ECLI:CZ:US:2014:2.US.1217.14.1
sp. zn. II. ÚS 1217/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Řeřichy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, 160 00 Praha 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010, 29 NSČR 69/2011-A-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010, 1 VSPH 363/2011-A-81, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010-A-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní principy právního státu zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, jakož i v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), mezi něž patří zásada právní jistoty a právo na přístup k soudu, v důsledku čehož došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutím soudů bylo zasaženo i do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny).
2. Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") usnesením ze dne 8. února 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010-A-58, na základě insolvenčního návrhu věřitele
(MEVA Schalungs - Systeme GmbH), mimo jiné zjistil úpadek dlužníka Jana Řeřichy (stěžovatele), prohlásil konkurs na majetek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně dva věřitele (insolvenčního navrhovatele a společnost RESVO Praha, s. r. o.) s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž insolvenční navrhovatel má pohledávku ve výši 203 463 140 Kč na základě ručitelského prohlášení ze dne 30. listopadu 1993 psaného v německém jazyce (v českém překladu označeného jako "Ručení za úvěr") a společnost RESVO Praha, s. r. o., má pohledávku ve výši 13 587 510,90 Kč splatnou dne 24. února 2007, které není dlužník schopen splácet.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2011 č. j. 1 VSPH 363/2011-A-11 rozhodnutí insolvenčního soudu v napadených bodech potvrdil. Odvolací soud vyšel z §3 odst. 1 až 3, §136 odst. 1 a §141 insolvenčního zákona, a ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že je osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když dlužník má více věřitelů (mimo shora uvedených i Finanční úřad pro Prahu 2 s vykonatelnými daňovými pohledávkami a Československou obchodní banku, a. s., s úvěrovou pohledávkou). K tomu odvolací soud uvedl, že pohledávky finančního úřadu a banky neuvedl dlužník v seznamu závazků [§104 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], čímž nesplnil řádně povinnost, kterou mu uložil insolvenční soud [§3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a proto se platební neschopnost dlužníka předpokládá.
4. Následné dovolání dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. 29 NSČR 69/2011-A-94 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolatel nepředložil (oproti svému mínění) dovolacímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že dlužník k výzvě insolvenčního soudu zatajil dva své věřitele (finanční úřad a banku), byla založena dlužníkova neschopnost plnit své závazky na existenci domněnky [§3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a proto i v intencích ustálené judikatury a úpravy obsažené v §141 insolvenčního zákona nebyla pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. V této souvislosti dovolací soud uzavřel, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace, vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. V posuzované věci brojil dlužník toliko proti pohledávce insolvenčního navrhovatele a nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má další tři věřitele, vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že své závazky není schopen plnit. Z řečeného plyne, že ani účinné zpochybnění pohledávek insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení všech znaků úpadku dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona (věcný přezkum závěru odvolacího soudu o doložení pohledávek insolvenčního navrhovatele by neovlivnil výsledek dovolacího řízení).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy poměrně podrobně rozebírá otázku jím podepsaného ručitelského prohlášení, které bylo podkladem pro vydání cizozemského (německého) exekučního titulu, na jehož základě byl posléze věřitelem podán insolvenční návrh. Soudům vytýká, že obsah ručitelského prohlášení neposuzovaly v souladu s jeho obsahem a vůlí stran (z obsahu ručitelského závazku byly vyloučeny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a jeho manželky, jichž se nyní týká insolvenční řízení, a výše ručení byla omezena). Přitom tuto otázku hmotného práva považuje stěžovatel pro daný spor za klíčovou. Obecné soudy tím, že se jí nezabývaly, zamezily stěžovateli v přístupu ke spravedlnosti (denegatio iustitiae). Podle stěžovatele je ručitelské prohlášení podle českého právního řádu neplatné, neboť se vztahuje na závazky, které měly v budoucnu teprve vzniknout, a proto stěžovatel uplatnil výhradu veřejného pořádku ve smyslu §36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém"). Tím, že insolvencí byl postižen majetek stěžovatele a jeho manželky, došlo podle názoru stěžovatele i k porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). V důsledku rozhodnutí soudů byl pak stěžovatel nucen ukončit podnikání, čímž bylo zasaženo do práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice napadá rozhodnutí vydaná v rámci insolvenčního řízení, avšak obsahově se z podstatné části věnuje toliko problematice ručitelského prohlášení, která však pro vlastní insolvenční řízení není stěžejní. Zde je třeba zdůraznit, že obsah ručitelského prohlášení byl přezkoumáván v rámci sporného řízení vedeného před německými soudy, a pokud byly splněny všechny podmínky, resp. nenastala okolnost vylučující uznání [srov. čl. 33 a 34 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I")], nemohla být povinnost stěžovatele stanovená v rozhodnutí německých soudů a vyplývající z ručitelského prohlášení českými soudy jako exekuční titul neuznána. Současně platí, že podle čl. 36 Nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v uznávacím procesu v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Stěžovatelem uváděná výhrada rozporu cizozemského rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky (srov. §36 zákona o mezinárodním právu soukromém, popř. i čl. 34 bod 1. Nařízení Brusel I), spočívající v tom, že podle domácího právního řádu by bylo ručitelské oprávnění absolutně neplatné, není rovněž relevantní. I pokud by bylo totiž aplikováno právo cizího státu, které určitý právní vztah (v daném případě ručitelský závazek) upravuje jinak než tuzemské právo, nepůsobí tato okolnost sama o sobě v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu.
8. Ve vztahu k samotným rozhodnutím insolvenčních soudů všech stupňů obsahuje ústavní stížnost pouze omezenou argumentaci, která se navíc nachází v rovině pouhé podústavní polemiky s právními názory obecných soudů. Z hlediska celkového posouzení věci je podstatné, že obecné soudy (i přes stěžovatelem tvrzené pochybnosti o cizozemském rozhodnutí, které sloužilo jako podklad pro prohlášení úpadku) v rámci insolvenčního řízení shledaly, že byly splněny předpoklady pro osvědčení úpadku ve formě platební neschopnosti [z důvodu existence dalších stěžovatelem zatajených pohledávek - viz §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a tyto své závěry jasně a srozumitelně odůvodnily. V jejich rozhodnutích nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a nelze z nich dovozovat ani porušení práva na ochranu vlastnictví, či porušení práva na podnikání.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu