ECLI:CZ:US:2011:2.US.1210.11.1
sp. zn. II. ÚS 1210/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 5 To 87/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 10 T 30/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 4. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 (stěžovatel ve své ústavní stížnosti označuje předmětné usnesení dnem 27. 1. 2007, popř. 27. 1. 2011; z příloh ústavní stížnosti je však zřejmé, že správným datem vydání předmětného usnesení je 10. 1. 2011) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením obvodní soud podle ust. §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ."), vrátil věc stěžovatele státnímu zástupci k došetření. Výrokem I. napadeného usnesení městského soudu, na základě stížnosti státního zástupce, bylo usnesení obvodního soudu podle ust. §149 odst. 1 písm. b) TŘ zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem II. napadeného usnesení městského soudu byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) TŘ zamítnuta stížnost stěžovatele.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 738/06) také uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem.
Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, kterým bylo zrušeno usnesení obvodního soudu (stěžovatel se tak domáhá zrušení již zrušeného rozhodnutí) o vrácení trestní věci obviněného státnímu zástupci k došetření s tím, že soudu I. stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí (jímž by se rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatele), ale o procesní usnesení, jež navrací věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá obhajovací práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení Městského soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 577/06 ze dne 14. 11. 2006). Napadená rozhodnutí nejsou tedy rozhodnutími konečnými, u nichž by případné zásahy do základních práv stěžovatele byly definitivní a neodčinitelné (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/04 ze dne 9. 3. 2004). Odmítnutím ústavní stížnosti ostatně nemůže být stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti mu začne běžet teprve poté, co v jeho věci rozhodne soud, který bude rozhodovat o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Rozhodné je, že v daný okamžik je podání ústavní stížnosti předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o věci samé definitivně rozhodne příslušný soud, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora vymezen (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 601/2000 ze dne 12. 12. 2000).
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj