ECLI:CZ:US:2017:2.US.1371.17.1
sp. zn. II. ÚS 1371/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. 2. 2017 č. j. 40 Co 84/2017-099, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že shora označeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel namítá, že soud v napadeném rozhodnutí nijak neodůvodnil změnu nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.
2. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve výroku I. napadeného usnesení změnil usnesení soudního exekutora ve výroku II. tak, že mu nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. Ve výroku II. dále potvrdil výrok III. usnesení soudního exekutora, který rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vydal napadené rozhodnutí za situace, kdy exekuce vedená stěžovatelem byla zastavena z toho důvodu, že tvrzený exekuční titul (rozhodčí nález) nebyl způsobilým exekučním titulem (rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky). V době podání návrhu na nařízení exekuce však obecné soudy vycházely z úvahy, podle níž oprávněný s ohledem na tehdy ustálenou judikaturu v době podání exekučního návrhu legitimně předpokládal, že rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem je. Proto též rozhodly tak, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a není povinen hradit náklady exekuce.
3. Nepřiznání nákladů exekuce odůvodnil krajský soud s odkazem na §89 exekučního řádu. Podle soudu lze zavázat oprávněnou povinností nahradit náklady exekuce tehdy, kdy jí lze přičítat zavinění na zastavení exekuce, tedy zejména v případě, že si před podáním návrhu na nařízení exekuce nepočínala s náležitou obezřetností, kterou od ní lze při podání takového návrhu očekávat. V posuzované věci byla důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem. Rozhodčí doložka byla shledána neplatnou, v důsledku čehož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc.
4. Stěžovatel však tvrdí, že podle judikatury Ústavního soudu i celé řady ustanovení exekučního řádu náhrada nákladů exekuce musí být zajištěna. Činnost exekutora je totiž ve smyslu §3 odst. 1 exekučního řádu prováděna za úplatu. Jakákoliv výjimka z tohoto pravidla musí být dle stěžovatele vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. V tomto kontextu stěžovatel zdůrazňuje, že v projednávané věci nejde o případ, v němž by byl povinný nemajetný, nýbrž o situaci, v níž byl stěžovateli odepřen nárok, který jasně plynul ze zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že v žádném případě nebylo možné po něm spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů exekuce nesl sám.
II.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
6. Vzhledem k tomu, že se nejedná o ojedinělou ústavní stížnost, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu v rámci téže problematiky předkládá, bylo by podle názoru Ústavního soudu neefektivní stěžovateli rekapitulovat stále prakticky téže argumenty. Ústavní stížnosti stěžovatele jsou svým obsahem vždy obdobné, což vyplývá primárně z předmětu sporu. Ústavní soud však ani v nyní posuzované věci neshledal žádné pochybení obecného soudu, tudíž ani důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, a proto na ni ve stručnosti odkazuje (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1459/17 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17).
7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že soud se věcí řádně zabýval. Srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledal zavinění na straně oprávněné, které je podle §89 věty první exekučního řádu základním předpokladem pro uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu