ECLI:CZ:US:2013:2.US.133.13.1
sp. zn. II. ÚS 133/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci návrhu stěžovatele: Ing. Arch. Marko Solmoši, advokátem nezastoupeného, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo Krajským soudem v Praze postoupeno podání stěžovatele ze dne 15. 12. 2012, označené jako "Ústavní stížnost a žádost o ustanovení právního zástupce". Stěžovatel uvedl, že návrh směřuje proti sdělení Městského soudu v Praze č. j. 3 Na 180/2012-16 podaném v rámci vyřizování žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, které podle názoru stěžovatele správně mělo být usnesením. Současně požádal o přidělení zástupce, úhradu nákladů zastoupení a navrhl zrušit blíže nespecifikované právní předpisy.
Podání neodpovídalo požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které jsou na ústavní stížnost kladeny. Stěžovatel především nepodal návrh prostřednictvím advokáta a Ústavnímu soudu nedoložil, že by jej v řízení advokát zastupoval, jak to bezpodmínečně vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Krom toho návrh vykazoval i další formální nedostatky.
Soudce zpravodaj proto stěžovatele vyzval dopisem ze dne 18. ledna 2013 k odstranění uvedených nedostatků ve stanovené třicetidenní lhůtě. Stěžovateli se dostalo poučení o následcích nesplnění výzvy. Přílohou výzvy byl též stručný přehled nezbytných náležitostí ústavní stížnosti, jakož i poučení o tom, že Ústavní soud navrhovatelům ani jiným účastníkům sice advokáty neustanovuje, mají však možnost žádat o určení advokáta k poskytnutí právní služby Českou advokátní komoru; kontakt na ni byl uveden v přehledu. Jak vyplývá z údajů na doručence, převzal stěžovatel výzvu dne 31. ledna 2013.
Stěžovatel reagoval přípisem označeným jako "Doplnění a rozšíření ústavní stížnosti, opakování žádosti o přidělení zástupce". Uvedl, že Česká advokátní komora jeho žádosti o přidělení advokáta dlouhodobě ignoruje a Ústavní soud by mu jej měl přidělit na základě stěžovatelova práva na právní pomoc, když takový krok je plně v kompetenci Ústavního soudu. Pokud mu v ustanovení nějaké předpisy brání, měl by iniciovat jejich zrušení. Současně rozšířil původní návrh ještě o usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 16/2012-42.
Vytčené vady, v prvé řadě absenci zastoupení advokátem, však nenapravil. Lhůta poskytnutá stěžovateli proto uplynula marně a bylo nutno postupovat ve smyslu již zmíněného poučení. Polemika stěžovatele na téma pravomoci Ústavního soudu "přidělovat" stěžovatelům advokáty je irelevantní. Jen pro úplnost soudce zpravodaj dodává, že Ústavní soud nikomu právní zastoupení nezajišťuje. Ustálenou judikaturou nepřipustil přiměřené použití §30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory [§18 odst. 2, §45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává u stěžovatelů obtíže.
Soudce zpravodaj s ohledem na uvedené skutečnosti návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj