Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2002, sp. zn. II. ÚS 136/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 94/27 SbNU 93 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.136.02

sp. zn. II. ÚS 136/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele T. F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 124/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 124/2001, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 124/2001, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20 C 87/2000-32, bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele podané proti vedlejšímu účastníkovi řízení na zaplacení částky 7.125,- Kč s příslušenstvím, a to tak, že vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli částku 5.700,-- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 19. 1. 2000 do zaplacení a ve vztahu k částce 1.425,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 19. 1. 2000 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Uvedenou žalobou se stěžovatel domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998 Sb."), náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti se sdělením obvinění ze spáchání trestného činu loupeže Policií ČR, Okresní ředitelství, oddělení kriminální služby v Olomouci dne 18. 8. 1999, ČVS: OVOL:1802/99. Trestní stíhání stěžovatele bylo ukončeno zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 7 T 221/99, jenž nabyl právní moci dne 11. 12. 1999, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel jakožto obžalovaný stíhán. Vzniklou škodu představují náklady na obhajobu, přičemž stěžovatel v přípravném řízení zaplatil advokátce JUDr. M. J. částku 5.700,- Kč a po vnesení obžaloby uhradil advokátovi Mgr. K. A.l částku 1.425,- Kč. Své rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že sdělení obvinění bylo nezákonné a na žalobce je třeba hledět tak, že skutek, pro který byl stíhán, nespáchal. Proto, s ohledem na §1 odst. 1 a §5 zákona č. 82/1998 Sb., je nutno dovodit odpovědnost státu za škodu, která stěžovateli vznikla vynaložením nákladů na jeho obhajobu. Žalobě však nebylo možno vyhovět v plném rozsahu, neboť odměna obhájcům příslušela podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 5.700,- Kč. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání vedlejšího účastníka uvedený rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta v plném rozsahu pro vadné právní posouzení věci. Dle názoru krajského soudu je třeba na danou věc aplikovat §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn.: nepochybně soudem míněn §31 odst. 3 citovaného zákona), který nárok na náhradu nákladů řízení limituje dvěma předpoklady, když nárok na náhradu nákladů řízení odlišuje od náhrady škody a vznik nároku na náhradu nákladů podmiňuje vznikem jiné škody v důsledku nezákonného rozhodnutí, jakož i tím, že náhrada nákladů řízení nebyla přiznána podle procesních předpisů. Stěžovatel však naplnění žádného z těchto nákladů řízení netvrdil a nedoložil, a neunesl tak v řízení důkazní břemeno. Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které namítal, že soud druhého stupně vycházel pouze z jazykového výkladu citovaného ustanovení, jenž však odporuje základním zásadám občanského a ústavního práva, a to zejména zásadě rovného zacházení se subjekty občanského práva a zásadě odpovědnosti za škodu, když činí neodůvodněné rozdíly mezi těmi, kterým vznikla pouze škoda spočívající v nákladech řízení, a těmi, kterým vznikla i "jiná" škoda. Stěžovatel je toho názoru, že je třeba brát v úvahu smysl a účel zákona, vyslovené v §1 ve spojení s §5 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i ústavněprávní úpravu dle čl. 36 odst 3 Listiny. Dle stěžovatele tak částku, kterou vynaložil na úhradu nákladů obhajoby, lze považovat za škodu, za kterou stát nese odpovědnost, a podmínka vzniku další škody je v rozporu s tímto ústavně zaručeným právem. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti, jenž uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými v ústavní stížnosti, neboť skutečnou podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, což Ústavnímu soudu nepřísluší. K porušení práv stěžovatele nedošlo, neboť měl možnost domáhat se náhrady škody, avšak dle zákona č. 82/1998 Sb. je jeho nárok nedůvodný. Z tohoto důvodu navrhuje krajský soud ústavní stížnost odmítnout. Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který se však ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní stížnost důvodná. Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. 18/01, (publ. pod č. 234/2002 Sb.) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva." V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež dle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že krajský soud postupoval v tomto bodě (viz níže) v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu §36 odst. 3 Listiny. K tomu je třeba dodat, že další požadavek krajského soudu ve smyslu §31 odst. 3 citovaného zákona, aby stěžovatel tvrdil a následně prokazoval, že mu "náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů", není důvodný. Jak jednak vyplývá ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu, předmětné ustanovení je v podstatě nadbytečné, neboť v takových případech zcela chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu, totiž existence škody samotné. Kromě toho tvrzení, že stěžovateli nebyla uhrazena škoda, zjevně vyplývá ze skutečnosti, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na její náhradu prostřednictvím soudní žaloby, a důkazy o tom, že nebyla uhrazena, jsou obsaženy v příslušném soudním spise (viz přípis Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 2. 2000 a přípis Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 3. 2000), nehledě na to, že předmětná náhrada v rámci trestního řízení není možná, neboť dle §151 odst. 2 trestního řádu stát platí odměnu a náhradu hotových výdajů pouze ustanovenému, a tedy nikoliv zvolenému obhájci, o nějž se v tomto případě jednalo. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhovět a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. července 2002