ECLI:CZ:US:2019:2.US.1336.19.1
sp. zn. II. ÚS 1336/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pomáháme a chráníme, s. r. o., se sídlem Smetanovo nábřeží 14, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2019 č. j. 64 A 3/2019-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčena, že porušuje její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka zaslala dne 14. 12. 2018 Magistrátu města Olomouc (dále jen "magistrát") námitku proti postupu správce daně podle §159 daňového řádu, prostřednictvím níž se domáhala navrácení částky 500 Kč jakožto pokuty uložené za přestupek podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Stěžovatelka měla za to, že uvedená částka byla uhrazena až po dni splatnosti, pročež jí měla být podle §125h odst. 3 a 7 zákona o silničním provozu bezodkladně - resp. v pojímání stěžovatelky spíše okamžitě - vrácena. Jelikož k tomu nedošlo, stěžovatelka dne 3. 1. 2019 podala proti magistrátu správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Dne 7. 1. 2019, tedy čtyři dny po zahájení řízení, magistrát stěžovatelce částku 500 Kč vrátil, aniž by se do té doby o správní žalobě stěžovatelky dozvěděl. Dne 11. 1. 2019 sdělila stěžovatelka krajskému soudu, že předmětná částka jí byla magistrátem navrácena; téhož dne učinil krajský soud vůči magistrátu první úkon ve věci. Z výše uvedených důvodů krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč stěžovatelce (výrok III). Proti ústavní stížností napadenému výroku II usnesení krajského soudu nebyla kasační stížnost přípustná (§104 odst. 2 soudního řádu správního).
3. Stěžovatelka ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Nákladový výrok považuje za překvapivý a rozporný se zásadou kontradiktornosti řízení. K tomu stěžovatelka uvádí, že krajský soud jí neumožnil vyjádřit se k argumentaci protistrany a v průběhu řízení žádným způsobem nenaznačil, že hodlá aplikovat moderační právo. V důsledku údajně vadného procesního postupu krajského soudu měl být majetek stěžovatelky zkrácen o částku 11 200 Kč. Dále stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu, že - zjednodušeně řečeno - správní žaloba byla podána v nepřiměřeně krátké době (9 pracovních dnů) po doručení výzvy k navrácení částky 500 Kč, neboť má za to, že se jedná o interpretační exces krajského soudu. Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, protože byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud nevykročil ústavně relevantním způsobem z procesních pravidel upravujících postup soudu při rozhodování o nákladech řízení. Zaprvé, Ústavní soud v ústavní stížností napadeném výroku II usnesení krajského soudu neshledal jakékoliv známky svévole (tj. porušení právněstátního principu, že orgány moci veřejné mohou jednat, jen když jím to zákon umožňuje) nebo libovůle (tj. porušení právněstátního principu, že orgány moci veřejné mohou jednat jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví) ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je založeno na §60 odst. 7 soudního řádu správního, jenž zakotvuje tzv. moderační právo soudu. Nic nenaznačuje tomu, že by krajský soud uvedené ustanovení interpretoval způsobem, který by se jakkoliv odchyloval od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů nebo od závěrů právní doktríny. Navíc s ohledem na nízkou procesní složitost věci, délku řízení a skutečnost, že magistrát vrátil stěžovatelce předmětnou částku ještě předtím, než se dozvěděl o podané správní žalobě, je Ústavní soud přesvědčen, že využití moderačního práva krajským soudem nebylo svévolné. K tomu Ústavní soud dodává, že byť se ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu řadí k těm stručnějším, lze jej s ohledem na dotčenou problematiku považovat za řádné, dostatečně podrobné, srozumitelné a logické. Zadruhé, Ústavní soud se s ohledem na průběh řízení před krajským soudem a specifické skutkové okolnosti případu (doručení výzvy těsně před vánočními svátky, podání správní žaloby bezprostředně po jejich skončení, promptní navrácení požadované částky žalovanou a vydání soudního rozhodnutí ve věci v řádu několika týdnů od podání správní žaloby) neztotožnil s námitkami stěžovatelky stran překvapivosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, porušení principu rovnosti zbraní nebo interpretačního excesu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelčina ústavně chráněna práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu