ECLI:CZ:US:2014:2.US.1424.14.1
sp. zn. II. ÚS 1424/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Martanové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3330/2013, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3330/2013 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo rozhodnuto tak, že (I.) dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. června 2011, č. j. 12 C 212/2007-163, v odstavcích I., II., III. a VI. výroku se odmítá, jinak se zamítá, a že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem daného řízení byla žaloba stěžovatelky jakožto nájemnice bytu vůči žalované Městské části Praha 3 stran výše nájemného, kdy stěžovatelka, stručně shrnuto, požadovala určení základního nájemného a slev z něj v určitých výších s poukazem na technický stav a vady bytu. Stěžovatelka byla v řízení úspěšná částečně, kdy jí byla přiznána sleva 20 % od 5. 3. 2007 dále z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu, a další sleva ve výši 5 % od 14. 2. 2008 do odstranění závad (zejména zkřížení oken a obtíže při jejich otevírání). Stran dalších požadavků, kdy stěžovatelka nesouhlasila se způsobem stanovení výše nájmu, neboť má odlišný právní názor na to, o jakou kategorii bytu podle dřívějších právních úprav bytové problematiky se jedná, respektive jednalo, a jak proto mělo docházet k jeho zvyšování, obecné soudy žalobě nepřisvědčily.
S tím však stěžovatelka nesouhlasí, přičemž poukazuje zejména na svoji sociální situaci, kdy je důchodového věku a náklady na bydlení činí většinu jí pobíraného důchodu. Není tak prý respektováno právo starých lidí na sociální ochranu zaručené Evropskou sociální chartou a na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Uvádí, že v bytě je chladno, nemůže si dovolit žádné kulturní vyžití, musí si kupovat jen ty nejlevnější potraviny a žije tak ve stresu, což by se mohlo podepsat i na jejím zdraví. Stěžovatelka přitom po Ústavním soudu požaduje, aby nevyšel z pozitivního práva, ale aplikoval "vyšší spravedlnost" práva přirozeného.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tvrdí, že "svým postupem Nejvyšší soud porušil právní jistotu občanů a porušil princip předvídatelnosti práva". Navrhuje proto, aby Ústavní soud toto ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Pokud jde o výklad platného práva, obecné soudy k němu přistoupily v mezích, které jim příslušejí, a do kterých Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Jestliže stěžovatelka požaduje, aby na věc bylo pohlédnuto v širším kontextu a byla zohledněna její sociální situace, ani v tomto směru jí Ústavní soud nemůže přisvědčit. Nutno si povšimnout, že stěžovatelka byla žalobně částečně úspěšná, a domohla se poměrně výrazných slev na nájemném. Pokud by žalobou byla úspěšná plně, výsledkem by bylo nájemné za byt střední velikosti (53,5 m2) v centru Prahy jen cca 1000 Kč měsíčně, což se bezpochyby nachází zcela mimo reálné výše nájemného v dané lokalitě i v případě méně atraktivního bytu se špatným zateplením. Ústavní soud samozřejmě ani v nejmenším nezpochybňuje nepříznivou sociální situaci stěžovatelky, nicméně je třeba, aby se ji pokusila řešit jiným způsobem, například si ověřila, zda nemá nárok na některé z dávek poskytovaných státem v sociální oblasti (např. na příspěvek na bydlení podle §24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu