ECLI:CZ:US:2012:2.US.1216.12.1
sp. zn. II. ÚS 1216/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Mgr. M. Č., zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem Palackého 357, 390 01 Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2012, č.j. 29 Cdo 4243/2011-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 3. 2012, předanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2012 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jimž byl vyzván k doplacení soudního poplatku ve výši 8.000 Kč Městskému soudu v Praze, ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cm 141/2005, a to za dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 471/2010 ze dne 23. 6. 2011.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005, ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.
V souzené věci nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze o výzvu k doplacení soudního poplatku, jejíž výše navíc ani nepřevyšuje částku, která je podle stávající právní úpravy považována za bagatelní. Takové procesní opatření není způsobilé zasáhnout do ústavně chráněných práv stěžovatele v takové intenzitě, která by opravňovala zásah ze strany Ústavního soudu. Kromě toho účastníku řízení, který obdržel výzvu k zaplacení soudního poplatku, poskytuje občanský soudní řád prostředky pro případ, že by mu jeho sociální situace bránila soudní poplatek zaplatit a v důsledku toho by mu mohl být znemožněn přístup k soudu. Je-li účastník řízení toho názoru, že mu byl soudní poplatek chybně vyměřen, má možnost, pokud ho zaplatil, žádat vrácení poplatku či jeho přeplatku. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není prostředkem obrany proti výzvě k zaplacení či doplacení soudního poplatku a Ústavní soud není příslušný, aby rozhodoval o správnosti výzvy k zaplacení soudního poplatku.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj