ECLI:CZ:US:2008:2.US.129.08.1
sp. zn. II. ÚS 129/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Martinou Suchodolovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, Sadová 1424, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2007, č. j. 14 To 284/2007-51, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2007, č. j. 2 Nt 851/2007-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j. 14 To 284/2007-51, zamítl stížnost stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2007, č. j. 2 Nt 851/2007-45, kterým byl podle §283 písm. d) za požití §286 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítnut jeho návrh ze dne 27. 4. 2007 na povolení obnovy řízení v trestní věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a skončené rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 1. 2003, č. j. 2 T 154/2002-172, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, č. j. 11 To 100/2003-184, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stížnostní soud se plně ztotožnil se soudem prvého stupně, když dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy byly soudu známy již v trestním řízení ve věci, sp. zn. 2 T 154/2002, a posléze byly předmětem prověřování a hodnocení v rámci původního řízení o obnově na základě návrhu stěžovatele ze dne 16. 11. 2004, který byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 5. 2005, č. j. 2 Nt 752/2004-46, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2005, č. j. 14 To 166/2005-56, zamítnut.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož je nově podaný návrh na povolení obnovy jen prostým opakováním předešlého návrhu, neboť sice uvedl důkazy a skutečnosti, o které opřel i svůj předchozí návrh, kromě toho však poukázal i na nové důkazy, zejména na svědeckou výpověď policisty R. V. Jelikož soudy rozhodovaly v neveřejném zasedání, neměl možnost vyjádřit se, případně svůj návrh k výzvě soudu doplnit. Na závěr zdůrazňuje, že údajné fyzické napadení, pro které byl odsouzen, bylo ze strany poškozené J. H. smyšleno a zranění simulována, vše se záměrem poškodit stěžovatele a vytvořit si příznivé podmínky pro rozhodování soudu o rozvodu a o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat jakýmikoliv námitkami stěžovatele tvrdícími nespravedlivost řízení vedoucího k jeho pravomocnému odsouzení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Stěžovatel fakticky nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Z pohledu Ústavního soudu předmětná rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a pokud soud prvého stupně opomněl v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmínit stěžovatelem navrhovaný výslech policisty R. V., pak takové pochybení napravil stížnostní soud, který konstatoval, že výslech tohoto svědka by jiný závěr soudu o vině stěžovatele přivodit nemohl, neboť skutečnosti ohledně přítomnosti policistů a hodnocení situace související s případným stěhováním věcí již v předchozích řízeních byly předmětem dokazování a jejich opakování by na posouzení věci nemohlo nic změnit.
Pokud jde o ústavněprávní aspekt tvrzení stěžovatele, že nekonáním veřejného zasedání mu byl upřen spravedlivý proces, pak Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o právo absolutní, a tudíž nutno rozlišovat druhy řízení.
K námitce neveřejného projednání stížnosti před stížnostním soudem je třeba poukázat na §240 tr.ř., z něhož vyplývá, že v neveřejném zasedání soud rozhoduje ve všech případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Kromě jiných rozhodnutí soud rozhoduje v neveřejném zasedání vždy o stížnosti (§141 a násl. tr.ř.). V projednávaném případě stížnostní soud projednal a rozhodl o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání. S ohledem na shora uvedené nelze považovat tento postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání za pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého usnesení o stížnosti stěžovatele. Pokud jde o řízení před soudem prvého stupně, pak podle stávající zákonné úpravy v §286 odst. 1 tr. ř. je veřejnost řízení o návrhu na povolení obnovy řízení pravidlem. Neveřejné zasedání se může konat jen za podmínek uvedených v §286 odst. 2 tr.ř., mimo jiné v případech opakovaného návrhu, opřeného o tytéž skutečnosti a důkazy, jako návrh dříve podaný a pravomocně zamítnutý. Takový případ právě ve věci stěžovatele dle zjištění obecných soudů nastal a Ústavní soud nemá s ohledem na výše uvedené jejich závěru co vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu