ECLI:CZ:US:2014:2.US.1250.14.1
sp. zn. II. ÚS 1250/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1/ společnosti Advokátní kancelář Economy JUDr. Pecl a spol. v. o. s., sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, 2/ společnosti DELETE s. r. o., se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 1, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně Zábrdovická 15/16, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2014 č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-B-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ústavní stížností žádají Ústavní soud o zrušení shora uvedeného usnesení insolvenčního soudu, kterým měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil odvolání insolvenčního správce JUDr. Miroslava Kyprého schůzí věřitelů a současně potvrdil, že schůze věřitelů ustavila novým insolvenčním správcem JUDr. Miloslavu Horskou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že insolvenční soudkyně před inkriminovaným hlasováním schůze věřitelů nejprve v rozporu s relevantní judikaturou jednomu z věřitelů (Česká spořitelna, a. s.), jehož přihlášená pohledávka byla JUDr. Kyprým popřena, přiznala hlasovací práva, a poté potvrdila rozhodnutí schůze věřitelů, kterým byl JUDr. Kyprý odvolán z funkce insolvenčního správce a na jeho místo byla ustavena JUDr. Horská, přestože pro tato rozhodnutí hlasovala pouze společnost Česká spořitelna, a. s., jež nedisponovala potřebnou většinou hlasů (neboť insolvenční soudkyně určila na základě zavádějícího výpočtu nesprávnou hranici pro počet hlasů potřebných pro rozhodnutí schůze věřitelů).
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; v projednávané věci k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tak vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Ústavní soud z insolvenčního spisu (insolvenčního rejstříku) zjistil, že stěžovatelky podaly dne 20. 2. 2014 u Krajského soudu v Brně - v ústavní stížnosti neohlášenou - žalobu pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a to z obdobných důvodů, a na základě obdobně formulované argumentace, jako v případě projednávané ústavní stížnosti.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o žalobě pro zmatečnost) již bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě zahájené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze (proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je zásadně přípustné odvolání). Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelky podaly žalobu pro zmatečnost, čímž zahájily řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelky sledují (téměř současně podanou) ústavní stížností.
Jinak řečeno, souběžným zahájením řízením o žalobě pro zmatečnost je založeno riziko, že Ústavní soud zasáhne do tohoto řízení svým rozhodnutím, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Tímto postupem nicméně není stěžovatelkám další (případný) přístup k Ústavnímu soudu jakkoli omezen (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 ve věci sp. zn. III. ÚS 3368/13).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k druhé stěžovatelce by bylo namístě odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstranění vad podání dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť přes výzvu nebyla právním zástupcem druhé stěžovatelky Ústavnímu soudu předložena řádná speciální plná moc; vzhledem k závěru o nepřípustnosti identické ústavní stížnosti - řádně zastoupené - první stěžovatelky však nebylo třeba vyvozovat z této skutečnosti žádné separátní procesní důsledky.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelek podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Radovan Suchánek, v.r.
soudce zpravodaj