ECLI:CZ:US:2023:2.US.1216.23.1
sp. zn. II. ÚS 1216/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky N. M., proti výrokům I až VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022 č. j. 100 Co 242, 243/2022-5517 a výrokům II až XIV rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. března 2022 č. j 30 P 433/2016-5206, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a nezletilé H. B. a J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 3, čl. 6, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 2, čl. 5, čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 30 P 433/2016, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že návrh vedlejšího účastníka (dále též "otec") na zúžení styku matky s nezletilou se zamítá (výrok I), návrh matky na změnu péče se zamítá (výrok II), dále stanovil styk matky s nezletilou, rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků o styku a změnil předcházející rozhodnutí o styku nezletilé s matkou (výroky III až XI), rozhodl o výživném (výroky XII a XIII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XIV a XV).
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se odvolací řízení o odvolání matky do výroku II rozsudku okresního soudu zastavuje (výrok I), rozsudek okresního soudu se ve výrocích III až IX mění tak, že se schvaluje dohoda rodičů tohoto znění: matka je oprávněna stýkat se s nezletilou v každém prvním, třetím a čtvrtém týdnu v kalendářním měsíci od pátku od 13:30 hodin do následujícího úterý do 8:50 hodin s tím, že matka převezme a po skončení styku nezletilou předá otci zpět ve školním zařízení, v případě nepřítomnosti nezletilé ve školním zařízení, matka převezme a po skončení styku nezletilou předá otci zpět v místě jeho bydliště, když byla dohodnuta též speciální úprava o pravidelných školních prázdninách (výrok II). Dále krajský soud rozhodl, že ve výrocích XII a XIII se rozsudek okresního soudu mění tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2019 částkou 3 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2019 do 30. 11. 2022 v celkové částce 43 500 Kč je matka povinna zaplatit v měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných spolu s běžným výživným k rukám otce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III). Tím krajský soud změnil předcházející rozhodnutí v části o úpravě styku nezletilé s matkou a v části upravující výživné (výrok IV). Konečně krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku X týkající se předběžné vykonatelnosti (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII).
4. Krajský soud zejména shledal, že v průběhu odvolacího jednání vzala matka své odvolání do výroku II rozsudku okresního soudu zpět dříve, než o něm bylo rozhodnuto, proto krajský soud odvolací řízení o odvolání matky v rozsahu zpětvzetí zastavil. V průběhu odvolacího jednání vedeni krajským soudem rodiče sblížili svá stanoviska, týkající se péče o nezletilou a nastavení styku natolik, že se jim podařilo uzavřít dohodu o styku nezletilé s matkou jak v běžném tak prázdninovém režimu. Krajský soud shledal, že rodiči uzavřená dohoda je zcela v zájmu nezletilé, když současně nejsou krajskému soudu známy žádné skutečnosti, které by jejímu schválení bránily, pročež ji schválil. Výrok o výživném odůvodnil po doplnění dokazování krajský soud tak, že stanovil nově částku ve výši 3 500 Kč měsíčně, která odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé, tedy obvyklým potřebám dětí jejího věku, a odpovídá i výdělkovým možnostem a schopnostem matky, která složila advokátní zkoušky a od července 2019 pracovala jako zaměstnaný advokát, a to vše s přihlédnutím k jedné vyživovací povinnosti matky a nižším nákladům na bydlení. Podle krajského soudu je životní úroveň rodičů obdobná, oba by mohli dosahovat vyšších příjmů, oba bydlí v nemovitosti ve vlastnictví příbuzných pouze za provozní náklady.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že schválená dohoda o jejím styku s nezletilou byla uzavřena v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a pod nátlakem krajského soudu, který přes nespornou existenci vážného porušení práv matky a nezletilé, dal při jednání jasně najevo, aniž by se vůbec pokusil to nějak zdůvodnit, že bude dál preferovat výlučnou péči otce. Stěžovatelka rovněž při odvolacím jednání dala opakovaně najevo, že nesouhlasí s tím (a s ohledem na následek jí otcem způsobený s tím nebude souhlasit nikdy), aby byla nezletilá svěřována do výlučné péče otce. Ke stanovenému výživnému stěžovatelka uvedla, že po celou dobu od narození nezletilé vynakládá na péči o ní "úplné maximum" a více již poskytnout nemůže. Je zjevné, že soudem jí uložené výživné je příliš vysoké, nezohledňuje její existenční náklady a náklady na nezletilou v době, kdy je s matkou. Otci není stanoveno výživné na nezletilou dlouhodobě žádné. Ten o nezletilou osobně nepečuje, nevyživuje ji, dlouhodobě (12 let) skrývá své skutečné majetkové poměry, příjmy a životní úroveň, a to ve spolupráci se svými rodiči; současně pasivně přijímá výživné od matky a čerpá daňové zvýhodnění na nezletilou. Stěžovatelka rovněž vylučuje, že by z těchto finančních plnění, tj. výživného od ní a daňového zvýhodnění otec nezletilé něco koupil. V dalším řízení (tj. po zrušení napadených rozsudků obecných soudů) je třeba vést dokazování ke zjištění následku způsobeném stěžovatelce postoji a týráním otce a dále k jeho péči o nezletilou, ke skutečným majetkovým poměrům a životní úrovni otce, a to pro účely stanovení vyživovací povinnosti k nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání (s výhradou níže uvedenou) příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k těm výrokům rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, je však ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a používání podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti a o stanovení rozsahu styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud na základě zvukového záznamu odvolacího jednání (viz CD založené na č. l. 5513 vyžádaného soudního spisu) konstatuje, že stěžovatelka, která je navíc advokátka, tj. právní profesionálka, která je běžně účastna soudních jednání, jak sama deklarovala, naprosto svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku krajského soudu vzala své odvolání do výroku II rozsudku okresního soudu zpět (čas cca 1:21 - 1:22 h. nahrávky z odvolacího jednání) a též výslovně, a opět bez jakéhokoliv nátlaku krajského soudu, souhlasila se schválenou dohodou, když dokonce pomáhala formulovat její přesné znění, co se týká časového rozvržení styku (čas cca 1:05 - 1:08 h. a též čas cca 2:13 h. nahrávky z odvolacího jednání). Tuto dohodu pak po prostudování sama podepsala (viz č. l. 5511 vyžádaného soudního spisu). Její tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že "při odvolacím jednání dala opakovaně najevo, že nesouhlasí s tím [...], aby byla nezletilá svěřována do výlučné péče takového otce" je nutno shledat v optice zvukové nahrávky z odvolacího jednání jako zcela nepravdivé. Za takovéto skutkového situace pak nelze než konstatovat, že na postupu krajského soudu a na jeho závěrech týkající se péče a styku o nezletilou Ústavní soud neshledal žádné (natožpak extrémní) vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a odpovídají návrhům rodičů sdělených v průběhu odvolacího řízení, kdy i Ústavní soud má za to, že schválená dohoda rodičů je v nejlepším zájmu nezletilé.
10. Ústavní soud zastává též obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ani ve vztahu ke stanovení výživného. Rozhodnutí obecných soudů o výživném tedy nelze označit za rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. To se v posuzované věci nestalo.
11. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a vůči výrokům rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu