ECLI:CZ:US:2003:2.US.14.03
sp. zn. II. ÚS 14/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů Ing. J. P., a E. H., zastoupených advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Ministerstva financí ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 1. 2003, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], brojí stěžovatelé proti nečinnosti Ministerstva financí ČR ve věci jejich návrhu na vydání výměru o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle §11 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále je "dekret č. 100/1945 Sb."), v důsledku níž mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelé se v dopise ze dne 18. 2. 2002 obrátili na Ministerstvo financí s "návrhem na vydání výměru o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle §11 Dekretu č. 100/1945 Sb." V tomto svém podání uvedli, že stěžovatel Ing. J. P., jakožto vlastník majetku znárodněného citovaným dekretem, vyhláškou ministra průmyslu č. 113 (pozn.: č. 113/1946 Ú.l.) a rozhodnutím ministra průmyslu IV./46214389/46, spolu se stěžovatelkou E. H., jakožto dědičkou zemřelého spoluvlastníka, se domáhají vydání uvedeného výměru s tím, aby výše náhrady byla stanovena postupem podle §8 odst. 2 citovaného dekretu, neboť příslušná náhrada dosud nebyla poskytnuta a ani o ní nebylo rozhodnuto. Přitom poukázali na to, že rozsah majetku byl již specifikován v žádosti o poskytnutí finanční náhrady, doručené Ministerstvu financí dne 4. 11. 1991 (evidována pod č.j. 52920). Ministerstvo financí v dopise ze dne 7. 8. 2002, č.j. 444/20961/2002, dovodilo, že je požadována náhrada za nemovitý a movitý majetek firmy "B. P., t. n. s., akc. spol., N.", k čemuž uvedlo, že znárodňovací dekrety ve svých závěrečných ustanovení předpokládaly vydání náhradových předpisů, ale žádné do roku 1989 vydány nebyly, a že pro velký časový odstup se nepodařilo nalézt v jeho archivech doklady o tom, že by v letech 1945 - 1989 bylo poskytnuto za znárodněný majetek jakékoliv odškodnění. Následně ministerstvo poukázalo na tzv. restituční zákony s tím, že se týkají odškodnění fyzických osob, přičemž uvedená firma byla osobou právnickou a přešla do vlastnictví státu před tzv. rozhodným obdobím. Vzhledem k těmto skutečnostem nejsou splněny podmínky pro přiznání finanční náhrady a shodné stanovisko bylo již stěžovateli sděleno dopisy ze dne 20. 9. 1993 a 13. 12. 1993. Současně byli stěžovatelé poučeni, že pokud s uvedeným názorem nesouhlasí, mohou se domáhat svého nároku u soudu. Na toto sdělení reagovali stěžovatelé dopisy ze dne 9. 8. 2002 a 22. 8. 2002, v nichž trvali na vydání správního rozhodnutí, což je dle jejich názoru jediný právně relevantní postup ve vztahu k podanému návrhu. V následné odpovědi ze dne 8. 11. 2002, č.j. 444/20961/2002, Ministerstvo financí uvedlo, že k nápravě křivd spáchaných totalitním režimem slouží restituční zákony a ministerstvo je příslušné k poskytování finančních náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. a že při posuzování jednotlivých žádostí nevydává správní rozhodnutí, ale nárok pouze předběžně posoudí a v případě, že jej nepřizná, má žadatel právo domáhat se jej v soudním řízení. Právní úprava tedy neumožňuje žádosti stěžovatelů vyhovět.
V posuzované ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že podali návrh na vydání správního rozhodnutí podle §11 dekretu č. 100/1945 Sb., avšak ministerstvo žádné rozhodnutí nevydalo s poukazem na údajně irelevantní skutečnosti, týkající se režimu finančních náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 231/1991 Sb. Nevydání správního rozhodnutí, ať již pozitivního či negativního z hlediska jejich zájmu, dle stěžovatelů představuje tzv. jiný zásah veřejné moci, a to formou nečinnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, do ústavně zaručených práv stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého mají právo na stanovené postupy. Z tohoto důvodu navrhují, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl a zakázal Ministerstvu financí ČR pokračovat svou nečinností v porušování práva zaručeného výše uvedeným ustanovením.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud k návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, uvedl v nálezu ze dne 8. 3. 1995, publ. pod č. 55/1995 Sb., "exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter". Požadují-li stěžovatelé vydání rozhodnutí na základě dekretu č.100/19945 Sb., jedná se v podstatě o stejnou situaci, jaká již byla Ústavním soudem posuzována, a tak nelze než ve shodě s uvedeným nálezem konstatovat, že i citovaný normativní akt již splnil svůj účel, kdy po podobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter.
Z uvedeného vyplývá, že Ministerstvo financí v současné době zjevně není oprávněno podle dekretu č. 100/1945 Sb. jako celku postupovat, a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek podle jeho §7 a násl. (nehledě na absenci prováděcího předpisu ve smyslu §9 odst. 2 cit. dekretu a neexistenci Fondu národního hospodářství ve smyslu §10 cit. dekretu). Z tohoto důvodu není možno považovat předmětné podání stěžovatelů za návrh, jímž by bylo zahájeno správní řízení [§18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)], což je předpokladem pro vydání určitého správního rozhodnutí, tedy i toho, jehož vydání se stěžovatelé ústavní stížností domáhají. Za dané situace nelze ani vytýkat Ministerstvu financí, že uvedený "návrh" stěžovatelů posoudilo jako žádost o finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jakožto (pozdějšího) předpisu upravujícího kromě jiného otázku náhrad za znárodněný majetek (v širším smyslu), přičemž tuto jejich žádost vyřídilo postupem stanoveným zákonem č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedených důvodů se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelů, že Ministerstvo financí nedbalo "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu