmítl rekognice zúčastnit, byla mu policejním orgánem uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. Proti usnesení o uložení pořádkové pokuty podal stěžovatel stížnost, v níž zejména namítal, že podle ust. §104b odst. 6 trestního řádu platí pro rekognici ustanovení o výpovědi obviněného a svědka, přičemž v ust. §92 trestního řádu je jasně stanoveno, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Z toho vyplývá, že obviněný nesmí být donucován ani k účasti na rekognici. Obvodní soud pro Prahu 5 stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že obviněného, který má být objektem poznávání při rekognici, lze k účasti na tomto úkonu nutit, neboť se nejedná o výslech obviněného, ale o jeho účast u specifického výslechu svědka, který má obviněného ztotožnit jako případného pachatele. V takovém případě není důvod obviněného poučovat o možnosti odmítnutí účasti na takovém úkonu.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci již použitou ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Uvádí, že pro rekognici platí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka, a to zejména ust. §92 odst. 1 trestního řádu, které dle jeho názoru je třeba vztáhnout na veškerou účast obviněného u rekognice, tedy i na strpění poznávání své osoby. Rovněž tak je třeba na rekognici použít analogicky ust. §93 odst. 3 trestního řádu, týkající se zjišťování rukopisu obviněného. Žádné zákonné ustanovení obviněnému neukládá povinnost účastnit se výslechu svědka, a to ani výslechu specifického, a nelze ho k tomu proto ani nutit. Jaké úkony je obviněný povinen strpět, je v trestním řádu taxativně stanoveno a mezi těmito úkony není účast u rekognice. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud zákon výslovně nestanoví obviněnému povinnost, a naopak odkazuje na analogická ustanovení, která možnost donucování obviněného jednoznačně vylučují, je nezbytné hájit práva obviněného a pravomoci orgánů činných v trestním řízení nelze vykládat extenzivně.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, Police ČR, Obvodní ředitelství Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality popsala postup policejního orgánu při rekognici a rozhodování o uložení pořádkové pokuty stěžovateli.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a prostudování části vyšetřovacího spisu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací a jiné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toliko v případě, kdy rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci zasáhne do roviny práv ústavních, je Ústavní soud povolán ke zrušení napadeného rozhodnutí či k zákazu pokračovat v porušování práva.
Předmětem námitek stěžovatele je skutečnost, že policejní orgán na stěžovateli prostřednictvím pořádkové pokuty vynucuje aktivitu, kterou stěžovatel pociťuje jako možné sebeobviňování, a že stěžovatel jako obviněný nebyl řádně poučen podle ust. §104b odst. 6 trestního řádu ve vazbě na ust. §92 odst. 1 trestního řádu o možnosti účast na rekognici odmítnout.
V prvé řadě je nutné odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně vztahu ust. §104b odst. 6 trestního řádu k ust. §92 odst. 1 trestního řádu. Z povahy věci vyplývá, že rekognice je specifický vyšetřovací úkon, jehož součástí je i výslech podezřelého, obviněného nebo svědka, a jejím smyslem je, aby poznávající osoba znovu poznala konkrétní osobu nebo věc, jejíž ztotožnění je důkazně relevantní. Poznávající osoba tak činí na základě skutečností, které sama bezprostředně vnímala svými smysly. Provádí-li rekognici podezřelý nebo obviněný, jde o součást jeho výslechu, proto nemůže být k tomuto úkonu donucován stejně jako k jakékoli jiné výpovědi v trestním řízení. Ustanovení §104b odst. 6 se tedy uplatní pouze vůči osobě, která je v pozici osoby poznávající (ztotožňující), nikoli však v pozici osoby poznávané (ztotožňované), jak se domnívá stěžovatel.
Stěžovatel dále namítá, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá povinnost rekognici strpět. Z ustanovení §114 odst. 3 trestního řádu, který lze analogicky vztáhnout i na rekognici, vyplývá, že "je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění". Pokud osoba, o kterou se jedná, povinnosti nevyhoví, může jí být uložena pořádková pokuta dle §66 trestního řádu. Podmínkou však je, aby taková osoba byla na následky nevyhovění předem upozorněna (§114 odst. 5 trestního řádu). V daném případě, jak vyplývá z předvolání obviněného k rekognici ze dne 1. 8. 2006, byl stěžovatel jako obviněný řádně poučen o možnosti jej předvést či mu uložit pořádkovou pokutu dle §66 trestního řádu v případě, že se bez dostatečné omluvy k rekognici nedostaví.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že skutkově obdobná problematika, týkající se ukládání pořádkových pokut dle ust. §66 odst. 1 trestního řádu, je judikaturou Ústavního soudu již z dřívějška dostatečně pokryta a relevantní právní závěry vyjádřené v řadě nálezů jsou veřejně přístupné (např. na http://www.judikatura.cz, a to zejména nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. února 2006, nález sp. zn. III. ÚS 644/05 ze dne 23. března 2006, či nález sp. zn. I. ÚS 636/05 ze dne 21. 8. 2006).
Z těchto judikátů plyne závěr Ústavního soudu, že ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, plyne především z článku 37 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
K tomu však Ústavní soud považuje za nezbytné podotknout, že shora uvedené konstatování je v nálezech Ústavního soudu vztaženo především k institutu vydání a odnětí věci dle ust. §78 a 79 trestního řádu, která spadají do jeho části prvé hlavy čtvrté, upravující problematiku zajištění osob a věcí, a nelze je chápat tak, že by obviněný nebo podezřelý nebyl povinen se účastnit některých vyšetřovacích úkonů. Ústavní soud ve své judikatuře odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění případy, kdy se uložením pořádkové pokuty vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, od úkonů, které obviněný či podezřelý pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen strpět. Podobně Ústavní soud argumentoval i v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05, když uložení pořádkové pokuty odmítl s tím, že tím "byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele". Ústavní soud rovněž konstatoval, že: "Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé." (viz nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 in Sb. n. u., sv. 21, str. 285; publikováno též pod č. 236/2001 Sb. zákonů).
Z kontextu výše uvedeného potom vyplývá, že v případě některých vyšetřovacích úkonů, mezi něž beze sporu patří i rekognice, je uložení pořádkové pokuty nejmírnějším donucovacím prostředkem, který nesměřuje k tomu, aby obviněný aktivně něco vykonal, a tedy "poskytoval důkaz proti sobě", nýbrž pouze k tomu, aby se zúčastnil tohoto vyšetřovacího úkonu, který následně nemusí nutně směřovat k potvrzení obvinění, nýbrž může sloužit i k vyvrácení obvinění či podezření konkrétní osoby z trestného činu.
Ústavní soud se k problematice rekognice vyjádřil konkrétně v nálezu sp. zn. III. ÚS 528/06, v němž mj. uvedl: "Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici". Od závěru citovaného nálezu Ústavní soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu