ECLI:CZ:US:2006:2.US.128.06
sp. zn. II. ÚS 128/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 60 Co 123/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť má zato, že postupem krajského soudu byla porušeny jeho základní práva a svobody chráněné čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 2. 2005, č. j. P 33/2003 - 82, tak, že výživné stanovené stěžovateli pro nezletilou dceru M. rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2002, č. j. 8 Nc 1251/2002 - 17, v částce 2. 000 Kč měsíčně se zvyšuje od 1. 1. 2005 na částku 6. 000 Kč měsíčně splatnou vždy do pátého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé. Dále bylo rozhodnuto, že dlužné výživné za obdobní od 1. 1. 2005 do 30. 11. 2005 v částce 44. 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl v řízení odňat svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí, že odvolací soud nedostál své povinnosti uplatňovat státní moc v mezích a způsobem, který stanoví zákon, neboť meze dané zákonem o rodině pro určení výživného pro děti svým rozhodnutím překročil, a to ve stěžovatelův neprospěch. Stěžovatel je toho názoru, že obecný soud neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům, přičemž poskytl větší ochranu právům jeho dcery, čímž došlo k porušení zásady rovnosti stran v řízení. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Jedním z mimořádných opravných prostředků v rámci civilního řízení je žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Jak stěžovatel uvedl v podané ústavní stížnosti, a jak bylo také k dotazu Ústavního soudu potvrzeno Okresním soudem v Kroměříži, podal stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost (z důvodu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Za této situace, kdy stěžovatel využil procesního prostředku, jímž se může domáhat ochrany svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity v této fázi jako podanou předčasně, tedy nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 3. 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj