ECLI:CZ:US:2011:2.US.1372.11.1
sp. zn. II. ÚS 1372/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D. advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2010 č. j. 73 C 607/2009-48 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 č. j. 14 Co 16/2011-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článků 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 a 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obecné soudy v dané věci rozhodovaly o náhradě nákladů řízení v řízení o zaplacení částky ve výši 1.013,- Kč, jíž se stěžovatelka domáhala na žalované za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu. Soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou z důvodu, že žalovaná dlužnou částku uhradila, řízení zastavil a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahující četné odkazy na judikaturu Ústavního soudu zpochybňuje aplikaci §150 o. s. ř.. Je přesvědčena, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení extrémně vybočily z pravidel upravujících řízení a rozhodnutí je zatíženo prvky svévole. Mezi skutkovými zjištěními případu a z nich vyvozenými právními závěry shledává diametrální rozpor, což by mělo dle jejího názoru být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Poukazuje na okolnosti, s ohledem na něž jí měly být přiznány náklady řízení v plné výši, a podrobně rozvádí důvody, pro něž dle jejího mínění nebylo možné zprostit žalovanou této povinnosti postupem dle §150 o. s. ř. Závěr krajského soudu, že rozhodnutí o nákladech řízení se nemůže dotknout jejích majetkových poměrů (které ani nezkoumal), není podložen důkazy a jeho právní názor není založen na dostatečném a logicky konzistentním odůvodnění. Rovněž upozorňuje, že jí soudy nevytvořily procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu.
Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení ústavní stížnost, která obsahuje shodnou argumentaci jako její předchozí ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení spojené ke společnému projednání usnesením pléna Ústavního soudu a vedené pod sp. zn. II. ÚS 638/11. O těchto stížnostech Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2011, jímž je pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V něm se Ústavní soud zabýval stejnou právní otázkou jako v předmětném řízení, přičemž se k jednotlivým argumentům stěžovatelky podrobně vyjádřil a také vysvětlil, proč je nelze považovat za relevantní.
I v projednávané věci vyhodnotil Ústavní soud postup a rozhodnutí obecných soudů jako ústavně konformní. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily nutnost aplikace §150 o. s. ř. a řádně a srozumitelně rozvedly, ve kterých konkrétních okolnostech spatřovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto důvody Ústavní soud nepovažuje za extrémně vybočující z účelu citovaného zákonného ustanovení a zcela postrádající i smysl logický. Dospěly-li tedy soudy k závěru, že "je důvodné žalobci právo na náhradu nákladů řízení zcela odepřít, neboť pro žalovanou by za těchto okolností bylo nepřiměřenou tvrdostí po splnění dluhu vůči žalobci hradit mu náklady řízení v částce několikanásobně vyšší" a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, nejedná se o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K námitce stěžovatelky, že nedostala procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, je nutno odkázat na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se zmíněnou otázkou detailně zabýval a řádně se s ní vypořádal.
V dalších podrobnostech potom Ústavní soud stěžovatelku z důvodu stručnosti odkazuje na již citované usnesení ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 638/11.
Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu