Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.03.1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 39/10 SbNU 261 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.122.96

sp. zn. II. ÚS 122/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti T. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 1996, sp. zn. 11 To 29/94, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94. Stěžovatel tvrdí, že po celou dobu zahájeného trestního stíhání opakovaně poukazoval na hrubé porušování procesních předpisů, v jehož důsledku byl výrazně krácen na svém právu na obhajobu. Konkrétní porušení svých práv spatřuje stěžovatel v nedodržování zásad trestního řízení, zejména ustanovení §2 odst.1, 4, 5, 11, 12 a 13 tr.ř., jejichž důsledkem je údajné porušení čl.8 odst.2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), §254 tr.ř. a čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Ke konkrétním důvodům, které měly za následek porušení citovaného článku Listiny a ustanovení tr.ř. uvedl, že průběh trestního řízení vykazoval vady, zejména v počátcích vyšetřování docházelo k neodůvodněně zaujatému postoji vyšetřovatele a ostatních policejních orgánů k jeho osobě. Tento nezákonný postup se projevoval v odmítání vyšetřovatele povolit obhájci i stěžovateli nahlédnout do spisů, ve formulaci jednotlivých usnesení o vznesení obvinění proti stěžovateli, která byla údajně často zcela nekonkrétní a vadně formulovaná a teprve na základě stížností navrhovatele došlo k jejich opravám. Nepřátelský postoj vyšetřovatele, respektive policejních orgánů ke stěžovateli se projevoval dále "v cíleně poskytovaných informacích tisku", ve kterých docházelo údajně ke zveličování trestné činnosti stěžovatele s tím, že poskytované informace byly tisku předány bez souhlasu dozorového prokurátora. Podle názoru stěžovatele toto mediální ovlivňování veřejnosti ovlivnilo výpovědi některých svědků v jeho neprospěch. Tato část činnosti orgánů činných v trestním řízení byla podrobena šetření Inspekce ministerstva vnitra z důvodu podezření ze spáchání trestného činu podle ustanovení §158 odst.1, písm.a) tr. z. příslušníky Policie ČR, Správy hl.m. Prahy. Podnět byl nakonec usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 23.6. 1995, sp. zn. OPN 296/91, odložen z důvodu promlčení. Shora popsané skutečnosti vedly městského prokurátora k tomu, že usnesením ze dne 7.10. 1991, č.j. Kv 174/91, odňal trestní věc podle §174 odst.2 písm.g) tr.ř. dosavadnímu vyšetřovateli z důvodu jeho podjatosti a nerespektování pokynů dozorujícího prokurátora. V této době byla však podjatým vyšetřovatelem provedena většina výslechů nejdůležitějších svědků a zajištěny i ostatní důkazy. Hodnota těchto důkazů byla, jak uvádí stěžovatel, z toho důvodu značně problematická, přesto však k provedení jejich opakování nedošlo. Stěžovatel v další části svého podání dovozuje, že sice procesní úprava platná v době vyšetřování i hlavního líčení před soudem I. stupně nečinila úkony provedené podjatým orgánem neplatnými, avšak v době projednávání odvolání před Vrchním soudem v Praze již platila novela ustanovení §30 tr.ř. (provedená zák.č. 292/1993 Sb.), která v odst.1 citovaného ustanovení uvádí, že úkony učiněné vyloučenými osobami nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. K této změně právní úpravy však podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Praze nepřihlédl, když věc znovu projednal, původní rozsudek soudu I. stupně prakticky v celém rozsahu zrušil, avšak sám rozhodl ve věci právě na podkladě většiny takovýchto neobjektivních důkazů. Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku poukázal na znění §31 odst.1 tr.ř. před novelou provedenou zák.č. 292/1993 Sb. a konstatoval, že citovaná námitka stěžovatele je neoprávněná, neboť u většiny namítaných procesních úkonů byl přítomen obhájce stěžovatele, pak odvolací soud nepřihlédl k tomu, že úkony provedené vyloučenými osobami jsou procesně neúčinné a nemohou se stát podle ustanovení §30 odst.1 tr.ř. podkladem pro jeho rozhodnutí. Na této skutečnosti podle tvrzení stěžovatele nemůže nic změnit ani fakt, že některé z těchto svědeckých výpovědí byly přímo provedeny soudem I. stupně, když z protokolace hlavního líčení vyplývá, že všichni svědkové odkazovali především na své výpovědi z přípravného řízení. Další porušení procesních předpisů spatřuje navrhovatel ve způsobu výslechu jím označených svědků v přípravném řízení, o kterém tvrdí, že byl proveden v rozporu s ustanovením §99 tr.ř. Za stěžejní část své ústavní stížnosti navrhovatel považuje nesprávné prezentování svědeckých výpovědí svědků M. P. a S. Š., které byly u hlavního líčení přečteny v rozporu s ustanovením §211 odst.2 písm.a) tr.ř., a to přesto, že jak státní zástupce, tak i stěžovatel trvali na jejich osobních výsleších. Za porušení svých práv na obhajobu považuje stěžovatel rovněž neposkytnutí přiměřené lhůty k seznámení s výsledky vyšetřování. Závěrem svého podání stěžovatel konstatuje, že oba rozsudky obecných soudů byly vyneseny v rozporu s právem stěžovatele na řádný a spravedlivý proces a jejich vydáním došlo k porušení procesních předpisů v oblasti dokazování. Ústavní soud konstatoval, že nejsou dány důvody pro odmítnutí stížnosti podle ustanovení §43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a stížnost splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §34 ve vztahu k ustanovení §72 zák.č. 182/1993 Sb. Za této situace si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/92, včetně připojených vyšetřovacích spisů a požádal Vrchní soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze o písemné vyjádření k ústavní stížnosti. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Vrchní soud v Praze, který ve svém písemném vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 21.1. 1998 odkázal na výrok napadeného rozsudku a shrnul námitky stěžovatele v tom smyslu, že obsah ústavní stížnosti je v podstatě rozvedením výhrad navrhovatele, kterými se Vrchní soud v Praze zabýval v důsledku podaných odvolání proti rozsudku soudu I. instance. Vrchní soud v Praze odkázal na skutkové i právní závěry prezentované jím v napadeném rozsudku a považuje za potřebné dodat, že nezpochybňuje a ani ve svém rozsudku ze dne 6.3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94, nijak neskrýval, že postupem orgánů činných v trestním řízení, včetně postupu soudu I. stupně, došlo k porušení práva stěžovatele na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. Z porušení uvedeného práva Vrchní soud v Praze vyvodil závěry jak ve vztahu k výroku o vině, tak i ve vztahu k výroku o trestu. Tuto okolnost, kterou hodnotí jako jeden ze stěžejních momentů které zvažoval, při respektování zásady spravedlivého projednání věci, uzavřel tak, že nebyly-li v hlavním líčení před Městským soudem v Praze přečteny v souladu se zákonem protokoly o výpovědích svědků S. Š. a M. P., došlo k porušení ustanovení §211 tr.ř. Vrchní soud však trvá na svém závěru, že důsledné objasnění věci výslechy zmíněných svědků by bylo potřebné jen v tom případě, že by odvolací soud chtěl rozhodnout v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze zvolil sice z tohoto důvodu nestandardní postup, ten však ale neodporuje zásadám uvedeným v ustanovení §2 tr.ř., především pak ustanovení §2 odst.5 tr.ř., když pod body 1)-9) napadeného rozsudku byl zjištěn skutkový stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti a navíc v rozsahu, který je nezbytný pro řádné rozhodnutí soudu. Závěrem svého vyjádření vrchní soud zdůrazňuje, že ani případné výpovědi svědků Š. a P. by nic nemohly změnit na zjištěných skutkových i právních závěrech soudů, když stěžovatel nebyl uznán vinným těmi dílčími útoky, k jejichž objasnění mohli přispět svými výpověďmi shora jmenovaní svědkové. Vrchní soud v Praze je proto přesvědčen, že jím zvolený postup směřoval ve svých důsledcích ve prospěch stěžovatele a byl použit v souladu s ustanovením §1 odst.1 tr.ř., neodporuje zásadám trestního řízení vymezením v ustanovení §2 tr.ř. a ani čl.8 Listiny či čl.6 odst.1 Úmluvy. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, které ve svém podání doručeném dne 19.1. 1998 uvedlo, že se ve smyslu §28 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. vzdává svého postavení vedlejšího účastníka. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94, se podává, že vrchní soud projednal, z podnětu podaných odvolání jak stěžovatele, tak i městského státního zástupce v Praze, ve veřejném zasedání konaném dne 6.3. 1996 trestní věc vedenou proti stěžovateli a napadený rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 29/94, podle ustanovení §258 odst.1 písm.b), d), odst.2 tr.ř. zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §250 odst.1, odst.4 tr.z., §8 odst.1, §250 odst.1, odst.4 tr. z. pod body1)-7), 9), trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst.1 tr. z. pod body 8), 10), trestným činem zkrácení daně podle §148 odst.1 tr. zák. pod bodem 11) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst.3 tr.ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pod bodem 1)-7) trestným činem podvodu dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stádiu pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst.1, odst.4 tr. z., §8 odst.1, §250 odst.1 odst.4 tr.z. ve znění zák.č. 290/1993 Sb., pod bodem 8) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst.1 a linea první tr. zák. pod bodem 9) trestným činem zkrácení daně podle §148 odst.1 tr.zák. Stěžovatel byl za tyto trestné činy a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst.1 tr. zák., jimž byl uznán vinným pod bodem 12) rozsudku Městského soudu v Praze odsouzen podle §250 odst.4 tr. zák., §35 odst.1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst.2 písm.c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst.1 tr.z. mu byl uložen peněžitý trest v částce 100 000 Kč a podle §54 odst.3 tr.z. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Stěžovatel byl uznán vinným tím, že v březnu 1990 pod záminkou zajištění soudního znalce z oboru odhadu nemovitostí vylákal částku 4 500 Kčs na Z. C., ve stejném měsíci roku 1990, v souvislosti se slibem zprostředkování koupě rodinného domu v Praze od téhož občana, vylákal částku 125 260 Kčs. V dubnu 1990 pak pod záminkou obstarání leteckého zájezdu do Řecka vylákal od stejné osoby částku 25 000 Kčs. V srpnu 1990 pod záminkou zajištění navrácení nemovitosti v Teplicích pro občana SRN vylákal od D. C. částku 4 000 Kčs. Ve všech shora uvedených případech takto: získaných peněz užil stěžovatel pro svoji potřebu. V listopadu 1990 se pokusil na témže občanovi vylákat částku 9 000 DM ( asi 144 270 Kčs ) pod záminkou zakoupení letenek do Afriky. V červnu 1990 požádal u německé letecké společnosti o rezervaci letenek pro sebe a D. C. v celkové hodnotě 22 573 DM ( asi 361 845,20 Kčs) a jako doklad o zaplacení předložil fotokopii bankovního dokladu Komerční banky, který padělal. Na tento doklad mu letenky nebyly vydány. V lednu 1991 vyhotovil kupní smlouvu mezi neexistujícím Zemským řádem svatého Tomáše Aventinského v Praze a manžely D. o koupi domu v Praze 1 na Malé Straně č. 363, kterou opatřil razítkem C. K. Zemského spolku s podpisem neexistujícího provinciála církevního řádu, jakožto statutárního zástupce církevní organizace a smlouvu opatřil neplatnou registrací Státního notářství v Praze 2, k tomu zneužil razítka uvedeného notářství a na podkladě této smlouvy vylákal po L. D. částku 560 000 Kčs. V době od ledna 1990 do března 1990 padělal rozhodnutí Okresního národního výboru Praha-východ, pod sp. zn. OOS-19087/89-Pet označené jako "povolení k poskytování právní pomoci občanům v hlavním zaměstnání", vystavené podle ustanovení §1 odst.2 nařízení vlády ČSR č.1/1988 Sb. a §46 zák.č. 71/1967 Sb. na jméno JUDr. T. D., přičemž předmětné rozhodnutí si vystavil na blanketu s hlavičkou uvedeného ONV, opatřil je kulatým razítkem se státním znakem a podpisem neexistujícího vedoucího odboru obchodu a služeb, v úmyslu tuto listinu užívat jako pravou. V listopadu 1990 v Praze převzal od S. Š. jako odměnu za zprostředkování prodeje obytného domu v Praze 9 a.s. Elimpex částku 250 000 Kčs. V návaznosti na tuto transakci nepodal přiznání k dani z příjmu obyvatelstva u správce této daně, ani nepodal u správce daně žádost o prodloužení lhůty pro podání přiznání a zkrátil tak daň o částku 63 150 Kčs. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku shrnul, že odvolání městského státního zástupce směřovalo výlučně do výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně nízký, když státní zástupce poukazuje současně na to, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti vzápětí poté, co byl pro obdobnou trestnou činnost propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, této trestné činnosti se dopouštěl delší dobu a páchal ji kvalifikovaným způsobem. Vrchní soud přezkoumal podle ustanovení §254 odst.1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku městského soudu předcházelo a přihlížel i k těm vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Dospěl přitom k závěru, že předcházející řízení provedené prvoinstančním soudem nelze označit za bezchybné, přesto však zjištěné vady řízení, s ohledem na možnost případného vlivu na uplatnění práva obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění věci, nelze považovat za vady podstatné. Městský soud v Praze podle svých možností a za situace vzniklé v průběhu řízení v souladu s ustanovením §2 odst.5 tr.ř. postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o níž nejsou důvodné pochybnosti a konstatoval, že : "V hlavním líčení provedl Městský soud v Praze téměř všechny dostupné důkazy nezbytné pro jeho rozhodnutí". K výhradám stěžovatele vrchní soud uvedl, že je nutno za této situace vzít v úvahu znění §220 odst.2 tr.ř., podle něhož soud může při svém rozhodování přihlížet jen k těm skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Upozornil zároveň, že citované ustanovení bude pro něj zásadním interpretačním východiskem pro zvážení významnosti a dosahu jednotlivých námitek obžalovaného. V další části odůvodnění se vrchní soud zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, případně výhradami k procesním postupům a konstatoval, že nelze souhlasit s námitkami stěžovatele, které směřují proti omezování možnosti obhajoby z toho důvodu, že obhájci stěžovatele bylo umožněno pořídit si kopii celého vyšetřovacího spisu a o pečlivém prostudování veškerých spisů stěžovatelem svědčí obsah jeho námitek, obsažených v protokole o seznámení s výsledky vyšetřování. Pokud se týká výhrady stěžovatele k nerelevantnosti důkazů, opatřených v přípravném řízení vyšetřovatelem, jemuž byla věc podle ustanovení §174 odst.2 písm.g) tr.ř. odňata, odvolací soud poznamenal, že důvodem odnětí byla nejenom tvrzená podjatost vyšetřovatele, která je navíc v odůvodnění usnesení městské prokurátorky v Praze ze dne 7.10. 1991, sp. zn. Kv 174/91, ještě nepřesvědčivě odůvodněna, ale i nerespektování pokynů dozorující prokurátorky. K neplatnosti úkonů provedených vyloučeným vyšetřovatelem vrchní soud dovodil, že ze znění ustanovení §31 odst.1 tr.ř. účinného do 1.1. 1994 je zřejmé, že vyloučení takových úkonů z trestního řízení nelze vykonat zpětně a nelze tedy namítat absolutní neplatnost všech úkonů učiněných vyloučenou osobou. V této záležitosti, jak uvádí Vrchní soud v Praze, bylo postupováno tak, že většina svědeckých výpovědí byla zopakována za účasti obhájce stěžovatele a před novým vyšetřovatelem. Částečně dal odvolací soud za pravdu stěžovateli v případě jeho námitky, že nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolu o výpovědích svědků M. P. a S. Š. podle §211 odst.1 písm.b) tr.ř., když Městský soud v Praze ve svém rozsudku v rozporu s protokolem o hlavním líčení uvádí, že protokol o výpovědi svědka M. P. byl čten podle §211 odst.2 písm.a) tr.ř. Odvolací soud souhlasil rovněž s názorem stěžovatele, že právě svědecké výpovědi obou shora jmenovaných svědků jsou podstatné pro objasnění skutkového stavu projednávané věci a jestliže shledal, že nebylo v objektivních možnostech prvoinstančního soudu provést osobní výslech svědka S. Š., pak se vrchnímu soudu jevilo jako problematické odůvodnění soudu I. instance ohledně podmínek pro přečtení svědecké výpovědi M. P. podle ustanovení §211 odst.1 písm.b) tr.ř., když v tom případě by bylo na místě spíše znění §211 odst.2 písm.a) tr.ř. (platného v době provedení tohoto procesního úkonu). Současně vrchní soud vytkl soudu I. instance procesně-formální pochybení ve způsobu provedení důkazů v hlavním líčení, když protokol o konfrontaci mezi svědkem M. P. a stěžovatelem byl přečten jako listinný důkaz podle §213 odst.1 tr.ř., a nikoli jak mělo být správně uvedeno za podmínek §207 odst.2 tr.ř. a §211 tr.ř. Ze zaslaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/92 a připojených vyšetřovacích spisů Ústavní soud zjistil, že téměř veškerá rozhodnutí vyšetřovatele od počátku zahájení trestního stíhání byla stěžovatelem napadána a byla předmětem šetření nadřízených složek Policie ČR a dozorující městské prokurátorky. V průběhu dubna 1991 odmítl stěžovatel vypovídat za přítomnosti vyšetřovatele a poukazoval na to, že proti osobě vyšetřovatele vznesl námitku podjatosti, o které nebylo dosud rozhodnuto. Z dalších listinných dokladů vyplývá, že stěžovatel podával rovněž řadu žádostí o prošetření postupu vyšetřovatele ve své trestní věci, neboť se domníval, že postup vyšetřovatele vykazuje formální i procesní vady. Ve vyšetřovacím spise označeném I. sp. zn. VV-45/91 na č. listu 53 je založeno usnesení Městské prokuratury Praze ze dne 7.10. 1991, čj. Kv 174/91, jímž byla dosavadnímu vyšetřovateli odňata věc, vedená proti stěžovateli podle ustanovení §174 odst.2 písm.g) tr.ř., z důvodu podjatosti a nerespektování pokynů dozorujícího prokurátora a současně byla trestní věc přikázána jinému vyšetřovateli Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že již od začátku vyšetřování stěžovatel a jeho obhájce namítali neodůvodněný postup vyšetřovatele, když zamítl žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Toto pochybení bylo vyšetřovateli vytknuto. Dalšího pochybení se vyšetřovatel dopustil tím, že povolil návštěvu stěžovatele redaktory Reflexu v NVÚ v Litoměřicích a umožněním jeho fotografování při převozu stěžovatele do budovy Policie ČR kameramanem Reflexu. Tyto důvody vedly městského prokurátora k závěru, že vyšetřovatel je osobou podjatou, aniž v usnesení uvedl, o jakou formu podjatosti se jedná. Z ústavní stížnosti je zřejmé, a konstatoval to i Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření, že stěžovatel opakuje námitky obsažené v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, se kterými se již vrchní soud v odvolacím řízení vypořádal tím způsobem, že výrok v rozsudku soudu I. instance pro předchozí pochybení zrušil, zohlednil nově vytvořenou situaci (mimo jiné i z důvodu novelizace ustanovení §30 a 31 tr.ř.) a znovu rozhodl tak, jak již bylo shora uvedeno. Stěžovatel se snaží v řízení před Ústavním soudem dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného trestního řízení a vznáší stejné námitky, které byly rozsudkem Vrchního soudu v Praze již vyvráceny. Ústavní soud několikrát judikoval, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů ČR a nemá proto nad jejich činností přezkumnou pravomoc. Ústavnímu soudu však ani nepřísluší znovu "přehodnocovat" výsledky dokazování či celkovou zákonnost a správnost rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozsudkem došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, garantovaných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatel napadá stížností jak průběh vyšetřování, tak i způsob a výsledky dokazování v řízení před Městským soudem v Praze i soudem odvolacím a tvrdí, že byl tímto postupem obecných soudů zkrácen na svém právu na řádnou obhajobu (nemožnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu) a rovněž tím, že odvolací soud vzal za prokázané ty skutečnosti, které byly jako důkazy provedeny a získány podjatým vyšetřovatelem v průběhu vyšetřování, když navíc výpovědi svědků Š. a P. nebyly zopakovány v hlavním líčení vůbec. Z předložených spisů je zřejmé, že v průběhu trestního řízení docházelo k určitým průtahům, (např. odročování hlavního líčení před soudem I. instance z důvodů nepřítomnosti svědků na základě špatně provedeného obeslání), které ve svém důsledku znamenají porušení práva stěžovatele na projednání věci soudem bez průtahů a v přiměřené lhůtě. Z listinných dokladů, zejména z protokolace hlavního líčení před Městským soudem v Praze se však zjišťuje, že rovněž stěžovatel a jeho právní zástupce se podíleli na vzniklých průtazích obstrukčním jednáním (nemoc, stížnost pro podjatost senátu, údajná nepřipravenost k jednání). Porušení tohoto práva však neznamená, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je možno celý hodnotit ve vztahu k těmto aspektům jako porušující lidská práva a svobody, když porušení práva na přiměřené projednání neznamená žádnou satisfakci pro stěžovatele, neboť tím nezaniká trestnost a trestní odpovědnost za činy spáchané stěžovatelem. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze je patrné, že odvolací soud podrobil důkladnému přezkumu nejen všechny výroky rozsudku Městského soudu Praze z hlediska možných skutkových a právních vad, ale i průběh předchozího řízení. Tento revizní princip, který ovládá odvolací řízení ex offo ve smyslu ustanovení §254 tr.ř. znamená, že odvolací soud se v konečném výroku musel vypořádat se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v odvolání stěžovatele a rovněž zohlednil nedůsledný a vadný postup městského soudu i v případě svědeckých výpovědí Š. a P. tak, že zjištěné procesní nedostatky rozhodně nepřitížily stěžovateli. Odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré důkazy navrhované obžalovaným, ale je pouze povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že rozsudek vrchního soudu odpovídá výsledkům jak provedeného dokazování, tak i zjištěným procesním nedostatkům v předchozím řízení. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho práva na obhajobu a že došlo i k porušení citovaných článků Listiny a Úmluvy ve smyslu stížnosti. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů stížnost podle ustanovení §82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. března 1998