ECLI:CZ:US:2007:2.US.1451.07.1
sp. zn. II. ÚS 1451/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. N., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem se sídlem Šafaříkova 1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007, č. j. 32 Cm 26/2002-965, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým byl znalecký ústav Dolmen servis, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 1120/17, IČ: 61501107 vyloučen z podání znaleckého posudku v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 26/2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dne 3. 5. 2007 se konalo jednání u Městského soudu v Praze, na kterém však v rozporu s písemným vyhotovením protokolu o jednání, které obdržel dne 14. 5. 2007, nebylo žádné takové usnesení vyhlášeno. Stěžovatel proto požádal soud o pořízení kopie zvukového záznamu z jednání, což však soud odmítl s tím, že zvukový záznam již fyzicky neexistuje, neboť byl smazán. Stěžovatel je přesvědčen, že tato skutečnost zakládá důvodné podezření z manipulace s protokolem, zvukovým záznamem a celým průběhem jednání, a v důsledku tohoto i z porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel dále namítá, že došlo i k porušení jeho práva na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bylo upřeno právo vyjádřit se k prováděnému důkazu, respektive dle protokolu z jednání mu toto právo bylo přiznáno až následně po procesním rozhodnutí soudu o vyloučení znaleckého ústavu z podání znaleckého posudku. V postupu Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel i prvky libovůle v podobě svévolné protokolace.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního posouzení. Po tomto přezkumu Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost teprve poté, co již byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Tento závěr Ústavního soudu vychází z jeho rozsáhlé judikatury k ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu (např. nález, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243). Podle této judikatury je ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. prosince 2003, sp. zn. I. ÚS 615/03), lze zpravidla podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
V daném případě soud prvního stupně vyloučil v souladu s ust. §17 o. s. ř. znalecký ústav z podání znaleckého posudku, a to pro podjatost, kterou namítl jeden z účastníků řízení. Ústavní soud má za to, že ochranu základních práv stěžovatele - a to včetně práv procesních - nelze chápat odtrženě od práv či povinností, o nichž je vedeno před obecnými soudy řízení. Pokud se o právech a povinnostech stěžovatele nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znaleckému ústavu je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně ukončeno, nelze ústavní stížnost připustit. V nyní projednávaném případě se jedná o procesní rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek, avšak toto dílčí rozhodnutí soudu není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiného účastníka řízení, a to na rozdíl od opačné situace, kdy by znalecký posudek podal znalec, který měl být vyloučen pro podjatost a tento znalecký posudek by byl připuštěn jako důkaz. I v takovém případě by však bylo možno ústavní stížnost podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé.
Za takto popsané situace nelze přezkoumávat ani zákonnost postupu soudu při protokolaci jednání. Ústavní soud nelze chápat jako supervizní instanci nad všemi procesními postupy obecných soudů. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, a proto je jeho eventuální zásah možný pouze v případě, kdy nezákonný procesní postup soudu představuje také zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod účastníka řízení, což se v dané věci, jak bylo shora uvedeno, nestalo.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj